Někteří historici tvrdí, že dějiny píšeme tak, abychom vypadali hezky. I mnohokrát zpracovávané téma křížových výprav je ideálním příkladem toho, jak lze dějiny vykládat z různých úhlů pohledu. Jako svatá tažení, barbarské nájezdy či jako kořistnické výpravy lupičů ve jménu Krista.
O to je významnější, že důsledky tohoto dávného hnutí pociťujeme dodnes. Pro doložení tohoto tvrzení je nutno nejprve odpovědět na protikladné otázky, zda byly křížové výpravy „výsledkem hlouposti a zuřivosti“, jak napsal básník a dramatik Johann Schiller, či šlo slovy anglického teologa Johna Wyclifa (1320–1384) o „podniky loupení a plenění“, nebo měl pravdu papež Urban II., který vyzýval v roce 1095 k nezbytnému zásahu proti tureckým uchvatitelům Božího hrobu, páchajícím na nevinných křesťanech nepředstavitelná zvěrstva. A také na otázku, jakou roli zde hráli templáři, o jejichž rehabilitaci se dnes tolik diskutuje.
Spory se světskou mocí
Důkazy o tom, že by krutosti, které Urban II. ve své výzvě ke křižáckému tažení v Clermontu zdůrazňoval, měly nějaké opodstatnění, neexistují. Zato lze nalézt řadu svědectví o jeho osobních ambicích či jiných objektivních důvodech. Především se v 11. století rozhořel spor o investituru (boj mezi světskou a papežskou mocí o právo jmenovat biskupy), jež skončil až kompromisním Wormským konkordátem (úmluva mezi Svatým stolcem a jinými státy) roku 1122. Nejvíce se tento spor vyhrotil mezi Urbanovým předchůdcem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV., který se v obavě před vzpourou svých poddaných musel před papežem sklonit a roku 1077 podniknout jako kajícník cestu do Canossy. Boj ale existoval i uvnitř církve, jak dokládá krátký neveřejný dokument z roku 1075, nazvaný Dictatus papae (Papežský diktát), jež například zdůrazňuje, že „jméno papež náleží pouze římskému biskupovi a jen on má moc pomazat císaře, přičemž papeže nesmí nikdo soudit“1. Navíc se v této složité době téměř pravidelně objevují vzdoropapežové. Například Řehoř VII., stejně jako Urban II., museli bojovat proti vzdoropapeži Klementovi III., jenž byl zvolen s pomocí Jindřicha IV., který tak chtěl získat zpět svá privilegia. Oběma legitimním papežům pomohl až Norman Robert Guiscard, jenž do své armády naverboval i Saracény (Araby, vyznavače islámu), tedy ty, proti kterým Urban II. nedlouho poté vyhlásil křížovou výpravu.
Šlo o spravedlivou válku?
formálně je papežova dramatická výzva odpovědí na žádost o pomoc byzantského císaře Alexia I. Komména proti Seldžuckým Turkům, kteří již roku 1071 porazili byzantské vojsko u Manzikertu a nyní měli ohrožovat nejen Konstantinopol, ale i přístup ke „svatému hrobu“. Mnozí odborníci se však dnes domnívají, že Turkům šlo hlavně o peníze, neboť Benátčané, kteří byli ochotni zaplatit úplatu, tudy mohli volně procházet i se zbožím2. Možná že to Urban věděl, ale doufal, že díky této pomoci urovná roztržku mezi římskými katolíky a pravoslavnými, přičemž se sám postaví do čela sjednocené církve, jež se v roce 1054 rozdělila. Svolání křížové výpravy vytvořilo papežství také výhodnou pozici v boji s německým císařstvím, neboť tak posílilo svůj vliv. Těm, kteří byli ochotni přijmout „Kristovu výzvu“, slíbil papež udělení všeobecných odpustků. Poprvé v dějinách křesťanství padlo oficiálně slovo „indulgentia“. Zároveň se změnil postoj papežství k válce, kterou rané křesťanství striktně odsuzovalo. začíná rozlišovat válku spravedlivou a nespravedlivou, i když pojem spravedlnosti byl v praxi limitován náboženským přesvědčením, jež se často zvrátilo v pouhý fanatismus. Specialista na středověk Jacques le Goff dokonce hovoří o „skutečném náboženském rasismu“a zdůrazňuje: „Nekřesťan v této době není vskutku člověk, jedině křesťan může požívat práv člověka a mezi nimi i ochrany proti otroctví.“3 Oběti svaté války proti nevěřícím tisícinásobně překračovaly potenciální počty ohrožených poutníků. Navíc po finální porážce křižáků začaly křesťanské a židovské menšiny v muslimském světě skutečně trpět a vzájemné – do této doby tolerantní vztahy – se trvale zhoršily.
Masakry ve jménu Krista
To demonstruje i zesílení antisemitského hnutí a vznik prvních ghett. K masakrům došlo již roku 1096, když se takzvaná křížová výprava chudých, pod vedením eremity Petra z Amiensu, jež se do Svaté země ani nedostala, vypořádala se židovskými obcemi v Porýní. A když se křižákům konečně podařilo, využívajíce dočasné nesvornosti muslimských států, dobýt roku 1099 Jeruzalém, došlo zde, jak popisují specialisté Heritage a Winkleman ke „krvežíznivým orgiím proti Židům i muslimům4“. Vojáci Kristovi masakrovali i stařeny a děti. Ubožáci, kteří se ukryli v synagogách a mešitách, uhořeli zaživa. Celkový počet obětí se odhaduje na 70 tisíc. V Dějinách civilizací se podotýká, že „ze všech velitelů pouze Raimund z Toulouse zakázal svým vojákům účastnit se všeobecného vraždění a loupení v dobytém městě“. Nelze též pominout osud samotného hlavního města Východořímské říše, Konstantinopole. Ještě dodnes se občas zdůrazňuje, že její pád roku 1453 byl důsledkem nájezdů osmanských Turků. Opomíjí se fakt, že hlavní ránu, z které se již nikdy plně nevzpamatovala, jí zasadili křižáci, tedy křesťané. Město dobyli a vyrabovali roku 1204. údajně mělo být odvezeno až 300 tun zlata.
Pád z vrcholu slávy
U prostých lidí kromě náboženského přesvědčení sehrávaly důležitou roli i důvody existenční. Německo například bylo přelidněné a obyvatelstvo trpělo hladem a nedostatkem pracovních příležitostí. Také mladší šlechtičtí synové, na něž se nevztahovalo právo dědit půdu, si od křižáckých výprav slibovali dobýt v dalekých zemích toho, čeho se doma nedostávalo či jim bylo odpíráno. Nezanedbatelným důvodem, kromě touhy po slávě a bohatství, byly i dluhy či prohřešky, za které hrozily provinilcům sankce. Některým, zejména významnějším šlechticům a členům ozbrojených řádů, se jejich sny naplnily. Křižáci na dobytém území zakládali nádherné hrady (například Krak des Chevaliers na území dnešní Sýrie), odkud chránili nejen poutníky, ale i státy, jež zde založili. Někteří vedli asketický život a účastnili se tvrdých bojů. Jiní, zejména baroni, přispěli svým luxusním a zahálčivým životem v přímořských městech, kde žili z podpor plynoucích ze Západu, ke krachu celého hnutí. Když se kolem roku 1187 egyptskému sultánu Saladinovi podařilo muslimy sjednotit a vyzvat ke svaté válce proti vetřelcům, křesťané Jeruzalém ztratili. To byl počátek konce křesťanských států. Demonstračním příkladem, který prolíná celým hnutím křížových výprav, je osud templářů, rytířů chrámu Šalamounova.
Templáři nesměli žádat o milost
Templáři byli jedním z bojových řádů, usilujících o udržení Svaté země v rukách křesťanů. Nejprve ctili chudobu, vzdávali se svých pozemských statků a spásu duše si chtěli zajistit ochranou poutníků. Deset let trvalo, než je v roce 1129 papež oficiálně uznal. Také lidé si nejprve nemohli zvyknout na sepětí mnicha a válečníka. Později v nich ale viděli symbol nejvýznamnějších ctností šlechtice a klerika v jedné osobě. Právě tento obdiv jim přinášel mnoho darů či dokonce odkazů celých panství. S darovanými pozemky, které často pronajímali, dokázali dobře hospodařit, stavěli statky a jejich řád začal rychle bohatnout. Byli i zdatnými obchodníky a nejvíce prosluli jako bankéři – v době, kdy toto odvětví bylo ještě v plenkách a lichva odsouzeníhodným hříchem. Jejich sídlem byl hrad, postavený – jak věřili – na troskách Šalomounova Templu, chrámu v Jeruzalémě, z čehož odvozovali své jméno. Templářský řád, mocnější než johanité (Maltézští rytíři) či řád N(?)ěmeckých rytířů, byl od antického Říma první profesionální a též velice obávanou armádou. Jejich uniformu tvořil bílý hábit s červeným, na konci rozšířeným křížem. Museli za každé situace poslechnout svého velmistra. Nesměli vydat svěřené území, opustit boj, pokud nepřítel neměl alespoň trojnásobnou většinu, ani žádat o milost. Za to získali řadu privilegií. Především neplatili daně ani desátky a jako důvod se uvádělo, že přispívají na svaté války. mohl je soudit pouze papež. Ale ani to je nakonec neochránilo před procesem, který zosnoval odmítnutý kandidát templářského řádu, francouzský král Filip Sličný.
Jejich bohatství vzbuzovalo závist
Templáři totiž vyvolávali nejen obdiv, ale i obavy. Byli nesmírně bohatí a mocní. Ve druhé polovině 12. století ovládli 700 km dlouhé pobřeží Středozemního moře s mocnými městy jako Antiochie, Tripoli, Jerusalem (-zalém?) a Acre. Nebylo státu, kde by neměli pevnosti. V křesťanských zemích vlastnili údajně až na 9 tisíc tvrzí. v Champagne, která tvořila spojnici mezi severní a jižní Evropou, jim patřilo dokonce 70 % nemovitostí. Pořádaly se zde výměnné trhy, jež stály u zrodu mezinárodního obchodu. Postupně vytvořili první nadnárodní korporaci světa s centrem v Paříži a Londýně. To, že byli spjati se všemi významnými šlechtickými rodinami, jim přinášelo nezbytné informace pro „lobbistické“ působení. Nicméně přibývaly i porážky a templáři nedokázali udržet křižácký stát – navzdory tomu, že k jejich taktice patřilo i vyjednávání, neboť si byli vědomi toho, že nepřetržitou válku vést nelze. Ale ostatní křižáci nemohli pochopit, že se s muslimy vůbec dokážou dohodnout, a proto byli později obviněni i ze spolčení s nepřítelem. Nakonec za podobný „delikt“ byl odsouzen již slavný Richard Lví srdce, který kdysi templářům prodal Kypr.
Do pohybu se dali Mongolové
Když po porážce sultána Saladina uzavřel roku 1192 s muslimy příměří a vrátil se do Evropy, byl císařem Jindřichem obviněn, že zradil Svatou zemi a z vězení se musel vykoupit. Další vývoj se již podobal válce všech proti všem. Když se Fridrich II., který roku 1227 vyrazil na křížovou výpravu, vrátil kvůli své nemoci zpět, papež jej exkomunikoval. Ten pak ale sepsal v Egyptě se sultánem podobnou smlouvu jako Richard Lví srdce a bez kapky krve získal zpět Jeruzalém, kde se nechal korunovat na jeruzalémského krále. V roce 1229 začal také konfiskovat majetek templářů, jejichž vliv v Evropě velice zesílil, v Itálii. Ti zase odmítli respektovat Fridrichem uzavřené smlouvy a údajně usilovali o jeho odstranění. V té době se daly do pohybu mongolské kmeny a vliv křižáků začal rychle slábnout. Vývoj nezvrátil ani král Ludvík IX., který také upadl do zajetí (velkou část výkupného zaplatili templáři), ani Eduard I., jehož dokonce již podporovali tisíce Mongolů. Templáři si byli nakonec nuceni zřídit novou základnu na Kypru, kde se připravovali na novou křížovou výpravu. Ale tím, že opustili Blízký východ, ztratila jejich existence smysl.
Neslavný konec slavného řádu
V pátek 13. října 1307 ozbrojenci Filipa Sličného pozatýkali 5000 templářů v oblastech, které spadaly pod jeho majestát. Byli obviněni z kacířství a všemožných zločinů. Králi, jemuž v době lidových bouří templáři poskytli azyl, a tak se s jejich pokladem dobře seznámil, šlo pouze o peníze. Krátce předtím vyhnal na sto tisíc Židů, které též obral o majetek. Velmistr řádu Jacques de Molay a několik desítek dalších jeho stoupenců skončili na hranici. Proces probíhal pět let a kronikář uvádí, že při mučení ohněm vypadávaly obětem kosti z chodidel, jiní byli věšeni za genitálie. Přesto, že řada z nich takovéto „přiznání“ nakonec odvolala, papež v březnu 1312 řád ochránců Šalamounova chrámu kvůli kacířství zrušil. Tento proces má být opět přehodnocován. Zejména otázka, zda papež Klement V. nemohl templáře účinněji chránit. Ten se ale po vynuceném přesídlení do Avignonu v roce 1309 stal de facto též královým vězněm. Nic nepodnikl ani anglický král Eduard II., který považoval templáře za udatné bojovníky a prohlásil, že jejich obvinění nevěří. Po procesu nechal jejich majetek v Anglii zkonfiskovat a rozdělil jej mezi své stoupence. Sám byl ale později též krutě zavražděn – vražením železa do konečníku, aby nebyly znatelné příčiny úmrtí. Prokletí celého rodu Kapetovců z úst velmistra templářského řádu, jež se z velké části „naplnilo“, tvoří již další kapitolu dějin Francie.
Muslimové na křižáky nezapomínají
Přesto jsou dnes důsledky tohoto hnutí spjaty se současností více, než by se mohlo na první pohled zdát. navzdory skutečnosti, že jejich přímý dopad byl naprosto nepřiměřený vynaloženému úsilí – Jacques Goff s nadsázkou tvrdí, že „jediným pozitivním prvkem křížových výprav bylo dovezení meruňky“. Skutečnými vítězi byly islám a muslimské státy, které se sjednotily v bojích s křižáky, a italská města, jež se stala obchodními velmocemi. Benátky si již v průběhu hnutí, během 4. křížové výpravy, jako odměnu za přepravu křižáků do Palestiny vymohly zničení svého dalmatského konkurenta Zary (Zadaru). Benátčané potom intervenovali i ve vnitropolitických bojích v Konstantinopoli, vyrabovali ji a na tažení do Svaté země zapomněli. Všechny tyto excesy dnes radikální muslimové připomínají v rámci boje proti „křížovým“ akcím Západu, například v souvislosti s přítomností Američanů v Iráku, i když samozřejmě není nutno zdůrazňovat, že podobné historické paralely jsou značně pochybné. alžírští radikálové hovoří o „další křížové výpravě“ dokonce v souvislosti s pronikáním západních vlivů do Afriky. Třebaže je nutné připustit, že hned první dobytí Jeruzaléma v roce 1099, doprovázené krvavým masakrem obyvatelstva, na dlouhou dobu znemožnilo jakékoli soužití křesťanů s muslimy, dnešní závěry radikálů, opírající se o středověká dogmata, jsou scestné.
Mají na svědomí i dnešní rozpory?
Francouzští politologové upozorňují, že nebezpečná mohou být i „moderní dogmata“, jako jsou ústupky vůči některým muslimským zemím kvůli jejich energetickým zdrojům. Kupříkladu Alžířané pokaždé, když žádají na Francii omluvu za kolonizaci a válku, zapomínají na harkis (domorodé obyvatele loajální s Francouzi), kteří byli po získání nezávislosti popravováni po tisících. A nelze také při odsuzování evropského kolonialismu zapomínat, že mu předcházelo otrokářství arabské a před ním ještě otrokářství Afričanů vůči Afričanům. A obě fáze trvaly staletí. Navíc mnohá dnešní revoltující etnika nepředstavují původní obyvatelstvo. Absurdnost situace vynikne zejména v případě Kaddáfího, bývalého teroristy, který žádá různé kompenzace. Přirozenější byl možná teokratický program, prosazovaný již za španělské rekonquisty, požadující, aby se všechna území dobytá křižáky stala majetkem papežství.
Šíření prostituce a nevěstinců
Poučením by mohlo být také to, že se některé proklamované zásady křesťanů v praxi projevily přesně opačně. Křížová tažení vedla například k neobyčejnému rozšíření prostituce. Richard Lewinsohn Morus v Dějinách světové sexuality píše: „Organizátoři křížových výprav pochopili, že bez žen by nevytvořili a neudrželi pohromadě ani jeden oddíl. V přístavních městech se to jen hemžilo ženami, které se křižákům nabízely. Mnohé se s nimi nalodily na palubu. V jednom vyúčtování templářů je poznamenáno, že během roku bylo třeba vydržovat 13 000 prostitutek“5. A připomíná také rychlé rozšiřování nevěstinců, čehož se později účastnili i vysocí církevní hodnostáři, včetně papeže Julia II. V papežském Avignonu vznikl veřejný nevěstinec pod patronátem královny Jany Neapolské, jejíž krutý osud připomíná Martin Monestier: „Po dobytí Neapole byla královně Johaně na rozkaz papeže Urbana VI. kleštěmi vyrvána ňadra a vagína“6. Ne všichni papežové však prosluli podobnou krutostí. Například jeho předchůdce Urban V. ze svých příjmů podporoval 1400 studentů na francouzských univerzitách. V daném případě se však nejednalo ani o všeobecný trend, ani důsledek křížových výprav, jež dle některých autorů ovlivnily kulturní hnutí v celé Evropě. Neboť arabská literatura, která uchovávala poklady světového písemnictví včetně antických autorů, se běžně překládala ve Španělsku, kde se Arabové etablovali již na počátku 8. století, a také na Sicílii a v Řecku. Nejvýznamnějším odkazem této pohnuté epochy je schopnost nejvzdělanějších osobností doby domluvit se na podstatných otázkách bez užití zbraní, za cenu přiměřeného kompromisu, většinou výhodného pro všechny zúčastněné. Mezi takovéto osobnosti lze zařadit například císaře Fridricha II., jenž svým duchem daleko předběhl dobu. A také málo zdůrazňovaná skutečnost, že na počátku konfliktů stály měnící se ekonomické vztahy, které hrají rozhodující roli i v současnosti.
Pohled z druhé strany
Vpád křižáků byl pro muslimy překvapením a dlouho nechápali, o co vůbec jde. Fátimovská vláda v Káhiře, kterou byzantinci o příchodu křižáků informovali, se s nimi dokonce pokusila vytvořit spojenectví proti Seldžuckým Turkům. alepský kronikář al-Azímí, naznačuje, že si od jejich příchodu slibovala pomoc nejen křesťanská Konstantinopol, ale i muslimský Egypt. Obě velmoci doufaly, že jim křižáci po porážce Seldžuků dobytá území přenechají. Byzanc usilovala o opětovné získání nadvlády nad Sýrií, zatímco Libanon a Palestina měla připadnout Fátimovcům. Teprve způsob dobývání a rabování měst křižáky ukázal, jaké jsou jejich skutečné cíle. arabský kronikář Ibn al-Athír vyjadřuje zděšení nad tím, že někteří křižáci vraždili bez rozdílu muslimské a židovské muže, ženy i děti včetně „svatých otců“7, což údajně odporovalo islámským zásadám války. Ve srovnání s tím prý překvapuje, jakým způsobem bylo toto dění oslavováno západními kronikáři i poté, co bojová hysterie a náboženské blouznění dávno opadly.
Vinu nesou i muslimové
Pro objektivnost je ale třeba připomenout, že zdaleka ne všichni muslimové byli mírumilovní. Mezi nejfanatičtější patřili Seldžučtí Turci, kteří zpočátku „vedli téměř vyhlazovací války“8, a to jak proti vzdělanému světu Arabů a Peršanů, tak i Byzantské říši. Přišli ze středoasijských stepí, roku 1055 ovládli Bagdád a začali postupovat směrem na západ. Právě jimi se po prohrané bitvě u Mantzikertu (1071), jež de facto ukončila nadvládu byzantského panství, cítil být ohrožen císař Alexios I. Ale nešlo pouze o tlak Turků. Důsledkem prohry byly občanské války v Byzantské říši, které více než porážka u Mantzikertu umožnily tureckým a turkmenským nomádským kmenům převzít kontrolu nad částí jejího území v Malé Asii. Někteří císaři se dokonce neváhali kvůli potlačení opozice spojit s Turky, které upláceli dalšími byzantskými doménami. Palácové války ukončil až slavný vojevůdce vévoda Alexios I. Komnenos, který se nechal roku 1081 korunovat císařem. K uzavření míru se Suleimanem napomohla všeobecná roztříštěnost islámského světa. mamlúcký historik Ibn Taghribirdi, potvrzuje, že v době vyhlášení křížové výpravy (1095) byly již důsledky bratrovražedného boje pro muslimy zkázonosné. Dokonce tento rok nazval „rokem smrti chalífů“9. Alexios I., kterému se potupně dařilo říši konsolidovat, poslal kolem roku 1990 posly s žádostí o pomoc, aby definitivně eliminoval nebezpečí ze strany rozhádaných Seldžuků. příchod zfanatizovaných křižáků pro něho ale paradoxně představoval ještě větší nebezpečí.
Lupiči, nebo ochránci víry?
Nicméně rozbroje mezi muslimy umožnily křižákům, alespoň zpočátku, dosáhnout řady zdánlivě zázračných vítězství. Ale ani křesťané nebyli zdaleka jednotní. Dokládá to církevní schizma z roku 1054, jež bylo dovršením dlouholetých rozporů mezi bývalou Západořímskou a Východořímskou říší. Byzantinci viděli v křižácích pouhé barbary a za jediného dědice římského impéria považovali konstantinopolského basilea. Již biskup Liutprand, vyslanec Oty I., zakladatele Svaté říše římské, zaznamenal jejich postoj zcela jasně: „Což je papež tak hloupý, že neví, že císař Konstantin přenesl impérium do Konstantinopole a franský král si na takový titul nemůže činit nárok?“10 Navíc za nebezpečnějšího nepřítele považovali Normany (a „Franky“ vůbec, jak nazývali západní Evropany), kteří v osudovém roce 1071 obsadili Bari, významný byzantský přístav v jižní Itálii. A to bez ohledu na skutečnost, že přední dobyvatel těchto držav, Robert Guiscard, nechal zasnoubit svoji dceru s byzantským následníkem trůnu Konstantinem. Teprve sílící tlak Turků donutil císaře Alexia I. k prosbě o pomoc. Chtěl ale křižáky pouze využít k obnovení ztracených pozic. Stejně přezíravý postoj však zaujímali křižáci k Byzantincům a Arménům, ač se v jejich zemi křesťanství stalo státním náboženství již ve 4. století. Výjimkou byl hrabě Balduin, který vyzýval své rytíře – jako kdysi Alexandr Veliký – aby uzavírali sňatky s urozenými Arménkami, a sám se oženil s jednou místní princeznou. Také Arméni doufali, že se jim s křižáckou pomocí podaří dostat z tureckého područí. Ale i u nich se dramaticky projevovaly náboženské rozpory, jež napomohly k tomu, že ve 13. století byla Arménie zcela podmaněna Turky. (Kronikář Matouš z Edessy popisuje, jak dav vraždí šlechtice Thorose, jenž nabídl Balduinovi, že z něj učiní spoluvládce Edessy, pokud mu pomůže zbavit se Seldžuků11. Kromě mocenských důvodů zde sehrál důležitou roli fakt, že Thoros, ač Armén, byl na rozdíl od svých rádců ortodoxního vyznání).
Křižáky odsoudil i papež
Proti křesťanským křižákům hovoří i fakta, která známe již pouze z latinských přepisů původních byzantských pramenů. Přiznává to i anonymní autor díla „Gesta Francorum“12. Uvádí, že křižáci utínali hlavy nepřátel, „praky je vrhali do obležených měst a ,dobíjeli´ nevěřící, zatímco každý muslimský jezdec měl u sebe provaz, aby mohl nepřítele zajmout a odvléci je jako otroky“. Ale ani samotný papež Inocenc III. (1198–1216) křižáky nešetří. Po dobytí Konstantinopole napsal: „Nyní prolévají křesťanskou krev a nešetří ani věk, ani pohlaví. Páchali krvesmilstvo, cizoložství, smilstvo před očima lidí. Zneužili jak vdaných žen, tak dívek, i když byly bohu zaslíbeny, zneužili pro ubohý chtíč i chlapců.“13 Přestože si zde Inocenc III. klade otázku, jak se řecká církev bude moci vrátit zpět k církevní unii, když si po takovýchto excesech oškliví Latiny „více než psy“, podařilo se mu nebývale upevnit moc papežství. Nikoli však překonat církevní schizma z roku 1054. Ještě vážnější dopady, které jsou do dnešní doby zřetelné, měla však tato téměř dvě stě let trvající válka na vztah s muslimskými zeměmi.
Události související s křížovými výpravami:
Vliv muslimů, kteří od roku 638 byli pány Jeruzaléma, se rychle šířil, neboť politická moc v Evropě byla roztříštěna. navíc roku 1054 (schizma) dochází k rozkolu i uvnitř křesťanského hnutí. Centralizovaným křesťanským státem je pouze Byzanc, která ale také začala pociťovat sílící tlak ze strany muslimů.
Bulhaři využívali byzantských těžkostí s islámem a vyžadovali zvýšení tributních dávek. Basileos II. v roce 1014 Bulhary krutě porazil (jednalo se o turecko-mongolské kmeny, po nichž dnes zůstal pouze název státu; 15 000 zajatců nechal oslepit, jen 150 z nich nechal jedno oko, aby mohli své druhy odvést domů).
1071 porazili Seldžučtí Turci byzantské vojsko u Manzikertu (t?) a získali velkou část Malé Asie. Ohrožena se cítila i samotná Konstantinopol. Výzva Urbana II. ke křížové výpravě byla tedy prezentována i jako odpověď na žádost o pomoc ze strany Alexia I. Komnéna.
V roce 1212 dospěla reconquista ve Španělsku do své vrcholné fáze, koncem 13. století muslimská svrchovanost zůstala omezena na jihovýchodní pobřeží Španělska s centrem v Granadě. „Definitivně“ budou muslimové vyhnáni ze země v roce 1492.
1215 Magna Charta: důsledek oslabení anglické královské moci dlouhodobou neúčastí krále Richarda I. Lví srdce, jež se účastnil 3. křížové výpravy a při návratu zahynul. Jeho nástupce Jan Bezzemek pak nedokázal udržet velkou část anglických držav ve Francii a zvyšováním daní vyvolal nespokojenost šlechty, jež si na něm chartu vymohla. Napomohl tomu i interdikt ze strany Inocence III., kterému Bezzemek nakonec ustoupil a přijal z jeho rukou Anglii jako papežské léno, stejně jako závazek platit kurii tisíc liber ročně.
1998 Bin Ládin vyhlásil válku „Židům a křižákům“.
Srážky křesťanů se Židy
Při cestě do svaté země se prvními oběťmi stali Židé v Německu. Jejich počet se pouze odhaduje, ale šlo o tisíce mužů, žen a dětí.
1215 Lateránský koncil v Římě ukládá Židům nosit rozlišujících znamení: žlutou hvězdu. Spolu s heretiky a malomocnými jsou Židé internováni a pronásledováni. Nesmějí vykonávat běžná povolání, zbývá jim de facto pouze lichva. Žijí v ghettech, jež jsou v noci uzavřena.
Do pražské kotliny přišli Židé v 10. století. I když se zde vliv křížových výprav neprojevil tak drasticky jako v Německu, jejich sídliště bylo zpustošeno a 500 mladíků násilně pokřesťanštěno.
1389 došlo k jednomu z největších pogromů v Praze. Příčinou byl vržený kámen – údajně Židem – na monstranci, kterou nesl průvod křesťanů. Důsledkem jejich hněvu byla smrt asi 3000 Židů.
Nejvýznamnější střety mezi papežskou a světskou mocí
Počátek se odvíjí od vzniku papežského státu v roce 754, který založil Pipin Krátký. Již v letech 756–760 byl papežskou kanceláří vyroben falzifikát, že vznik nového státu se datuje od tak zvané Konstantinovy donace.
Roku 800 byl francký král Karel Veliký korunován za císaře římským papežem Lvem III., který ještě krátce předtím byl vězněn a tímto aktem chtěl získat mocného spojence proti svým římským nepřátelům. Karel Veliký se korunovaci podvolil s určitou nechutí, protože ji pokládal za zbytečnou. Šlo mu spíše o faktické uznání ze strany Byzance, neboť plánovaný sňatek s císařovnou Irenou se neuskutečnil. K vzájemnému uznání obou mocností došlo až v letech 812–814 poté, co si rozdělily sféry vlivu: Frankové se museli vzdát Benátek, ale podrželi si vliv na severním pobřeží Jaderského moře.
spor mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV., který již byl doprovázen ozbrojenými konflikty, skončil pokořením císaře v Canosse (1077). Ale císařský kajícník brzy přikročí k odplatě a Řehoř VII. musel uprchnout z Říma. Obezřetnější Urban II. se proto „uchýlí k úskoku křížové výpravy“, aby, jak zdůrazňuje specialista na středověké dějiny Jacques Goff, „seskupil křesťanský svět pod svou svrchovaností“.
O sto let později, roku 1177, se musel podobným způsobem jako Jindřich IV., podrobit i císař Fridrich I. Barbarossa před papežem Alexandrem III. v Benátkách. Navzdory konkordátu z roku 1122 ve Wormsu, kde si císař a papež rozdělili pravomoci, spory tedy pokračují. Konflikt mezi papežstvím a světskou mocí dosáhl vrcholu v první polovině l3. století za Fridricha II., vnuka Barbarossy, který Přemyslovi I. udělil roku 1212 Zlatou bulu sicilskou. Ta byla výsledkem mistrné diplomatické hry Přemysla I. s Inocencem III., jedním z nejvýznamnějších papežů středověku, který byl Fridrichovým poručníkem.
Naopak spor francouzského krále Filipa sličného a papeže Bonifáce VIII. končí zpolíčkováním papeže v Anagni (1303), který své pokoření dlouho nepřežil. Evropa byla svědkem konce mýtu o neomezené moci papeže. Francouzský král přesvědčí následujícího papeže Klementa V. k přestěhování do Avignonu (papežské „zajetí“ bude trvat od 1309 do roku 1376), a prosadí odsouzení řádu templářů. Při návratu Řehoře XI. do Říma žoldnéřské vojsko nelítostně zlikvidovalo 4000 odpůrců „francouzského“ papeže. Velitel vojska, tento nelítostný katan, se stal papežem Klementem VII.
Ze široké škály vzdoropapežů nejvíce ovlivnil naše dějiny Jan XXIII., který připravoval proces s Mistrem Janem Husem. „vládl“ ale spolu s dalšími dvěma papeži – Řehořem XII. A Benediktem XIII. – a hlavním cílem svolaného kostnického koncilu bylo obnovení jednoty církve. Když však byla odhalena jeho pirátská minulost a sklon k úplatkům, Jan XXIII. v obavě před procesem z Kostnice uprchl. Hlavní náplní koncilu se tak stala kauza českého kazatele. Navzdory mýtům prosadil král Zikmund Husovo vystoupení před koncilem, což byla u kacíře věc nevídaná. Bez ohledu na výsledek, o kterém si pravděpodobně nedělal iluze ani sám Hus.
7 výprav ve jménu kříže
Křížové výpravy do Svaté země: dají se těžko spočítat. Nejčastěji se uvádí sedm křížových výprav (pokud nepočítáme tak zvanou dětskou výpravu z roku 1212, o které není jisté zda se vůbec konala; její malí účastníci měli být buď prodáni do otroctví v Africe, dívky kuplířkám nebo do nevěstinců). celkem se výprav účastnilo přes milion lidí, ale stěží polovina z nich kvůli epidemiím, hladu, válečným a jiným útrapám skutečně do Svaté země došla. Je otázkou, zda seznámení se jinými kulturami, plodinami, technologiemi a luxusním zbožím, může negativní důsledky kompenzovat. Ale též, zda byla – na rozdíl od současnosti – jiná volba.
1. křížová výprava: 1096–1099
Podnět: Byzanc se cítí ohrožena Seldžuckými Turky
Výsledek: císař Alexios dobyl Nicaee a zmocnil se asi třetiny Malé Asie; křižáci založili hrabství Edesské, knížectví Antiochijské a království jeruzalémské (země Levantu – oblast Palestiny – se staly jeho lény).
2. křížová výprava: 1147–1149
Podnět: mosulský emír dobývá nejvýchodnější křižácký stát Edessu
Výsledek: neúspěšná. Dopad hlavně na Francii, neboť Ludvík VII. se po návratu rozvedl a jeho „nestálá“ Eleonora (32) se znovu provdala za normanského vévodu Jindřicha Plantageneta (19). Přinesla mu jako věno Poitou, Guyenne, Gascone. Po otci zdědil Anjou, Maine, Touraine, po matce Normandii. Ovládl tak polovinu Francie a poté, co získal i anglickou korunu (1154), stal se nejmocnějším panovníkem Evropy.
Jeho synové Richard Lví srdce (1189–1199) a Jan Bezzemek (1199–1216) ale o valnou část těchto držav zase přišli zápase s mocným francouzským králem Filipem II. Augustem (1180–1223).
3. křížová výprava: 1189–1192 byla neúspěšnou odvetou vůči egyptskému sultánovi Saladinovi, který vyhnal křižáky z Jeruzaléma.
4. křížová výprava: 1202–1204 Podnětem výzva papeže Inocence III. k znovudobytí Jeruzaléma, vlastním cílem však bylo dobytí Egypta. Když křižáci nedostali slíbenou odměnu, oblehli a dobyli Konstantinopol. Pokus o založení latinského císařství postupně ztroskotal.
Profit měli pouze Benátčané, kteří se zbavili jakékoli konkurence, včetně Zadaru, na Středozemním moři.
1212 – španělští rytíři zasazují Maurům zdrcující úder v bitvě u Las Navas de Tolosa. (tyto boje se do oficiálních křížových výprav, stejně jako hnutí proti Albigenským, nepočítají).
5. křížová výprava: 1217–1221 Cílem bylo dobytí Egypta, podařilo se však pouze na krátký čas dobýt přístav Damiettu. Úplně svérázný charakter mělo tažení císaře Fridrich II. (1228–1229) jímž plní křížový slib, aby ze sebe sňal klatbu (jeho předcházející výprava skončila kvůli moru a císařově onemocnění neúspěšně) a hlavně upevnil své postavení. Kromě korunovace na krále Jeruzaléma, ovládl i Betlém a Nazaret. Dostal se tak na vrchol moci, ale před dalším útokem papeže jej zachránil Přemysl I., který odmítl se této akce zúčastnit.
6. křížová výprava: 1248–1254 byla reakcí francouzského krále Ludvíka IX. Svatého na opětné obsazení Jeruzaléma Turky (1244) a zvěsti o masakru křesťanů. Výsledek: král upadá do egyptského zajetí, tažení ztroskotává.
7. křížová výprava: 1270 Při svém druhém tažení do Tunisu je Ludvík IX. nakažen morem a umírá.
