Vodní plochy zaujímají většinu povrchu naší planety. Člověk je tvor zvídavý, takže ho velmi brzy začalo zajímat, co se v hloubkách nachází. Jenže, jak známo, ve vodě je dost zásadní problém s dýcháním. Jak jej vyřešit?
Podle historiků jsou první potápěcí „přístroje“ staré neuvěřitelných 6000 let. Měly podobu kožených vaků, které byly naplněny vzduchem. Čas strávený pod vodou si tak starověký potápěč mohl výrazně prodloužit. Na jednom z asyrských reliéfů se dochoval obraz potápěče, podle odhadů by mohl pocházet z doby okolo roku 885 př. n. l. Potápěče využíval i Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.). Ti například odklízeli trosky z dobytého přístavu Tyre v dnešním jižním Libanonu. Slavný král byl na práci svých potápěčů natolik zvědavý, že se sám ponořil pod vodu. Na konci prvního tisíciletí existovala i živnost potápěče. Ti za odměnu vyhledávali předměty spadlé do hlubin. Tehdejší potápěči obvykle využívali zhruba třicetimetrové lano, které bylo upevněno nad hladinou.
V roce 1715 jistý Angličan jménem John Lethbridge sestrojil cosi na způsob potápěčského krytu. Přístroj, který měl skleněný otvor pro oči, uzavřel potápěče uvnitř kůží potaženého vzdušného prostoru. K dispozici byly i dva otvory pro ruce s vodotěsnými rukávy.
Pozdější přístroje musely vyřešit ještě spoustu problémů, například jak zabránit dekompresní nemoci nebo jak regulovat přívod vzduchu. Spolehlivě fungující automatický regulátor přívodu vzduchu sestavili v roce 1943 J. Y. Cousteau a Émile Gagnan. Dnešní potápěčské vybavení je lehoulinké a už v ničem nepřipomíná skafandry, jaké si představoval Jules Verne.
