O pradávné civilizaci z povodí Indu se Evropané dozvěděli čirou náhodou. V polovině 19. století stavěli britští inženýři železnici z Karáčí do Láhauru a všimli si, že si místní obyvatelé vyspravují domky pěknými pálenými cihlami, které dovážejí z nedalekého pahorku. 
Spořiví Britové se rozhodli ušetřit výdaje za stavbu a v tichosti se zapojili do plenění starých památek. Pokud přitom narazili na nějaký zajímavý předmět, brali jej jako „prémii“. Organizovaná devastace v tichosti pokračovala a nikdo se s ní dvakrát nechlubil. Tak se stalo, že systematický výzkum civilizace z povodí Indu začal až v první polovině 20. století. Ani pak nevzbuzovaly nálezy žádné velké nadšení. Tento náhled se od základů změnil až v několika posledních letech.
Velkolepá civilizace neměla obdoby
Dlouho se zdálo, že staroindická civilizace ničím nevynikala. Neměla stavby srovnatelné s pyramidami starověkého Egypta, postrádala písemnosti, jež by se mohly měřit s rozsáhlými mezopotamskými archivy plnými hliněných tabulek se zápisy v klínovém písmu. Pečlivě naplánovaný systém ulic staroindických měst, postavených z pálených cihel unifikovaných rozměrů, dělal dojem na málokoho.
Zdání však klamalo. Poslední desetiletí výzkumů na území Indie a Pákistánu odhalila dosud neznámá sídla a na notoricky známá střediska staroindické civilizace vrhla nové světlo. Kolem řeky Indus kdysi vzkvétala civilizace, jež zastínila Egypt a Mezopotámii nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale i technologickými vymoženostmi. Aktivity starých obyvatel údolí Indu lze bez nadsázky označit za globální.
Urbanistické zázraky
Dvě nejznámější staroindická města – Harappa a Mohendžodaro – byla objevena v roce 1924. Ležela poblíž řeky Indus, z které zdejší obyvatelé čerpali vodu k závlahám podobně jako Egypťané z Nilu nebo Sumerové z řek Eufrat a Tigris. Velikostí se staroindická velká města zdála srovnatelná s egyptskou Memfidou nebo mezopotamským Urem. Odlišovala se od nich dokonalým řádem, jenž vládl při výstavbě. Staroindická města měla přísně normalizovanou velikost cihel, unifikovaný plán výstavby domů i jednotnou koncepci celých sídel. Jejich domy, ulice, vodovodní řad i kanalizační systém neměly ve své době obdoby.
Obyvatelé rozsáhlých oblastí, jež se táhly od předhůří Himálaje až k pobřeží Arabského moře, se navíc nespokojili se sušenými cihlami jako egyptská či mezopotamská civilizace, ale stavěli z trvanlivých avšak o to dražších pálených cihel. Zdi Mohendžodara stojí dones, což je ve srovnání s jinými stejně starými sídly neuvěřitelné. Zbytek světa čekal na vymoženosti srovnatelné s ulicemi a domy Harappy či Mohendžodara až do dob antického Říma.
Civilizace „bez tváře“
Navzdory urbanistické dokonalosti postrádala staroindická sídla výraznější dominanty. Nenašly se tu velké sochy, rozsáhlejší nástěnné malby, reliéfy nebo mozaiky. Vědci marně pátrali po sídlech vládců, chrámech či správních centrech. Pokud už se v Harappě nebo Mohendžodaru našly zbytky větších budov, krčí vědci nad jejich účelem rameny. Budovy sice nesou pracovní označení „sýpka“ nebo „klášter“, ale k čemu skutečně sloužily, nikdo netuší.
Také staroindické písmo zůstává nerozluštěné. Vyskytuje v drtivé většině jen na malých destičkách používaných zřejmě jako pečeti pro označování obchodních zásilek. Nenašly se ani rozsáhlé knihovny podobné archivům mezopotamských klínopisů, ani texty vytesané do kamene tvořící neodmyslitelnou součást staroegyptské architektury. Někteří badatelé dokonce pochybují o tom, zda jsou znaky na staroindických pečetím vůbec písmem.
Typickým rysem staroindické kultury je nedostatek jakýchkoli památek vypovídajících o detailech života o jednotlivých lidí. Vědci nenašli nic, z čeho by se dozvěděli cokoliv bližšího o vládcích, kněžích, významných obchodnících, stavitelích a dalších osobnostech.
„Staroindický sociálně-kulturní systém jako kdyby neměl tvář,“ říká americký archeolog Gregory Possehl z University of Pennsylvania.
V první polovině 20. století někteří historici došli k závěru, že starověká indická civilizace byla nezvykle rovnostářská. Socialističtí badatelé ji rádi označovali za „beztřídní“. Příznivci totalitních režimů v ní zase spatřovali předobraz dokonale organizované společnosti ovládané úzkou společenskou elitou. V případě obou krajních názorů na staroindickou civilizaci bylo přání otcem myšlenky. Ani pro jednu, ani pro druhou interpretaci neexistovaly hmatatelné důkazy. Vědci vyvozovali z absence očekávaných nálezů, co se jim právě hodilo.
Osídlení staré 9000 let?
Mnozí historici se dívali na staroindickou civilizaci jako na „jepičí fenomén“ a považovali ji za kulturu, která náhle vzplanula, aby záhy opět pohasla. Nevěřili, že civilizace měla v povodí Indu hlubší kořeny. Podle mnohých odborníků staří Indové okoukali městský typ osídlení od mezopotamské civilizace, vytvořili kolem roku 2600 př. n. l. dvojici sídel – Harappu a Mohendžodaro – a udrželi je při životě zhruba do roku 1800 př. n. l. V té době měla celá civilizace zaniknout.
Už v sedmdesátých letech minulého století však bylo jasné, že kořeny staroindických civilizací sahají mnohem hlouběji do minulosti. V horách Balučistánu na západním okraji údolí Indu se podařilo odhalit zbytky osídlení staré devět tisíc roků. Mnohé rysy této staré civilizace naznačovaly, že kultury Harappy a Mohendžodara byly jejími dědici.
V Balučistánu se už stavělo z cihel i když ještě nepálených. Lokalita označovaná jako Mehrgarh vydala v následujících letech bezpočet cenných nálezů. Našly se tu měděné nástroje, neklamné doklady o pěstování pšenice a ječmene a důkazy o chovu ovcí, koz a skotu. Zatímco obilí bylo zřejmě importem ze západu, domestikovaná zvířata pocházela z okolí. Opracované sloní kly dokládaly zručnost mehrgarhských řemeslníků a šperky vyráběné z mořských mušlí a drahých kamenů těžených v Afghánistánu zase svědčily o čilém obchodu provozovaném na rozsáhlých územích.
Záhada jejich vzniku
Další doklady o mnohem hlubších kořenech staroindické civilizace vydala poušť Thar na východě údolí Indu. I tam žili lidé dlouhá tisíciletí před vzestupem Mohendžodara a Harappy.
Přesto zůstává náhlý vzestup staroindické civilizace pro vědce záhadou. Mnohá města vznikla kolem roku 2600 př. n. l. na „zelené louce“. Tam, kde sahá historie osídlení dále do minulosti, nesou památky z doby kolem roku 2600 př. n. l. neklamné stopy po katastrofických požárech. Zrod staroindické civilizace byl podle všeho velmi dramatický. Přesto není důvod předpokládat, že by Mohendžodaro, Harappu a další centra staroindické civilizace zakládali cizí okupanti. Kultura nových velkých měst plynule navazujme na kulturu staršího osídlení. Ostatně představy o stavbě „na zelené louce“ se ukázaly v řadě případů jako mylné. Platí to i o Harappě, kde se podařilo odhalit stopy po osídlení už z doby kolem roku 3700 př. n. l. Kolem roku 3300 př. n. l. stála na místě Harappy ves o rozloze asi 10 hektarů, jejíž ulice už měly pravoúhlý půdorys a domy byly staveny z cihel normalizovaných rozměrů. Sídlili tu zdatní obchodníci, kteří měli styky s klientelou i dodavateli na území sahajícím od Himálaje po Indický oceán. Podobný vývoj od venkovských domků k městským stavením je patrný na mnoha dalších místech.
Stadion pro tisíce lidí
Harappa a Mohendžodaro byly dlouho jedinými známými centry staroindické civilizace. Dnes vědí archeologové nejméně o pěti dalších velkých městech, mnoha menších sídlech a o tisícovce vesnic pocházejících ze stejné doby. Tyto nálezy přinesly změnu v názorech na uniformitu tehdejší společnosti. Například indická lokalita Dholavira, jež se nachází asi 800 kilometrů jižně od Harappy měla v centru „citadelu“ s hradbami širokými v základech více než 18 metrů. Za opevněním se nacházely budovy, jež byly zřejmě sídlem místní elity. K dalším monumentálním stavbách Dholaviry patřil „stadion“, na který by se vešla tři fotbalová hřiště. V jeho ochozech mohly usednout tisíce lidí. Obvod města chránily další mohutné hradby.
Hroby plné pokladů
Iluze o rovnostářské společnosti se rozplývá i díky nálezům hrobů, jež zjevně patřily místním velmožům. V indickém Kalibanganu byl pochován velmi starý muž ve zděné hrobce naplněné desítkami kusů vzácné keramiky. V samotné Harappě byl odhalen hrob muže, který dostal do hrobu korále vyrobené z nejrůznějších nerostů včetně onyxu, jaspisu a tyrkysu. Tři korále jsou vyrobeny z čistého zlata. Další harappský velmož byl pochován v rakvi ze dřeva, jež bylo dovezeno z Himálaje a centrální Indie. Velké rozdíly v movitosti dokládají i další nálezy. Boháči vlastnili luxusní předměty, chudší obyvatelé se museli spokojit s levnějším provedením nebo imitací. Například zlatem a stříbrem zdobené náhrdelníky mocných nahrazovali méně zámožní lidé napodobeninami z terakoty. Přesto nenabíraly společenské rozdíly ve staré Indii takových proporcí jako v Egyptě, kde zela mezi faraónem a posledním feláhem hluboká propast.
Civilizace zahraničního obchodu
„Byla to civilizace nezvyklého druhu,“ přiznává německý archeolog Michael Jansen. „Její společenské špičky nemrhaly časem a prostředky na své vlastní památníky, tak jak tomu bylo v Egyptě. Místo nich budovaly věci, které přinášely užitek všem.“
Předměty, například keramiku nebo korálky, zjevně pocházející z měst v povodí Indu nacházejí archeologové na obrovském území. Obchodní cesty vedly z údolí Indu po souši přes iránské náhorní plošiny do centrální Asie a přes moře do Mezopotámie či Ománu. Mezopotamské texty dokládají, že se indičtí kupci běžně plavili ve vodách Arabského moře a Perského zálivu. Využívali k tomu velkých rákosových člunů s bavlněným plachtovím. Mnozí určitě žili dlouhodobě v cizích zemích, protože předměty indického původu jsou mimo údolí Indu celkem běžné. Opačná situace svědčící o importu zboží například z Mezopotámie do údolí Indu jsou podstatně vzácnější.
I když víme o staroindické civilizaci podstatně více než před pár desetiletími a náš náhled na ni se diametrálně změnil, neznamená to, že vědci rozluštili všechna její tajemství. Záhadou zůstává písmo starých Indů. Nevíme, jakou mluvili řečí. Netušíme prakticky nic o jejich náboženství. Nemáme jasnější představu o společenském uspořádání a vzájemných vztazích mnoha sídel rozprostřených na velkém území. Zřejmě nešlo o jednu velkou říši ale spíše o společenství menších mocenských center, která spolu soupeřila, avšak v zásadních otázkách dokázala najít společnou řeč.
Město lázní a vodovodů
Dvaadvacet staletí před počátkem našeho letopočtu to vypadalo, že velké civilizace Starého světa mají na kahánku. V Egyptě zavládl chaos a akkadská říše v Mezopotámii zkolabovala. Do údolí Indu jako kdyby ozvěny těchto katastrofických událostí nedolehly.
Mohendžodaro žilo dál svým zaběhnutým stylem. Vyrábělo se tu luxusní zboží pro obchod s cizími zeměmi a pro jeho zhotovení se dováželo z blízka i z daleka spousta surovin. Lidé se procházeli dlážděnými ulicemi a navštěvovali lázně s bazény vyzděnými nádhernými cihlami a dlaždicemi. Vodu nejen pro pití, ale i pro hygienické potřeby zajišťovalo více než 700 místních studní. Kolem města se rozkládalo celkem 86 menších sídel vroucích životem.
Kolaps staroindické civilizace
O dvě století později byly civilizace Egypta i Mezopotámie znovu na nohou. Ulice a domy Mohendžodara však zely prázdnotou. Lidé město opustili a už nikdy se do něj nevrátili. Zanikla i satelitní sídla. Ta, která ještě živořila kolem opuštěné metropole, se dala spočítat na prstech jedné ruky. Civilizace v údolí Indu vzkvétala přibližně od roku 2600 př. n. l. do roku 1900 př. n. l. a její konec halí tajemství. Zničilo ji sucho anebo naopak záplavy? Zapříčinily její pád společenské otřesy a nebo skutečná devastující zemětřesení? Padla za oběť cizím agresorům a nebo zničila sama sebe v bratrovražedných válkách? Nejnovější výzkumy dokazují, že pád civilizace v údolí Indu nebyl ani náhlý ani úplný. Některá sídla přežívala ještě půl tisíciletí po zániku Mohendžodara.
Dlouho byl pád staroindické civilizace spojován s příchodem Árjů ze severu. Nejstarší indické literární prameny tzv. Rgvéd to zdánlivě dosvědčují, protože hovoří v souvislosti s těmito kmeny pocházejícími z rovin severně od Černého a Kaspického moře o „boření nepřátelských pevností a vítězných bitvách“. Árjové byli pro vojenská tažení dokonale vybaveni. Měli bojovou jízdu a používali útočné vozy tažené koňmi. Staroindickou civilizaci však na lopatky nepoložili. Ta měla v době jejich invaze zenit za sebou.
Zničilo civilizaci sucho, nebo náboženství?
Mezi často zmiňovanými příčinami pádu figuruje i sucho. To postihlo kolem roku 2000 př. n. l. jak Egypt tak i Mezopotámii a vyvolalo tam hospodářský úpadek. Civilizace z údolí Indu založená na obchodě tak přišla o hlavní odbytiště a to mohl být její konec. Možná dopadlo sucho na údolí Indu přímo. O vývoji klimatu v nížině Indu toho víme málo. Zdá se však, že po roce 2200 př. n. l. poklesl průtok vody v Indu a dalších řekách indického subkontinentu. Od roku 2000 př. n. l. je například v Harappě patrný příklon k pěstování nových zemědělských plodin odolnějších k suchu.
Vyloučit nelze ani politické a ideologické příčiny. Obyvatelé Mohendžodara přestali používat ústřední městský bazén zhruba dvě staletí před tím, než vyklidili celé město. Pokud se v bazénu provozovaly rituály spojené s kultem vody, znamená to, že tu došlo k zásadní změně v náboženství. Ta mohla mít za následek kolaps celé civilizace.
„Mohlo to být něco podobného, jako když se rozpadl Sovětský svaz,“ říká americký archeolog Gregory Possehl.
S městy zanikla i jejich kultura
Vědci se shodují, že teorií o kolapsu staroindické civilizace je mnohem více než objektivních faktů, o které by se mohly tyto hypotézy opřít. Samotný zánik nebyl jednorázovou záležitostí. Mohendžodaro padlo po roce 1900 př.n.l. a stejně tak kolabovalo osídlení v jeho okolí. Počet vesnic kolem Harappy v té době klesl z osmnácti na čtyři. Samotná Harappa však žila velmi čile dalších pět staletí. V některých lokalitách došlo dokonce k expanzi. Na severovýchodě území, na němž staroindická civilizace působila, stoupl po roce 1900 př. n. l. počet sídel z 218 na 853. Po roce 1900 př. n. l. si udržela prosperitu i obchodní centra na pobřeží Arabského moře. Sídla v horách Balučistánu vzkvétala nepřetržitě až do roku 325 př. n. l., kdy do nich vtrhla vojska Alexandra Makedonského.
Zánik měst v nížinách kolem Indu nemusel nutně znamenat zánik tamější kultury. Podle některých badatelů přesídlili lidé z Harappy a dalších velkých sídel na východ do povodí Gangy, kde se začala objevovat velká města už kolem roku 1200 př. n. l. Pokud je založili potomci obyvatel Harappy či Mohendžodara, nepřinesli si s sebou to, co bylo na kultuře jejich předků nejtypičtější – podivné písmo na obchodních pečetích, výrobu pálených cihel standardizovaných rozměrů a dokonalé urbanistické plánování.
Přehlédnutý chrám?
V Mohendžodaru se nepodařilo najít významnější chrámovou budovu. Neznamená to, že tu nebyla. Jen se během tisíciletí, jež uplynula od pádu města, důkladně ukryla. V centru bývalého města se nachází výrazná stavba, která byla už ve dvacátých letech minulého století popsána jako buddhistická stupa z mnohem pozdějšího období. Nejspíše z 2. až 3. století n.l. Tým italských archeologů vedený Giovannim Verardim je ale přesvědčen, že stavba je mnohem starší a vznikla v době největšího rozkvětu Mohendžodara.
Datování stavby do prvních staletí po počátku křesťanského letopočtu vycházelo z nálezu mincí ve zdivu. Verardi ale dokázal, že mince tu byly zakopány až dlouho poté, co tu skončily základní stavební práce. Italský badatel klade počátky budování „stupy“ do období kolem roku 2100 př.n.l. a domnívá se, že ji původně tvořil systém plošin podobný mezopotamským zikkuratům. Podobné stavby se v té době budovaly na rozsáhlém území od Mezopotámie po Turkmenistán a podle Verardiho je s podivem, že se nic podobného zatím nenašlo v údolí Indu.
Řada badatelů je k zikkuratové teorii Verardiho skeptická, ale staroindický původ stavby je mezi odborníky obecně přijímán. Definitivně dokázat by to měly další vykopávky.
„Pokud se to potvrdí, pak to naše dosavadní představy o Mohendžodaru postaví na hlavu,“ říká německý archeolog Michael Jansen.
Rozdělená říše
Kupci z Harappy či Mohendžodara podnikali dlouhé cesty indickým subkontinentem. Ti, kteří dnes zkoumají jejich život, takové štěstí nemají. Britská koloniální Indie se v roce 1957 rozdělila na Indii a Pákistán. Hranice mezi oběma státy protíná údolí Indu od severu na jih a dělí území bývalé staroindické civilizace na dvě části. Napjaté politické vztahy mezi Indií a Pákistánem se promítají i do archeologického výzkumu. Pakistánští odborníci nemohou navštívit indické kolegy na jejich vykopávkách a naopak. Vzájemná spolupráce či koordinace prací nepřipadá do úvahy. Pákistánci mají monopol na výzkum Mohendžodara, Harappy a Ganweriwaly. Indové zase nepustí pákistánské archeology na vykopávky dávných měst v Dholaviře, Rakhiraghi nebo Farmaně.
Spory o himálajský Kašmír, pohraniční konflikty a závody ve vývoji atomové bomby se promítají i do vědy. Pokud by jedna nebo druhá strana vůbec udělila vědcům z „konkurenční“ země víza, zřejmě by je nechala na každém kroku sledovat tajnou policií. To, co tvořilo před čtyřmi tisíciletími jeden velký a komplikovaný celek, se dnes zkoumá odděleně ve dvou částech, kde doslova platí, že pravá ruka neví, co dělá levá.
Náboženské dědictví?
Nikdo pořádně neví, jaké bylo náboženství lidí, kteří žili v Harappě, Mohendžodaru nebo Dholaviře. Mohlo by se zdát, že otázka vzrušuje jen akademiky. Pro Indii je to však žhavý problém. Vzmáhající se hinduističtí nacionalisté by rádi potvrdili kontinuitu mezi náboženstvím staroindické civilizace a současným hinduismem.
„Na světě není místo, kde by byla kultura z třetího tisíciletí před naším letopočtem důležitější než právě tady,“ říká americký archeolog Gregory Possehl.
Indičtí nacionalisté přivítali s jásotem například nález destiček s rytinami rohatých postav, které klečí v pozici připomínající některá cvičení jógy. Kolem těchto postav jsou znázorněny menší postavičky bez rohů. Podle některých odborníků jde o znázornění božstva a jeho vyznavačů. Někdy jsou tyto rohaté postavy označovány jako „proto-Šiva“, protože poněkud připomínají současné hinduistické božstvo. Podle indických nacionalistů přežilo náboženství staroindické civilizace její pád a stalo se základem hinduismu.
Lázně jako chrám?
Vodovody, bazény, splachovací toalety, dokonalá kanalizace. Na tyto vymoženosti staroindické civilizace obvykle nahlížíme z ryze „hygienického úhlu pohledu“ typického pro západní kulturu 21. století vysazenou na ničení choroboplodných zárodků. Německý archeolog Michael Jansen a jeho americký kolega Gregory Possehl došli k závěru, že voda byla ústředním motivem náboženských představ obyvatel Harappy, Mohendžodara a dalších sídel vzkvétajících v údolí Indu před 4 až 5 tisíciletími. Na koupelích v bazénech nemusela být pro tehdejší lidi nejdůležitější fyzická očista. Mohlo jít o rituály spojené s očistou ryze duchovní. Většina expertů je k teorii o „vodním náboženství“ hodně skeptická.
