Vyspělé země jsou posedlé ekologickými produkty natolik, že v zájmu jejich prosazení dokážou s klidem přehlížet všechny negativní dopady na životní prostředí.
Posledních pár desítek let se stalo sousloví „alternativní paliva“ synonymem něčeho, co nám má zaručit zlepšené životní prostředí a nevyčerpatelný zdroj energie. Na první pohled to všechno dává smysl. Na podzim osejeme pole, na jaře nám krásně rozkvete a v létě to celé sklidíme. Část úrody pak po vylisování a chemické úpravě poslouží jako krásné ekologické palivo a zbytek se dá alespoň zkrmit nebo spálit, případně zaorat jako zdroj organické hmoty pro následnou plodinu.
Jenže ne vše je tak růžové, jak se na první pohled může zdát. Do vcelku poklidné atmosféry oslavování bionafty jako paliva budoucnosti vlétl britský odborný časopis Chemistry and Industry se studií o produkci skleníkových plynů…
Únik plynů na poli
Hlavní předností paliv z řepkového oleje je jejich obnovitelnost. Řepka se dá na poli pěstovat donekonečna a narozdíl od zásob fosilních paliv ji nelze jen tak vyčerpat. Jelikož se až doposud počítalo s tím, že při spalování tradičných paliv i bionafty se uvolňuje přibližně stejné množství skleníkových plynů, byla tato její výhoda hlavním důvodem pro přehlížení nákladů, které několikanásobně přesahují zpracování ropy.
Nová britská studie však uvádí, že se doposud opomíjelo, že skleníkové plyny produkují i pole s řepkovými porosty. Ta totiž vyšlou do ovzduší dvojnásobné množství skleníkových plynů, než vnikne při samotném spalování bionafty. Jedná se především o oxid dusný, který má 200–300krát silnější skleníkový efekt než oxid uhličitý.
Řepka, nebo lesy a ropa?
V současnosti kryje bionafta spotřebu pohonných hmot v Evropské unii přibližně ze dvou procent. Její spotřeba by se měla do roku 2010 zvednout na 5,75 % a podle nejnovějšího rozhodnutí z letošního ledna by dokonce podíl bionafty na trhu v roce 2010 měl činit celých 10 %.
V Evropské unii se doprava na produkci skleníkových plynů podílí přibližně 20 %. Desetiprocentní zastoupení bionafty by tedy celkovou produkci skleníkových plynů dost výrazně zvýšilo.
Autoři studie upozorňují, že z hlediska současného převládajícího názoru na globální oteplování by bylo mnohem lepší, kdyby se zemědělská půda určená pro pěstování řepky zalesnila a jezdilo se na jiná paliva. V případě tradiční nafty se podle jejich propočtů dostaneme na třetinu produkce skleníkových plynů z bionafty. Zaslouží si tedy tento produkt i nadále nálepku ekologického paliva?
Ekonomie, nebo ekologie?
Mohlo by se zdát, že tváří v tvář hrozbě vyčerpání zásob tradičních paliv řepka jasně zvítězí. Nicméně podle ekonomů tato myšlenka je pouhou iluzí. Stačí si porovnat ceny tradičních paliv a bionafty očištěné od daní na jedné a od dotací na druhé straně. Vyjde nám, že produkty z ropy stojí přibližně 3,5krát méně než bionafta.
Možná si řekneme, že peníze nejsou všechno, nicméně pravdou je, že cena produktu odráží náročnost jeho výroby. A veškeré vstupy lze přepočítat na energii. Na výrobu zemědělských strojů je zapotřebí energie, na zajištění života pracovních sil je zapotřebí energie, na samotné pěstování a úpravy řepky je samozřejmě také zapotřebí energie. A to více než třikrát než na tradiční paliva.
V konečném důsledku tedy plýtváme ropou (případně uhlím nebo uranem) na výrobu „ekologického“ paliva. Dá se takové jednání stále ještě nazývat ekologickým?
