Co způsobilo vymírání na konci druhohor? Byl to meteorit, sopečná činnost, nebo jen obyčejný vývoj ekosystému, který v určitý okamžik přestal nahrávat přerostlým ještěrkám a dal příležitost menším druhům?
Teorií o konci obřích plazů ovládajících druhohorní Zemi je několik. Asi nejvíce propíranou je ta o obrovském meteoritu, který před 65 miliony let spadl na území dnešního Mexika. Způsobil zemětřesení, tsunami, požáry a vlivem množství zplodin uvolněných do atmosféry i výrazné změny klimatu. Nejnovější výzkumy geologických vrstev však napovídají, že mexický meteorit v tom prsty moc mít nemohl. Přinejmenším na všechny ty katastrofy nebyl úplně sám.
Mnohem silnější výbuch
Stáří obřího kráteru pod mexickým městem Chicxulub, vytvořeného dopadem meteoritu, se dlouhá léta odhadovalo na 65 milionů let, tedy období, kdy vymřeli dinosauři. Někteří paleontologové si obě události dávali do spojitostí, a tak se ze spadlého kusu vesmírné horniny stala pravděpodobná příčina druhohorních změn globálního ekosystému.
Průměr meteoritu je odhadován na 10 km a při svém dopadu měl uvolnit přibližne 500 zettajoulů (5 .1023), což odpovídá výbuchu 100 teratun TNT. Jen pro srovnání s tím, co dokáže napáchat člověk, se sluší uvést, že nejsilnější nálož, tzv. Carská bomba (atomová bomba, kterou v roce 1961 tehdejší Sovětský svaz otestoval v Arktickém moři), měla sílu pouze 50 megatun TNT. Dopad mexického meteoritu byl tedy 20 000krát silnější.
Bylo meteoritů více?
Odhady geologů uváděly, že tento náraz pravděpodobně spustil řadu obřích tsunami po celé planetě a do ovzduší uvolnil obrovské množství pevných částic. To mělo za následek výrazné klimatické změny. Oblak prachu a sazí měl způsobit výrazné zastínění a s tím spojené ochlazení planety.
V posledních letech však vyšlo najevo, že kromě mexického kráteru se na Zemi vyskytuje několik dalších, které spadají do stejného období. Vědci tedy začali uvažovat o tom, že vymření dinosaurů neměl na svědomí jediný meteorit, ale hned několik kosmických „dárečků“. Jako příklad lze uvést kráter Silverpit ve Velké Británii či ukrajinský kráter Boltyš.
Opakované bombardování
Nejnovější výzkumy amerických, švýcarských a německých paleontologů však ukazují na něco zcela jiného. Podle nich měl meteorit do Mexika spadnout o stovky tisíc let dříve, než dinosauři přenechali naši planetu savcům, a jeho vliv údajně nebyl tak výrazný, jak se původně předpokládalo. Společně s ním dopadlo na planetu několik dalších meteoritů a vše měla navíc doprovázet zvýšená sopečná aktivita.
Přesto před 65,5 miliony let odstartovaly klimatické změny, které „nalomily“ dosavadní pozemský řád a pravděpodobně byly nezbytnou podmínkou pro to, aby se dinosauři stáhli ze scény. Započaté dílo pak měl podle této teorie dokonat dopad dalšího obřího meteoritu v období před 65 miliony let. Kráter po něm se však dosud nepodařilo objevit.
Radioaktivní dinosauři
Kromě tradičních názorů na vymření dinosaurů se občas objeví některé, na první pohled až bizarní teorie. Jedna z těch zajímavějších a zároveň vcelku uvěřitelných počítá s vlivem kosmického záření. Fyzik Juan Collar z Kolumbie v Jižní Karolíně vyslovil domněnku, že každých 100 milionů let se do vzdálenosti 20 světelných let od naší planety rozpadne nějaká hvězda. Při výbuchu se uvolní částice, které pak při kontaktu s pevnou hmotou uvolňují velké množství záření, schopného poškodit genetickou informaci. Organismy na konci jury podle něj měli tu smůlu, že existovaly zrovna v době, kdy na naši planetu dorazily neutrina z vybuchlé hvězdy, a v důsledku toho podlehly dědičných poruchám a zhoubnému bujení.
Jak se to seběhlo?
Před 65,5 miliony let
Do naší sluneční soustavy pronikl roj meteoritů a několik z nich si přitáhla i planeta Země. Byli mezi nimi i obři, kteří po sobě zanechali krátery v Mexiku, Silverpit ve Velké Británii a ukrajinský kráter Boltyš. V té době tady panovalo mírné podnebí, víceméně srovnatelné s tím, jaké známe dnes. Samotný dopad meteoritů ale nevyvolal téměř žádné okamžité změny. Potvrdily to nedávné paleontologické studie, které prokázaly stejný výskyt mikrofosílií (zkamenělin drobných mořských živočichů) v geologických vrstvách, časovaných před i po dopadu meteoritu.
Do 30 000 let poté
Obrovské množství energie, uvolněné při dopadu, však pravděpodobně mohlo hrát roli ve spuštění vlny zemětřesení a nebývale silné sopečné činnosti na indické Dekkánské planině. Geologické výzkumy v roce 2005 ukázaly, že se tu na konci jury, tedy v období vymření dinosaurů, rozkládalo čedičové pole o rozloze 1 500 000 čtverečních kilometrů (polovina dnešního Indického poloostrova). Čedič z hlubin Země nevytéká ale jen tak, doprovází ho obrovské množství oxidu uhličitého, metanu a dalších skleníkových plynů. Toto obrovské množství horniny se přitom stačilo vylít za pouhých 30 000 let, což je geologického hlediska opravdu krátký časový úsek. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého a metanu v atmosféře muselo několikanásobně přesáhnout snažení dnešní průmyslové civilizace. Navíc se do ovzduší dostalo i velké množství popílku a sazí, které po dopadu zpět na zem dusilo vegetaci a všechno živé.
Do 150 000 let poté
Skleníkové plyny i částečné zatemnění povrchu Země spadaným popílkem a sazemi vedlo k silnému globálnímu zvýšení teplot. Na souši to bylo kolem 7 – 8oC a oceány se prohřály i do značných hloubek o 3 – 4oC. Zvýšení teploty se navíc odehrálo velmi rychle, v průběhu 20 000 let. Tropické počasí pak na Zemi vydrželo po dalších 100 000 let. Podle výzkumů fosilií se mořské organismy zvýšení teploty svého okolí přizpůsobily tím, že zmenšily svou velikost a zvýšily počet svých potomků. Při větší úmrtnosti tak měli větší šanci, že své geny předají dalším generacím. Tento proces je bohužel doložen jen u menších fosilií, protože nálezy koster dinosaurů jsou spíše vzácností a pro vyhodnocení vývoje v průběhu několika desítek tisíc let jich není dost.
Do 200 000 let poté
Po odeznění skleníkového efektu se Země začala ochlazovat zpět na svou původní teplotu. Pro většinu druhů to znamenalo značné ztížení životních podmínek a s tím spojené pomalé snižování početnosti populace. Jen vliv klimatických změn mohl pro mnohé tropické druhy znamenat, že se dostaly na okraj vyhubení. A právě v tento kritický okamžik, podle nejnovější teorie, dopadl na Zemi další meteorit, ještě větší než 10kilometrový kolos z Mexika. Při dopadu ze mělo uvolnit obrovské množství prachu, které na dlouhou dobu zcela zastínilo Zemi a ještě více urychlilo ochlazování. Velké množství organismů nemělo dostatek času se přizpůsobit, a tak pro ně ochlazení znamenalo konec. Stopy po dopadu druhého meteoritu však vědci ještě stále marně hledají. Hlavním kandidátem je Šiva v indickém Dekkánu, u něhož ale zatím není zcela potvrzeno, že se opravdu jedná o kráter vytvořený meteroritem.
