Hurikán je v plné síle. Je rozhodně lepší se mu vyhnout. Tuhle taktiku ale nevyznává drobný letec z ostrova u severní Afriky. Ten si bouři “stopne” a sveze se s ní i tisíce kilometrů až k americkým břehům. Dobře se nažere a pak se zase na křídlech hurikánu vrátí domů.

Tropické cyklony považuje téměř každý za hrozbu. Jak ničivé mohou být, ukázal jasně hurikán s názvem Melissa, který se na podzim 2025 prohnal Karibikem. Na konci října s děsivou destrukční silou zasáhl Jamajku, načež pokračoval na Kubu.

Bral lidské životy, devastoval majetek. Ovšem ne všem se při představě postupující bouře svírá žaludek obavami.

Jistý mořský pták velikosti holuba v ní spatřuje příležitost – příležitost nakrmit se. Buřňák desertský (Pterodroma deserta) je skutečným mistrem, pokud jde o praktické využití tropických cyklon. Ve chvíli, kdy si jiní ptáci odpustí lov na otevřeném moři, drží se na zemi a čekají, až to nejhorší přejde, tihle opeření letci se vydávají na dlouhé poutě za potravou. Jejich technika a efektivita jsou skutečně dechberoucí.

Tajemství efektivního a rychlého přesunu

Buřňák desertský dostal svoje druhové jméno podle místa hnízdění, tedy ostrovů Ilhas Desertas, náležících k souostroví Madeira. To se nachází v Atlantickém oceánu, nedaleko pobřeží severní Afriky. Konkrétně se buřňáci sdružují na ostrově Bugio.

Jejich populace není nijak velká. Koneckonců patří mezi ohrožená zvířata. Francesco Ventura, biolog z americké organizace pro výzkum oceánů Woods Hole Oceanographic Institution, mluví o pouhých 200 hnízdících párech. To skutečně není mnoho.

Už nějaký ten pátek se ví, že tihle ptáci operují ve značné vzdálenosti od pevniny. Jasně to dokládají svědectví námořníků. Vědci si ovšem dlouho lámali hlavu nad tím, jak se malí, nenápadní letci dokážou tak efektivně přesouvat na velké vzdálenosti.

Odhalit toto tajemství se rozhodl Ventura se svými kolegy. Vydali se proto ke kolonii hnízdící na Bugiu.

K Nové Anglii a zase zpátky

Připevnit desítkám buřňáků sledovací zařízení, konkrétně ultralehké GPS lokátory, nebylo nic jednoduchého. Nicméně experti se s tímto nelehkým úkolem popasovali. Díky tomu mohli následně monitorovat a analyzovat pohyb putujících ptáků – a spadla jim brada.

Jak popíše Ventura, není nic neobvyklého, že v době, kdy jeden z partnerů vysedává na vejcích, druhý se klidně koukne na druhou stranu Atlantiku a zase se vrátí. Urazí tak tisíce kilometrů, jež dělí pobřeží Afriky a Nové Anglie v USA, načež tu samou cestu absolvuje zpátky.

Nejde pochopitelně o žádné výlety z rozmaru nebo dlouhé chvíle, ale o součást lovecké strategie.

Více se dočtete v čísle 1/2026