Když se řekne Egypt, jako první se nám do mysli většinou vetřou pyramidy, tedy stavby, která kromě monumentálnosti neplní ve světě živých lidí žádný praktický účel. Kde však starověký stát po desítky staletí bral prostředky a síly na jejich budování?
I když přesný počet pyramid se archeologové asi ještě dlouho nedozví, odhaduje se, že jich bylo 70 – 80. Polovina z nich jsou přitom královské hrobky, zbytek se stal posmrtnými sídly ostatních členů vládnoucí rodiny nebo stavbami určenými ke zvláštním náboženským účelům. Ne všechny se však dochovaly do dnešních dnů. Některé ani nebyly nikdy dokončeny a určitě je i dost těch, které se stále ještě skrývají pod nánosy pouštního písku.
Jen ze stavebního materiálu největší z nich, Chufuovy pyramidy, by bylo možné vybudovat 2 metry vysokou a 1,2 metru silnou kamennou zeď po celé délce egyptského středomořského pobřeží. Pokud bychom pak kámen ze šesti nejvyšších pyramid využili k výrobě dlažebních kostek, dala by se s jejich pomocí vybudovat 6 metrů široká silnice přesahující délku 12 000 km. Mohla by tedy vést například z Prahy do Pekingu.
Všechen tento materiál však musel někdo vytěžit a dopravit desítky kilometrů na místa staveb. Přitom neměl k dispozici byť jen tak jednoduchého pomocníka, jakým je například kladkostroj či jakékoli železné nástroje.
Za všechno může Nil
Není pochyb o tom, že o rozkvět egyptského hospodářství se postarala největší africká řeka. Ne nadarmo se Egyptu přezdívá dar Nilu. Pravidelnými záplavami zajišťoval vysokou úrodu zemědělských plodin, představoval zdroj rybářských úlovků a poskytoval dopravní cestu mezi jižní a severní částí země.
Záplavy byly pro zdejší obyvatele natolik důležitou záležitostí, že si vedli pečlivé záznamy o stavu vody v Nilu. Někteří historikové se dokonce přiklánějí k názoru, že právě tyto záznamy byly hnacím motorem k vynálezu písma.
Výstavba zavlažovacích kanálů a následný rozvoj zemědělství vedly ke zvyšování životní úrovně a k první velké dělbě práce. Kromě oddělení řemesel od rolnictví se začala diferencovat i další třída lidí s dobrými znalostmi meteorologie, astronomie a matematiky. Ta si své cenné vědomosti pečlivě střežila a nakonec jí její nezastupitelná role vymohla významná privilegia.
Jak zemědělské osady získávaly bohatství, bylo zapotřebí je i účinně bránit proti nájezdům z pouště. Kmenoví náčelníci se proto obklopovali jakousi stráží, které za její služby platili podílem z dobytého území. Možnost vlastnit půdu pak byla příčinou rozdělení obyvatel na privilegované předchůdce šlechty (egytpsky pat) a obyčejný lid (egyptsky rechiret).
Egypt nasáklý krví
Tento vývoj, který začal již na přelomu 6. a 5. tisíciletí př. n. l., dal vzniknout specifickému uspořádání následných egyptských říší. S růstem počtu obyvatel i obcí samotných docházelo v ekonomickém zájmu k jejich sjednocování ve větší celky.
Z nejsilnějších náčelníků se stali panovníci prakticky s neomezenou mocí, která je ostatně později měla dovést i tomu, že nechali nazývat bohy. I přes faktické vlastnictví veškerých zdrojů říše panovníkem (lidmi počínaje a půdou konče), si původní správní celky (tzv. občiny) zachovaly jistou autonomii zejména v tom, že rozhodovaly o „své“ zemědělské půdě a úroda fakticky patřila jim. „Ze zemědělské produkce se odváděly daně, jež závisely na výši úrody,“ upřesňuje pro 21. STOLETÍ PhDr. Hana Vymazalová, PhD z Českého egyptologického ústavu.
Desítky menších států se nakonec ve 4. tisíciletí př. n. l. spojily ve dva velké celky, Dolní a Horní Egypt. Ve 3. tisíciletí pak Egypt sjednotil zakladatel první dynastie, král Meni. Sjednocování země pochopitelně neprováděl (stejně jako všichni jeho předchůdci) v rukavičkách. Nalezené dokumenty popisují mimo jiné i velké povstání, při kterém bylo pobito na 50 000 vzbouřenců z dolního Egypta a 120 000 dalších bylo uvrženo do otroctví. Otroci se ostatně začali hodit jako nikdy předtím. Začala se totiž psát historie Staré říše, doba stavitelů pyramid.
Před pyramidami tu byly hrobky
Obrovité pyramidy se pochopitelně nezačaly stavět jen tak, ale byly jen dalším stupněm monumentálních hrobek panovníků. „Zádušní sídla si panovníci i obyčejní lidé budovali vždy, již v prehistorických kulturách. Liší se ale jejich velikost, provedení, podoba – vše souviselo s náboženskými představami, jež se v průběhu dob měnily a vyvíjely. Stará říše představovala první vrchol v produkci, organizaci i technologii, což umožnilo budování pyramidových komplexů,“ říká k tomu dr. Vymazalová.
Předchůdkyně pyramid měly podobu mastaby, tedy podzemní pohřební komory, kterou chránila stupňovitá nástavba z nepálených cihel, ukrývající místnost pro zádušní mši. Nejstarší zatím objevená takováto stavba patřila královně Meretneit, manželce nástupce samotného zakladatele Egypta (Menia), Narmena.
To svět ještě neviděl!
Úplně první s nápadem postavit si obří pyramidu přišel druhý panovník třetí dynastie Džoser. Po třech stoletích rozkvětu zemědělství ve sjednoceném Egyptě, zahraničního obchodu (na který měl král monopol) a úspěšných kořistnických výprav se našlo dostatek zdrojů na to, aby vybudoval mastabu, jakou svět ještě neviděl. Z původně skromnějších plánů se nakonec vyklubala první stupňovitá pyramida.
Byla postavena kolem roku 2700 př. n. l. na pohřebišti v Sakkáře. Její základna měřila 125 x 115 m a dosahovala výšky 61 m. Od svých předchůdců se však lišila nejen velikostí, ale i použitým stavebním materiálem. Kámen v jejích stěnách jí umožnil přetrvat celá tisíciletí.
Co ale krále vlastně vedlo k vybudování tak rozsáhlé hrobky? Historikové se shodují v tom, že přišla jako logický důsledek tehdejšího hospodářského rozkvětu a s ním souvisejícím vývojem uspořádání státu. Dr. Vymazalová k tomu dodává: „Byla to otázka náboženských představ a státní ideologie. Vybudování pyramidy a k ní patřících chrámů (zádušní chrám, vzestupná cesta, údolní chrám) patřilo k podmínkám, za kterých panovník mohl dosáhnout nesmrtelnosti. Egypťané věřili, že král bude po smrti vládnout svým zemřelým poddaným. Aby tedy oni sami mohli dále žít na onom světě, bylo v jejich vlastním zájmu vybudovat patřičnou hrobku a zajistit panovníkův kult.“
Nevyčerpatelný zdroj pracovní síly
Veškeré archeologické nálezy nasvědčují tomu, že Egypťané své pyramidy budovali pouze za pomoci lidské síly a jednoduchých nástrojů. Žádná tažná zvířata, žádné složité mechanismy, dokonce ani kola nebo kladky. Na vše šli jen se znalostí páky a kluzké šikmé plochy, pokryté tekutou maltou. Nedostatek technologických znalostí kompenzovali hrubou silou.
Kámen v lomech lámali za pomoci hloubení rýh dláty a krumpáči a následného oddělení údery těžké palice. Větší kamenné kvádry dopravovali na saních po předem zpevněné cestě na staveniště, kde je, opět obyčejnými dláty uhladili. I to značí, že se bezvýhradně spoléhali na téměř nevyčerpatelný zdroj pracovní síly. Lidé tehdy byli ceněni mnohem méně než drahá zvířata.
Jen nekonečné masy lidí by však nezmohly zhola nic, kdyby Egypťané neuměli stavbu dokonale zorganizovat. Právě tato dovednost, v níž ve své době neměli konkurenci, jim umožnila vybudovat stavby, které svou vyspělostí předčily vše, co bylo do té doby známo.
Dokonalá vojenská organizace
Organizace práce vycházela z toho, že nejvyšší moc měli kmenoví náčelníci, obklopení ozbrojenou družinou. Prakticky jakákoli práce, vyžadující nasazení vysokého počtu dělníků, se proto příliš nelišila od vojenské služby. „Účast na vojenských výpravách byla součástí povinností každého Egypťana. Vojsko se shromáždilo v případě potřeby a v dobách míru se z vojáků opět stávali rolníci. Kromě samotných bojů měly polovojenský charakter i například výpravy do lomů v poušti, kde se získávaly kvalitní tvrdé druhy kamene na stavbu královských hrobek či výrobu soch,“ vysvětluje dr. Vymazalová.
Podobně tomu bylo i při stavbě pyramid. Nejvyšší jednotku představovalo mužstvo čítající 800 – 1000 dělníků. To se skládalo z čet po 200 – 500 dělnících a ty z družstev s 10 – 50 dělníky. Na materiální stránku prací pak dohlíželi dozorci a o duševní a ideologický pořádek se starali kněží.
Proč tolik lidí?
Celkový počet lidí pracujících na stavbě pyramid se pochopitelně lišil kus od kusu podle jejich velikosti a složitosti. Egyptologové navíc předpokládají, že stavba první Džoserovy pyramidy byla mnohem méně efektivní než budování největší dochované stavby, Chufuovy pyramidy.
Zatímco tedy 10x menší Džoserově pyramidě přisuzují vědci práci 10 000 lidí po dobu dvaceti let (pouze velmi hrubý odhad), u Chufuovy se dochovaly záznamy o 30 000 lidech po stejnou dobu. Takto velký rozdíl poměru využitého materiálu a vynaložené práce však není dán pouze pokročilejšími znalostmi, ale i prostým faktem, že tato pyramida má dvacetkrát rozsáhlejší podzemní komplex chodeb.
Vše však vychází pouze z odhadů. „Účetní záznamy přímo ze stavby pyramid se bohužel žádné nedochovaly. Máme jen dokumenty, týkající se provozu zádušního chrámu (po dokončení pyramidového komplexu a po pohřbu panovníka),“ říká dr. Vymazalová.
Nebyla to dobrovolná práce!
Přestože egyptské hospodářství práci otroků využívalo běžně, samotná stavba pyramidy pravděpodobně probíhala bez jejich přímé účasti. Otroci se patrně jen podíleli na celoročních pracích v lomech. Podle dr. Vymazalové to ovšem neznamená, že práce na stavbě, která probíhala pouze tři měsíce v roce při záplavách, představovala dobrovolné výnosné zaměstnání nudících se obyvatel říše.
„Část pracovních sil samozřejmě tvořili specializovaní řemeslníci, kteří tuto činnost vykonávali po celý rok. Pro většinu dělníků však tato práce dobrovolná nebyla. Egypťané se za svého života museli účastnit povinných prací, k nimž patřila i stavba královské hrobky, ale také třeba udržování zavlažovacích kanálů, budování hrází, účast na vojenských výpravách atp. Povoláváni byli zejména v období záplav, kdy nemohli pracovat na svých polích. Jejich pracovní síla byla tedy využita ke státním účelům a během stavby o ně bylo postaráno (jídlo, pití, ubytování).“
Popravovali panovníci své architekty?
Svobodný prostý lid tedy neměl, vzhledem k neomezené moci faraóna, práva příliš odlišná od otroků. Měna tehdy neexistovala (mince se začaly v Egyptě razit až ve 4. st. př. n. l.) a odměna v naturáliích se od nutného materiálního zabezpečení otroků příliš nelišila.
Tvrdé donucení se však týkalo jen základní nekvalifikované profese. Školení kameničtí řemeslníci, sochaři i architekti údajně dostávali za svou práci velice štědré odměny (nic přesnějšího egyptologové zatím vyčíst nedokázali). Obzvláště architekti se ve společnosti těšili značné úctě. O tom může svědčit například fakt, že Imhotep, stavitel nejstarší známé pyramidy (Džoserovy), byl zároveň nejvyšším hodnostářem panovníka.
Přestože byla pro vladaře ochrana tajemství vnitřní struktury hrobky otázkou bezpečí jeho posmrtného života, pověsti o tom, že ze strachu před vyzrazením nechával definitivně umlčovat jejich stavitele, se nezakládají na pravdě. A to i navzdory tomu, že k vykrádání hrobek docházelo velmi často.
Z období vlády Ramsesse IX. (12. stol. př. n. l.) se například dochovaly záznamy o soudních procesech, řešících vyloupení hrobek na thébské nekropoli (město mrtvých), do kterého byly zapleteni i dělníci z jejich stavby. „Panovníci by se tím nesmyslně zbavovali svých nejschopnějších stavitelů,“ míní dr. Vymazalová.
Všechno musí být zaznamenáno!
Úředníci starého Egypta po sobě zanechali množství papyrových dokumentů, které napovídají, že tehdejší Egypťané byli velmi pečlivými byrokraty. Každý statek nebo chrám si vedl podrobné účetní záznamy týkající se každodenního chodu, počtu zaměstnanců, příjmů i výdajů. Úředníci dohlíželi na vyměřování polí, zaznamenávali výši úrody a stanovovali daně.
Hlavním důvodem takové náklonnosti k byrokracii bylo uspořádání státu. Faraóni vlastnili celou zem a menší správní subjekty tady byli povinny vykazovat veškerý obrat králi. „Jednalo se o běžnou byrokracii, vyžadovanou centrální státní správou,“ říká k tomu dr. Vymazalová.
Vzdělání i pro rolníky
Rozsáhlé písemnictví, složité výpočty i schopnost vést přesný kalendář vyžadovaly pochopitelně i vysokou úroveň vzdělání. O to se staraly tzv. Dómy života, které existovaly v některých chrámech.
Vzdělání tedy bylo dostupné pro každého, kdo si mohl dovolit platit školné, na původu příliš nesešlo. Pravdou však je, že pro chudého rolníka bylo většinou nemyslitelné na něco takového sehnat prostředky.
Vysokých úřednických postů se však taková volnost již netýkala. „Na počátku Staré říše byly vysoké úřady vyhrazeny členům královské rodiny, ale v průběhu 5. dynastie začali tyto pozice zastávat lidé nekrálovského původu“, upřesňuje dr. Vymazalová. „Určitý profesní růst byl možný. Například Ptahšepses, jehož hrobka se nachází v Abúsíru, zastával úřad královského kadeřníka (celkem vysoký úřad) a postupně se vypracoval až na vezíra a bylo mu dovoleno oženit se s královskou dcerou,“
Překvapivé matematické znalosti
Egypťané museli být také velmi dobrými matematiky. Kromě zvládnutí rozsáhlého účetnictví a propočtu plánů pyramid či zavlažovacích zařízení se v pyramidách skrývají i údaje, které ukazují na překvapivé znalosti. Nejvyšší egyptská pyramida například měří miliardtinu přibližné vzdálenosti Země od Slunce. A délka základny vydělená dvojnásobnou výškou pyramidy udává číslo Ludolfovo číslo π.
Zda se však jedná pouze o náhodu, nebo zda staří Egypťané zanesli do svých hrobek podobné údaje záměrně, to archeologové odmítají komentovat. Pro ně jsou doložené znalosti mnohem důležitější.
Staří Egypťané využívali desítkovou soustavu stejně jako my. Měli znaky pro jednotku, desítku, stovku, tisícovku atd. a kombinací potřebného počtu znaku pak zapsali číslo (podobný systém jako římská čísla, jen chyběly znaky pro 5, 50, 500…). Běžně využívali sčítání, odčítání, násobení i dělení celých čísel. Práci zlomky však omezovali pouze na kmenné zlomky, tedy ty, které mají v čitateli jedničku (třetina, pětina…).
Papyrové dokumenty, které se dochovaly až do dnešních dní bohužel zachycují jen základní rovinu matematiky, tedy tu, která se běžně používala při vyměřovacích a účetních pracích. O existenci složitějších výpočtů a abstraktních úvahách, žádné důkazy nalezeny nebyly.
Egyptské písmo
První dochované písemné památky pocházejí z přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Egypťané písmo objevili jako druhý národ v historii lidstva. K objevu však dospěli zcela nezávisle a jen nedlouho poté, co jej začali využívat staří Sumerové.
Jako první se v Egyptě objevilo hieroglyfické písmo (z řeckého heiros = posvátný a glyfó = tesat) a s odstupem několika staletí jej následovalo písmo hieratické (hieratikos řecky znamená kněžský). Obě písma jsou si velmi podobná, hieratické pouze využívá jednodušších znaků, protože narozdíl od hieroglyfického, kterým se zdobily monumenty a hrobky, sloužilo k běžným záznamům.
V 7. st. př. n. l. se začalo používat ještě zjednodušené démotické písmo (démos znamená řecky lid). Bez zajímavosti není, že se hieroglyfickým písmem psalo přes 3500 let, což je déle než klínovým písmem nebo latinkou.
Hieroglyfické písmo dlouho odolávalo pokusům o rozluštění. K němu napomohl až roku 1799 nález tzv. Rosettské desky z roku 196 př. n. l. psané v hieroglyfickém, démotickém a řeckém písmu, kterou dokázal díky znalostem koptštiny (posledního vývojového stádia egyptštiny) přečíst v roce 1822 francouzský badatel Jean-Francois Champollion.
