Píše se rok 1258. V Českém království už pátým rokem vládne král železný a zlatý Přemysl Otakar II. Strahovský klášter padá za oběť požáru. Na anglickém trůně sedí Jindřich III. Plantagenet. A kdesi na Zemi dojde k mohutné sopečné erupci, která celou planetu posype popílkem a zásadně změní planetární klima. Dodnes však nikdo s jistotou neví, která sopka má tento výbuch na svědomí.
Klimatologové si rádi hrají s ledem. Zejména proto, že se v něm ukládají informace o minulosti pozemského klimatu. V roce 1980 při výzkumu grónských ledovců vyšla najevo zajímavá skutečnost. Mezi jednotlivými vrstvami ledu, které jsou poskládány podobně jako letokruhy u stromů, byla objevena vrstva z roku 1258 plná popílku a síry. Později byla podobná vrstva objevena i v antarktickém ledu. Neklamný důkaz toho, že někde na Zemi tehdy došlo k výbuchu sopky. A ne k jen tak lecjakému, tato erupce měla být největší za posledních 10 000 let.
Hladomor a epidemie
Co lze nalézt v historických pramenech, které se týkají roku 1258? V Evropě je léto nezvykle chladné a úroda mizerná. Starý kontinent je tak postižen hladomorem. A nejen jím, Evropu obcházejí i morové a jiné epidemie. Tak jako častokrát před tím a častokrát potom, mají nejvíce práce v Evropě hrobaři. Kněží se vztyčeným varovným prstem kážou o trestu Božím za lidské hříchy, ale skutečnost je prozaičtější. Záhadná sopka do ovzduší vyvrhla ohromné množství popela, které zabraňuje slunečním paprskům dopadat na povrch Země. Proto obilí ztratí šanci dozrát, proto řada Evropanů trpí hladem a posléze i nemocemi. Už příští rok se však situace zlepší a klima se vrací k normálu.
Žádná ze známých kronik, ani jiný historický dokument se však o žádném výbuchu sopky nezmiňuje. Je tedy jasné, že v tehdy známém světě byly vulkány klidné. A v návalu dalších středověkých událostí se na záhadný rok pomalu zapomene.
K podobné situaci došlo i v 19. století. I tehdy mocná erupce indonéské sopky Tambory vyslala do ovzduší velké množství popílku a síry. A i tehdy měl výbuch značný vliv na klima, například evropské dobové dokumenty lakonicky konstatují, že léto na starém kontinentě se prostě nekonalo. Přitom popílkový mrak, který vyšel z Tambory, byl podle expertů patnáctkrát menší, než ten, který do světa vypustila tajemná sopka ve 13. století.
Stopy vedou do tropů
Vědci od nálezu v Grónsku marně pátrali, který že vulkán v roce 1258 vybuchl. Až nyní, po téměř třiceti letech od objevu se zdá, že začíná přihořívat. Německá klimatoložka Claudie Timmreck z Institutu Maxe Plancka a její americký kolega Thomas Crowley z Duke University se celému problému důkladně podívali na zoubek. Crowley si všiml, že planetární klima brzy našlo své vyjeté koleje. „Dopady erupce tedy byly mnohem méně dramatické, než by se dalo očekávat,“ prohlásil.
Ovšem, oba vědce spíše zajímá, kde zlotřilý vulkán lokalizovat. Vzhledem k tomu, že vrstva popílku v ledových příkrovech Arktidy je nepatrně tlustší než vrstva v Antarktidě, je podle Crowleye pravděpodobné, že sopka se bude nacházet zřejmě v severní části tropů.
Na zemi nebo pod mořem?
Ovšem, v této části světa na pevné zemi žádná sopka, na kterou by se dalo ukázat prstem a říci: „Ano, to je viník,“ neleží. Vědci proto svou pozornost zaměřili na podmořské vulkány. Ty umějí nejen vyvolat vlny tsunami, ale při mohutné explozi i pěkně zaneřádit ovzduší. Některé indicie, jako například směr šíření popílku a síry naznačují, že by se epicentrum výbuchu mohlo nalézat kdesi v Indickém nebo Tichém oceánu. Zde je podmořských sopek dostatek a svou aktivitou nijak nešetří. Ničivé vlny tsunami, které pobřežní oblasti tohoto regionu často pustoší, mají svou příčinu buď podmořském zemětřesení, nebo právě v erupci některého z místních vulkánů.
Někteří badatelé záhadnou sopku umisťují na americký kontinent. Nejvíce podezřelými jsou zde sopky Quilotoa v Ekvádoru nebo El Chichón v Mexiku. Ovšem, proti tomu hovoří fakt, že mayské letopisy, které bývají spolehlivé, se o žádném výbuchu z této doby nezmiňují. Záhadnému vulkánu se tak stále daří před vědci unikat. Zdá se ovšem, že je jen již otázkou času, kdy za pomocí nejmodernějších technologií bude odhalen.
Nejničivější sopečné výbuchy:
Sopka Rok Počet obětí
Tambora (Indonésie) 1815 92 000
Krakatoa (Indonésie) 1883 36 000
Mont Pelée (Martinik, Francie) 1902 30 000
Nevado del Ruiz (Kolumbie) 1985 22 000
Etna (Itálie) 1669 20 000
Vesuv (Itálie) 79 16 000
Unzen-Dake (Japonsko) 1792 10 400
Laki (Island) 1783 10 000
Kelut (Indonésie) 1919 5 000
??? (???) 1258 ???
Nejznámější sopky
aktivní sopka výška poslední výbuch
Kerinci (Sumatra, Indonésie) 3800 m 1987
Semeru (Jáva, Indonésie) 3676 m 1989
Krakatau (Sundská úžina, Indonésie) 813 m 1995
Fudžisan (Japonsko) 3776 m 1707
Ključevskaja (Rusko) 4750 m 1994
Etna (Itálie) 3350 m 2006
Vesuv (Itálie) 1277 m 1944
Stromboli (Liparské ostrovy, Itálie) 926 m 1989
Santorin (Kyklady, Řecko) 556 m 1956
Hekla (Island) 1491 m 1991
Pico de Teide (Tenerife, Španělsko) 3718 m 1909
Mount St. Helens (USA) 2250 m 1989
Colima (Mexiko) 3984 m 1988
Fuego (Guatemala) 3835 m 1988
Mont Pelée (Martinik, Francie) 1397 m 1929
Kamerunská hora (Kamerun) 4070 m 1982
Nyiragongo (Demokratická republika Kongo) 3475 m 2002
Sopky ve vesmíru
Sopky nejsou zdaleka jen pozemskou záležitostí. Aktivní vulkanismus je v současnosti pozorován třeba na Jupiterově měsíci Io, který je silně deformován slapovými silami. Astronomové předpokládají, že k sopečným erupcím dochází i na Venuši. Přes hustá mračna, která Venuši obklopují, však tyto výbuchy ještě nebyly zachyceny, stejně jako je zatím nepozorovala žádná sonda, která na „sestře Země“ přistála. Planetu Mars pokrývají geologicky nedávné (mladší než 100 miliónů let) lávové výlevy, které naznačují pokračující vulkanickou aktivitu i u tohoto vesmírného tělesa.
