První záznam o tom, že člověk cíleně pečoval o své zuby, je starý 3500 let a zanechali nám jej Babylóňané, kteří k čištění chrupu používali cosi jako „žvýkací klacíky“, tenké větvičky na jednom konci roztřepené do měkkých vláken. Od nich je pak zhruba 3000 let př. n. l. převzali Egypťané.
Také ve starověké řecké a římské literatuře jsou zmínky o dřevěných tyčinkách zhruba o velikosti tužky, které se za účelem očisty chrupu žvýkaly, až jeden jejich konec změkl, roztřepil se a posloužil jako primitivní kartáček, zatímco druhý zašpičatělý konec sloužil jako párátko.
Záznamy pocházející z roku 1600 př. n. l. vypovídají, že žvýkací klacíky se používaly také v Číně. Číňany to však po několika stech letech zřejmě přestalo bavit, a tak v 15. století n. l. vynalezli první štětinový zubní kartáček, podobný tomu dnešnímu umělohmotnému. Štětiny sibiřského kance prostě vsadili do bambusové nebo kostěné rukojeti. Tento výtvor pak cestovatelé přivezli do Evropy.
Evropanům se zpočátku na jejich přecitlivělé dásně zdály tvrdé a zkoušeli tedy používat jinou zvířecí srst, například koňskou nebo dokonce z jezevce. Kančí štětiny však nakonec vždy dostaly přednost a spolehlivě sloužily až do první poloviny 20. století, kdy byl v roce 1938 v USA vynalezen nylon. Zubní kartáčky s nylonovými štětinami se tehdy staly jedním ze symbolů moderní doby.
Současné zubní kartáčky mají štětiny hladké, s konstantní hrubostí vláken a malou únavností v ohybu, jen minimálně nasávají vodu, lehce se vysušují a lze u nich dosáhnout požadovaného zaoblení.
Náš dnešní snímek ukazuje 160krát zvětšený pohled na štětiny moderního nylonového kartáčku.
