Autopilot -využívá se k řízení letounu. Výjimkou je start a přistání, kdy stroj navádějí letečtí dispečeři. Při přistání pilot v pilotní kabině (kokpit) na pokyn z centra řízení letového provozu opustí vyčkávací dráhu (pokud nepřistává přímo) a po sestupové dráze zamíří s pomocí naváděcího radiomajáku na práh přistávací dráhy (ranveje). Po přistání a zabrzdění letadla odbočí na dráhu pojezdovou, aby ranvej uvolnil pro dosednutí či start jiného letounu.
Bezpečnost létání – existuje 210krát menší pravděpodobnost, že zahyneme v letounu než v automobilu. K tomu, abychom se stali obětí letecké katastrofy bychom hypoteticky museli nalétat v průměru nalétat přes 300 milionů km, tedy pro srovnání bychom museli naši matičku Zemi (její obvod je 40 075,004km) obletět 7486krát! . Nejnebezpečnější fází letu je tzv. přechodový oblouk, kdy letadlo po startu stoupá strmě k obloze.
Clar Air Turbulence (CAT) –turbulence zasahující letouny ve výšce 8 – 12 km, a to v prostoru bez oblak (v „čistém vzduchu“). K turbulenci obecně dochází spíše v oblačném prostředí. Jde o nebezpečný jev, kdy se v důsledku proudění vzduchu utvářejí částečně či úplně uzavřené vzdušné víry. Ty působí na letadlo v různých směrech, někdy mění jeho polohu. Vždy znamenají neklidný let.
Čtyřmotorové letouny – nejstarší kategorie dopravních letadel, létaly už ve 40. létech 20.století. Vývoji vládla Velká Británie turbovrtulovými stroji Vickers Viscount. USA měly čtyřmotorový Boeing 707 a Douglas DC 8. Sovětské stroje dlouho reprezentoval Iljušin 18. Dělení letadel – Dvě základní skupiny tvoří zařízení lehčí, či naopak těžší než vzduch. Lehčí dělíme na bezmotorová (balóny) a motorová (vzducholodě). Těžší než vzduch se dělí i na motorová či bezmotorová; k těm patří letadla s nepohyblivými nosnými plochami (draky, padáky, kluzáky) a naopak s rotujícími nosnými plochami (rotorové kluzáky). Motorová mohou mít tři druhy nosných ploch: nepohyblivé (letouny), pohyblivé (vrtulníky, vírníky) a kombinované (přeměnitelná či kombinovaná letadla). Další dělení: civilní a vojenská, podle délky tras (krátké, střední a dlouhé), kapacity, tvaru křídla (viz), typu přistávacího zařízení atd.
Funkce GPS (Global Positions System) – navigační systém odvozený od vojenského družicového systému; dnes ho využívají i plachtaři.
Giffardova parní vzducholoď – první řiditelné letadlo s vlastním pohonem lehčí než vzduch. Francouz Henri Giffard (1825 – 1882) pod obal (vodíkem plněný) protáhlého vřetenovitého tvaru zavěsil nosný systém lan s parním strojem a hnací vrtulí, aby mohl letět i proti větru. Z dostihové dráhy v Paříži 24. 9. 1852 vystoupal do výšky 1800 m. Zatopil pod kotlem, čímž roztočil vrtuli; uletěl 27 km.
Historie létání – první konstrukci letadla lehčího než vzduch odborníci připisují jezuitskému duchovnímu Francescovi de Lana – Terzi. Roku 1607 vytvořil koncepci dřevěného člunu, který nesla čtyři kulovití tělesa z tenkého plechu s vakuem uvnitř. Na středním stožáru byla plachta pro pohon kupředu, směr se řídil veslem. Vzdušné plavidlo bylo pro 3 – 4 pasažéry.
Charakter paliva – letecké pohonné hmoty tvoří hlavně sloučeniny uhlíku a vodíku. Turbínové motory využívají letecký petrolej (kerosin), pístové letecký benzín.
IATA – International Air Transport Association (Mezinárodní asociace leteckých dopravců) byla založena roku 1946, sídlí v Montrealu. Mj. stanoví dohody o tarifech, služby pro cestující.
Jumbo – jet – velkokapacitní letoun. Pojmenován podle obřího slona cirkusu Barnum – Bailey (USA).
Klimatologie letecká – je nezbytná pro plánování letů. Připravuje se ve formě letištních klimatologických tabulek a přehledů. Obsahuje mj. průměrné hodnoty, ale i maxima a minima meteorologických hodnot (např. teploty)
Letecké cesty křižují vzdušný prostor. Ten se horizontálně dělí na letecké oblasti (přibližně se shodují s hranicemi států), okrsky letišť a letové cesty. Vertikálně se letové cesty dělí na několik výškových hladin, vzdálených od sebe 300 m. Sudé hladiny slouží letounům letícím v jednom směru, liché jsou pro letouny letící opačně. Předpisy vymezují i boční rozestupy v jedné hladině. Pro přepravu pasažérů byl dlouho vyhrazen vzdušný prostor do výše 6000 m. Vyšší letové hladiny měly původně jen letouny vojenské, nyní tam létají i civilní proudová letadla.
Machovo číslo (M) – udává rychlost nadzvukového letadla (supersoniku). Jde o poměr rychlosti letu a zvuku v uvažované výšce (v místě letadla). Již při 2, 5 M jsou ohrožena kalená okenní skla, při 5 M se taví hliníková slitina a měkne ocel. Prvním dopravním supersonikem se stal (v letové hladině 15 km) sovětský Tu – 144 (pro 150 cestujících); bylo to15. 6. 1969.
Největší dopravní letoun – Airbus 380 (délka 73 m, výška 24 m, rozpětí 79,8m, vzletová hmotnost 565 tun) přepraví 820 pasažérů až na vzdálenost 15 000 km.
Obří nákladní letoun – přepravuje obrovské množství nákladu. Např. ukrajinský An – 124 – 100 – Ruslan s nákladem 150 tun letí (může tedy pojmout až 6 plně naložených kamionů o hmotnosti 25 tun) rychlostí až 850 km/hod.
Palubní přístroje –analogové (letové: rychloměr, výškoměr, variometr), digitální (navigační: kompas, hodinky, radionavigační), informační tabla (drakové:vyvážení, palivoměr, polohoznaky) a zobrazovací jednotky (motorové: otáčkoměr, teploměr a tlakoměr).
Rogalo – vzniklo náhodně, když při hledání prostředků pro návrat kosmických lodí odborníci NASA zkoušeli křídlo tvořené plachtou napjatou mezi třemi trubkami – podle patentu dr. Francise M. Rogalla. Pro nespolehlivost při vysokých rychlostech NASA Rogallovo křídlo zamítla. Jednoduchá stavba závěsného kluzáka však zaujala amatéry v Austrálii a USA: Křídlo vybavili závěsem a hrazdou. Roku 1964 se uskutečnil první klouzavý let…
Stacking – anglický výraz pro vzdušné vyčkávací řazení letadel připravujících se na přistání. Čekající stroje krouží nad cílovým letištěm po kruhových drahách uspořádaných do několika výškových úrovní, takže nedojde ke kolizi. Když jedno letadlo dosedne, jeho vyčkávací dráhu zaujme další.
Tvar křídla – hlavní části nosné plochy letounu. Známe různé typy – mj. s lomeným či měnitelným úhlem šípu, deltou (trojúhelníkem). Supersonik Concord měl tzv. gotický tvar křídla. Existuje i létající křídlo (samokřídlo) s prostorem pro posádku, náklad i pohonné jednotky.
Ultralight – jednomístný či dvoumístný lehký stroj se tříosou nosnou konstrukcí. Pilotuje se zčásti jako normální letoun (páka, pedály), zčásti po vzoru rogala – pomocí řídicí hrazdy spojené s pohyblivým nosným křídlem.
Vrtulník (helikoptéra) – letadlo s vodorovnou vrtulí (rotorem) poháněnou motorem. Na listech rotoru vzniká vztlak, který udržuje stroj ve vzduchu. Nakláněním rotoru se helikoptéra řídí směrově, nastavováním úhlu náběhu rotorových listů se mění vztlak – a tak i výška letu. Létající rotační vrtule znali už staří Číňané. První úspěšné pokusy s motorovým vrtulníkem spadají do let 1907 1908 ve Francii (L. C. Bréguet).
Wrightové – bratři Wilbur (1867 – 1912) a Orville (1867 – 1912) z Daytonu ve státě Ohio (USA) přinesli zásadní zlom v historii letectví: Na návrší Kill Devil Hills v Severní Karolině 17.11.1903 Orville s okřídleným strojem uletěl za 12 vteřin 36 metrů.
Žebra – součást nosné konstrukce křídel letadel či ocasních ploch určujících a udržujících tvar profilu.
Více se dozvíte:
M. V. Lowe, Encyklopedie letectví, Rebo, 2006
V. Šorel, Encyklopedie českého a slovenského letectví, CP Books 2005
Učebnice pilota, Svět křídel, 2003
Svět v pohybu – velká encyklopedie dopravy, Euromedia Group 2002
Učební texty dopravních pilotů: Meteorologie, CERM, 2002
J. Tůma – Velký obrazový atlas dopravy, Artia 2000
