Snad žádné jiné pochybné řemeslo si nevysloužilo tak romantický pohled jako právě piráti. O jejich často neskutečně krutých činech si lidé nevyprávějí s odporem, ale současně s neskrývaným obdivem odvahy a námořnického umu.

Ačkoli pirátství sužovalo námořní obchod od počátku jeho vzniku, největšího lesku se bezpochyby dočkalo po objevení Ameriky a rozšíření dopravy koloniálního zboží z Karibiku do Evropy v 17. století.
Není pochyb o tom, že se v naprosté většině případů byli piráti obyčejnými zločinci, jejichž jednání bylo často přijímáno se shovívavostí jen proto, že se jimi prováděné podlosti právě hodily do krámu některé ze soupeřících mocností. O skutcích mořských lapků se dnešní člověk dozvídá z ústně dochovaných zkazek, psaných románů, jejichž historická akurátnost může a nemusí být jejich hlavní předností, a v některých případech tak maximálně z dobových kronik.
Vědci se pirátstvím začali vážně zabývat až v průběhu posledních 30 let. Vzniklé studie pomáhají odhalit podrobnosti ze života nejen námořních lupičů, ale i dalších vrstev, které se s nimi pravidelně stýkaly, a utvořit tak ucelený obrázek o koloniálním světě Karibiku 17. století.

Jak se stát pirátem?
Zlatá éra pirátství byla časem, kdy se dočkal vrcholu obchod mezi koloniemi Nového světa, Evropou a Indií. Evropské mocnosti se přetahovaly o cenná území, o exotické zboží i o přístup do asijských obchodních center. Pro piráty jednoduše ráj. Pobřežními vodami proplouvaly stovky obchodních lodí po okraj naložených cennostmi i drahými materiály a kořistění se vinou neutuchajících sporů mezi evropskými státy stalo téměř legitimní činností.
Zároveň začalo přibývat chudých lidí, kteří se nechali najímat jako námořníci na obchodní lodě. Ve své volbě viděli jedinou možnost, jak uniknout z často beznadějné životní situace. Podle díla současného amerického odborníka Davida Cordingla Under the Black Flag: The Romance and Reality of Life Among the Pirates byli kapitáni obchodních lodí často nezřízení sadisti a ke své posádce se chovali hůř než k otrokům převáženým v podpalubí. Nijak nešetřili bitím a za naprosto nejúžasnější zábavu považovali bičování a následné omývání ran solným roztokem.
Na druhé straně přibývalo i víceméně stejně zoufalých členů královského námořnictva (zejména z Anglie), kteří stejně jako jejich „civilní“ protějšky dostávaly za velmi nebezpečnou a náročnou práci mizerný plat a ještě mizernější stravu. Není divu, že se tehdy pod pirátskou vlajku, nabízející mnohem lepší živobytí, vykoupené jen vlastním svědomím a nepatrně zvýšeným nebezpečím, uchylovalo tolik mladých mužů.

Z kozla zahradníkem
Pirátství do značné míry napomohla i samotná příroda. V Karibiku i Indickém oceánu vyšla nekalým plánům vstříc členitým pobřežím a nesčetnými ostrůvky, které přímo vybízely k budování tajných základen a chráněných přístavů.
V 17. století navíc existovala možnost pořídit si královský glejt a ve jménu vlasti ve vší počestnosti okrádat její nepřátele. Korzáři neboli privatýři byli pro úředníky vlastní země spořádanými občany. Nicméně zcela opačný názor pochopitelně zastávaly olupovaná království, jejichž občané polapené piráty věšeli na ráhno, ať už měli v kapse královské pověření, nebo ne.
Ostatně podobného konce se mohli majitelé glejtů občas dočkat i od vlastního panovníka. Dvě největší anglická pirátská esa, William Kidd a Henry Morgan, začínali jako privatýři a nakonec skončili jako psanci, obvinění z pirátství domovskou zemí. Přepadání lodí spojenců se zkrátka nevyplácí.
Zatímco Kidd skončil na šibenici, Morgan si vysloužil něco zcela odlišného. Byl v tom totiž vcelku nevinně, pral se jen se Španěly a nemohl chudák tušit, že také jednou uzavřou s jeho rodnou zemí mírovou smlouvu. Musel si pro verdikt, v procesu trvajícím déle než tři roky, dojet osobně až do Anglie, kde jej však nečekalo žádné vězení.

Vyšetřování probíhalo na svobodě a Morgan byl během něho srdečně zván na oslavy a večírky tamější šlechty.

Během těch tří let z novopečených španělských spojenců vyprchala touha po pomstě za desítky dobytých měst a stovky ukořistěných lodí a potrestání Morgana už nebylo nutností. Aby jej koruna odradila od návratu k bukanýrskému řemeslu, obdržel šlechtický titul a roku 1677 byl vyslán zpět do Karibiku. Tentokrát jako oficiální guvernér Jamajky, jehož hlavním cílem bylo potírat piráty.

Nelehký život pirátologa
Při odhalování detailů pirátského života jsou pro archeology nejdůležitějšími památkami na jejich činy vraky lodí. Ty byly pro piráty nejen hlavním nástrojem provozování živnosti, ale zároveň i domovem, ve kterém často trávili většinu svého života. Pro odborníky přitom není zrovna snadné poznat vrak pirátské lodě od dobře vyzbrojené obchodní lodě. Mimo jiné z toho důvodu, že piráti obchodní lodě kradli a pro další, tedy pirátské použití na nich neprováděli žádné výrazné úpravy.
Například kapitáni Roberts, Brasil Ringrose a George Lowther byli známi tím, že z ukořistěných lodí odstraňovali vnitřní stěny kabin, aby tak získali více prostoru pro posádku a výzbroj. Piráti také s oblibou odstraňovali příďovou nástavbu, kde původně byly umístěny kajuty pro kapitány. Tímto zásahem získali větší rovnou bitevní plochu, na které masakrování jejich nepřátel nic zbytečně nepřekáželo. Potopený pirátský vrak pak lze rozpoznat od plavidla mírumilovného obchodníka.

Komu patřil ten náklad?
Ani s výbavou klasické bukanýrské lodi to není jednoduché. Lodě, které námořní lapkové opouštěli jako nepotřebné, pečlivě zbavili všeho, co by mohlo sloužit jako důkaz jejich nekalé činnosti. Co nešlo odnést, to jednoduše spálili. Jak se v tom pak mají moderní archeologové vyznat!
Dokonce i v případě, že se koráb potopil za bouře, se z něj bukanýři snažili odnést všechno, co stačili pobrat. A co nestálo za námahu samotným pirátům, se více než dobře hodilo místním obyvatelům, kteří na taková místa chodili velmi často paběrkovat. Piráti totiž měli dobrý vkus, přepadli lodě se šperky, drahými tkaninami, kořením, keramikou, zlatem a stříbrem. Tím se mezi chudými obyvateli nepohrdá nikdy.
To, co ve vracích běžně zůstávalo, tedy navigační nástroje, různá námořnické náčiní i osobní předměty, se nijak neliší o věcí nacházených na všech plavidlech té doby.
Archeologům tedy nezbývá, než se v první řadě spolehnout na historické záznamy. U každého vraku musejí nejprve zjistit, jestli nějaký kronikář či soudní úředník zaznamenal potopení pirátské lodi odpovídajícího typu v odpovídající době. Ani pak však nemají úplnou jistotu a musejí pátrat dál. Dobrým vodítkem je například počet děl. Předměty denní potřeby nebo v lepším případě mince pak mohou napovědět, jaké národnosti byl původní majitel, a pak vědce opět čeká dlouhé hledání v záznamech a porovnávání údajů s nálezem.

Proč tolik zbraní?
Další vědci věří, že určit, zda se jedná o pirátskou loď, jim pomohou jakékoli pozůstatky převážených výrobků. Podle nich náklad na palubě námořních lupičů vykazoval složení do jisté míry odlišné od zboží kupecké lodi. Piráti potřebovali co nejvíce prostoru i výtlaku pro výzbroj, takže si nemohli dovolit velký náklad výrobků jednoho druhu. Pokud tedy na palubě bylo nalezeno zboží vykazují různorodější složení, než je obvyklé u civilních lodí stejného typu, pravděpodobně se jednalo o pirátský škuner. Téměř jistotu mohou mít archeologové ve chvíli, kdy navíc narazí na menší rychlou loď s větším množstvím zbraní, než s jakým se obvykle vyjíždělo z doků.
Při identifikaci však do úvahy přichází i další metoda zcela nezávislá na dobových záznamech. Jedná se o odlišnosti ve zbytcích materiálů. Do dnešního dne byly odkryty pouze čtyři vraky pirátských lodí Speaker, Whydah, Fiery Dragon a Queen Anee’s Revenge. A všechny čtyři obsahovaly několik objektů (zejména zbraní) z navzájem velmi podobných materiálů.

Byla to pirátská loď!
Prvním vrakem pirátské lodi, který byl archeology objeven, je Speaker kapitána Johna Bowena, který se roku 1702 v bouři potopil v Indickém oceánu u pobřeží ostrova Mauritius. Zatímco celá posádka se v záchranných člunech dostala v pořádku na pobřeží, loď nepřízeň počasí odnesla do poslední třísky. Jediné, co se z ní dochovalo, byly trosky roztroušené po četných korálových útesech na ploše pěti čtverečních kilometrů.
Oblast roku 1980 objevil francouzský tým, podporovaný mezinárodní organizací UNESCO. Nalezli tu navigační přístroje, korály, zlaté cihly, děla a munici. Štěstím bylo, že ve stejném období se u Mauritia nepotopila žádná další loď, a tak si nebylo Speaker s čím splést. Nic z nálezu totiž nenapovídalo tomu, že se jedná o pirátský škuner.

Nabito sekaným olovem
V případě další lodi, Whydah kapitána Sama Bellamyho, který se roku 1717 potopil u Cape Cod u pobřeží amerického Massachusetts, hrál hlavní roli při její identifikaci nalezený materiál. A to i přesto, že místo nálezu bylo původně určeno podle historických záznamů.
Americký lovec pokladů Barry Clifford v roce 1983 našel podle map z 18. století a výpočtů eroze dna trosky, jejichž původ definitivně potvrdil zvon s názvem lodi. Kromě něj Whydah ukrýval i několik stříbrných mincí, navigační přístroje, kovové ozdoby, cínové nádobí a lodní děla. Zajímavé je, že všechna děla byla nabita, většina z nich drobnou municí a sekanými kousky olova. To nasvědčuje oblíbené pirátské taktice, pobít posádku a co nejméně poškodit loď, aby ji později mohli sami použít.
Clifford sice nenašel žádný pravý poklad, nicméně i tak dokázal na publicitě svého objevu dobře vydělat. Většinu předmětů vystavil ve svému muzeu pirátství v Provincetown v Massachusetts a vydal několik knih, které se u čtenářů setkaly se značným zájmem. Některé jeho nálezy měly velký význam i pro vědeckou obec.
Ačkoli romantické představy o pirátech (které mimochodem podporoval i Clifford) popisují jejich společenství jako rovnoprávný stát, právě Whydah napovídá pravému opaku. Kajuty kapitána a důstojníků byly vybaveny ozdobnými kovovými předměty (kování na dveřích, kliky), které v místech vyhrazených pro zbytek posádky zcela chyběly. Společnost na lodi tedy pravděpodobně podléhala výrazné hierarchii.

Po stopách kapitána Kidda
V roce 2000 se Clifford vydal na další expedici, tentokrát s cílem najít Adventure Galley, která svého času byla vlajkovou lodí kapitána Williama Kidda. Přestože je tento pirát v romantické literatuře popisován jako jedna z největších hrozeb Indického oceánu přelomu 17. a 18. století, jeho kariéra byla poměrně krátká. Začínal jako anglický privatýr a lovec pirátů, nicméně jeho osmiměsíční brázdění Indického oceánu nepřineslo kýžené ovoce. Nenarazil na jedinou nepřátelskou loď. Musel si vybrat, buď se mu jeho bojechtivé mužstvo vzbouří, nebo sám začne přepadat i jiné lodě než ty, na které má korzárský glejt. Zvolil si druhou možnost a stal se obyčejným pirátem.
V roce 1698 se pak rozhodl, že svou, toho času už notně trouchnivějící Adventure Galley, kterou dostal od anglické vlády, potopí v zátoce u Madagaskaru a svou posádku přesune na právě ukořistěnou brigu.
Clifford si tedy myslel, že podle historických záznamů nebude problém vrak objevit. Trosky lodi pak skutečně v madagaskarském přístavu nalezl. Nepocházely však z Adventure Galley, ale z Fiery Dragon, plavidla sice méně známého, ale o to více úspěšného anglického piráta Christophera Condenta.

Největší lupič Indického moře
Mezi Condentovy činy patří jedny z největších historicky zdokumentovaných námořních loupeží. Podařilo se mu například ukrást náklad, který mířil z Indie do Saudské Arábie a jehož cena by odhadem odpovídala dnešním 375 milonům dolarům. Poté, co v roce 1721 potopil svůj Fiery Dragon v madagaskarském přístavu, se oženil se švagrovou guvernéra ostrova Reunion, čímž si zajistil milost a mohl tak začít žít spořádaným životem.
I když byly obě lodi potopeny na stejném místě. Nalezený materiál téměř jednoznačně ukazuje na Fiery Dragon. Jednalo se totiž o holandskou loď a použité dřevo vykazovalo strukturu shodnou s tím, jaké používali právě holandští loďaři. Také náklad indického porcelánu a nalezené mince jsou datovány do počátku 18. století, tady až do období po potopení Adventure Galley.

Nejdrzejší pirátský čin
V roce 1996 umožnily severokarolínské úřady soukromé firmě Intersal Incorporation prozkoumat oblast Beaufort Inlet. Mělo se zde nacházet místo posledního odpočinku lodi Queen Anee’s Revenge anglického piráta Edwarda Teache, známějšího pod přezdívkou Černovous. Ten byl strůjcem nejdrzejšího pirátského činu všech dob.
V květnu 1718 pět dní blokoval jihokarolínský přístav Charleston a z připlouvajících lodí bral rukojmí, za které žádal výkupné. Když pak ve snaze uniknout spravedlnosti odplul k Beaufort Inlet, jeho loď zde najela na písečnou naplaveninu a klesla ke dnu.
Podle všech předpokladů měli piráti dost času na to, aby bohatý lup stačili přemístit na pevninu. V důsledku toho společnost Intersal od důkladného prohledání pobřežní oblasti ustoupila. Náklady na takový projekt byly totiž  odhadovány na 5 milionů dolarů a nic nenasvědčovalo tomu, že by případně nalezené cennosti mohli mít větší hodnotu.

Takové kotvy jiná loď neměla
Následné, státem dotované vykopávky odhalily děla, munici, keramiku, cínové nádobí, dvě neporušené skleněné láhve s vínem, navigační přístroje a velké množství želených obručí ze sudů. Přestože náklad mohl odpovídat  v podstatě jakékoli pirátské lodi, tři mohutné kotvy na přídi nakonec prokázaly, že se skutečně jednalo o Queen Anne’s Revenge. Odpovídaly totiž plavidlu s výtlakem kolem 300 tun (přibližně 15 plně naložených kamionů) a žádná jiná takto velká loď se na místě nálezu v 18. století nepotopila.
V průběhu prozkoumávání oblasti se šířily fámy o tom, že děla byla nabita hřebíky a drceným sklem, tedy pro piráty typickou municí. Nebylo však na nich mnoho pravdy. O čemž však pochybovat nelze, je skutečnost, že se našla děla různého původu. Na rozdíl od typizovaného vybavení armádních či ozbrojených obchodních lodí si piráti sháněli zbraně, kde se dalo, takže pak na palubě měli pestrou dělostřeleckou směsici. Zbraně z vraku v Beaufort Inlet tedy jasně napovídají, že se jedná o pirátskou loď.

Potopené hnízdo hříchu
Ani stovkami bitev, vražd a loupeží ostřílený pirát nevydržel žít pouze na jedné lodi. Po týdnech strávených na moři potřeboval každý pocítit teplo přístavní krčmy, mít kde ukrýt nebo ještě lépe co nejrychleji rozházet podíl z kořisti, doplnit zásoby a opravit poškozený škuner. A taková hnízda karibského hříchu se v současnosti nabízejí archeologům jako ta nejlákavější místa pro výzkum pirátského způsobu života.
Jedním z nepříhodnější nalezišť je bývalé anglické koloniální město na Jamajce,  Port Royal. Kromě toho, že se v 17. století stalo proslulým pirátským přístavem, je ještě navíc roku 1692 postihlo silné zemětřesení, které poslalo část města i s 2000 obyvateli na věky do mořských hlubin. Příležitosti se chopil tým z texaské univerzity a mezi roky 1981 a 1991 tu prováděl podmořský archeologický průzkum.
Nalezl zde desítky lodních vraků, které patřily jak pirátům, tak i „počestným“ kupcům naloupeného zboží. Vzkvétající obchod s luxusními výrobky přivedl Port Royal k bohatství a značnému rozmachu. Takže kolonistům příliš nevadilo, že jimi nakupované zboží má pěkně krvavou minulost.
Nicméně pouze lodě a cennosti jako důkaz pirátství zdaleka nestačí. Archeologům chybí historické záznamy, se kterými by nálezy mohly porovnat a bezpečně určit jejich dřívější majitele.

Hradby jako důkaz
Pátrání po karibské „civilizaci“ vědci tedy soustředili poněkud jiným směrem. Jejich objektem zájmu se stala počestná města, které se musela nějakým způsobem nájezdům hrdlořezů bránit. Nejvíce v ohrožení se ocitla sídla bohatých španělských obchodníků.
První lekce se jim dostalo vlastně ještě v prehistorii karibského pirátství. Roku 1573 přepadl španělský konvoj se stříbrem anglický královský privatýr Francis Drake. Získal tolik cenností, že je všechny nedokázal ani naložit na svou loď a dovést zpět do vlasti.
Podle současných vykopávek Španělé začali své osady na Puerto Ricu, Hispaniole, Kubě, v Mexiku, Hondurasu, Panamě a na Floridě masivněji opevňovat na přelomu 16. a 17. století. Tyto snahy trvaly po dalších 150 let, a to i přesto, že v tuto dobu Španělsko nebylo s Anglií a Francií vždy ve válečném stavu. Opevnění tedy bylo reakcí na hrozbu jiného druhu. A jelikož je bytelné opevnění velmi nákladnou záležitostí, muselo se jednat o velice vážné ohrožení. Rozmáhající se pirátství se jako důvod takového počínání přímo nabízí.

Z archívů do hlubin
Mnoho otázek z pirátského života zůstává stále nezodpovězeno. Jak například vypadal všední den na bukanýrské lodi nebo přímo v některé z pirátských základen, se zatím odhalit nepodařilo. Stejně tak není snadné zjistit, jestli si řadoví lodníci z obchodních korábů usnadnili přechodem na pirátství život, nebo je čekala ještě horší řehole a šikana. Jakou roli vlastně námořní lapkové hráli ve fungování karibské obchodní sítě? Proč byla jejich činnost na některých místech tolerována (Port Royal), zatímco další přístavy nechaly stínat hlavy každému, komu se dal dokázat jakýkoli akt pirátství?
Až doposud se při řešení takových otázek archeologové spoléhali pouze na historické záznamy, jež nedokáží na mnoho z nich nalézt odpověď. S rozšiřováním evidence nálezů a popisu jejich přesného významu se však dobové dokumenty stávají jen doplňujícím vodítkem.

S piráty do učebnic dějepisu
K pirátství se kromě mnohých historických záhad váže i jedna novodobá. Ačkoli představuje laickou veřejností velmi oblíbené téma, odborníci jej dlouhá léta ignorovali zcela a v posledních desetiletích se mu věnuje jen nepatrné množství univerzitních týmů. Vždyť i na polovině objevů pirátských korábů se podíleli lovci pokladů, kteří s vědou neměli téměř nic společného.
Co vědce od pirátství tak odrazuje? Je to téma natolik zpopularizované, že se seriozní obec obává nařčení z honby za senzací. Archeologové se dostali do začarovaného kruhu, ze kterého najít cestu ven nebude vůbec snadné. Aby se pirátství dostalo vážnosti, musí být podpořeno odbornými průzkumy a odborné průzkumy je obtížné provádět na tématu, které je akademickou obcí považováno za podřadné.
Jsou tu však i vážnější důvody než lehce úsměvná profesorská hrdost. Pozůstatky po pirátech vždy přitahovaly komerční lovce pokladů. A těm většinou nejde o zachování historické hodnoty nálezu, ale o získání co největšího zisku. Spolupracovat s podobnými firmami je proto pro většinu vědců eticky nepřijatelné.
Nahradí tedy romantické příběhy vědecká pojednání a vysokoškolská skripta? Zatím tomu nic nenasvědčuje, i přesto se do tohoto oboru začíná zapojovat stále více především mladších vědců. A tak máme velkou naději, že za pár desítek let tu kromě populární romantické představy široké veřejnosti bude existovat i seriozní vědecká dokumentace o skutečném životě pirátů.

Více se dozvíte:
nautarch.tamu.edu/portroyal
www.qaronline.org
www.maritimehistory.info/pirates
cs.wikipedia.org/wiki/Pir%C3%A1t
B. Lavery: Lodě – 5000 let námořních dobrodružství, Knižní klub 2005
V. Hynek – Válečné lodě I, Naše vojsko Praha 1985
J. B. Vodák – Příběhy sedmi moří, NADAS 1990

Pirátské poklady
Anguilla – ostrov v Malých Antilách je údajně nejpravděpodobnějším místem, kam mohl svůj poklad ukrýt kapitán Kidd.

Aruba – malý ostrůvek nedaleko venezuelského pobřeží. Koncem 18. století tam měl španělský pirát Mungos zakopat svou kořist.

Kokosový ostrov – malý tichomořský ostrůvek, který leží ve vzdálenosti asi 700 km od pobřeží Kostariky. Vinou drsné přírody tu není žádné trvalé osídlení a nehostinný kousek pevniny občas svou návštěvou poctí právě jen lovci pokladů. Údajně tu pravidelně doplňovali zásoby četní piráti včetně proslulého Francise Drakeho. Zatím se však nikomu nepodařilo žádný poklad najít. Nejblíže objevu měl být jistý Australan Tony Mangel, který za odlivu vstoupil do pobřežní jeskyně. Místo, na které se člověk dostane pouze z moře a pouze v určitou denní dobu, je jako stvořené pro ukrytí cenností. Mangel údajně tak snaživě kopal, až odkryl víko truhly. Mezitím však voda stoupla natolik, že se z jeskyně dostal jen s vypětím všech sil. Vyčerpaný a vyděšený se odjel zotavit do civilizace a vrátil se až po několika letech. Jeskyni už se mu však najít nepodařilo.

Oak – ostrůvek u východního pobřeží Kanady, na kterém v roce 1795 kanadští mladící nalezli mohutný dub s vyrytými záhadnými znaky. Jelikož právě pod dubem nalezli kruh rozhrabané hlíny, začali hledat poklad. Za 10 let se prokopali do 30m hloubky a neobjevili vůbec nic. Od té doby v jejich neúspěších pokračovalo mnoho důlních firem, dočkaly se však pouze pravidelných zaplavení z podzemních pramenů. A to je na tom, také to nejzajímavější – ostrůvek je doslova provrtán systémem studní a chodeb, které někdo vykopal mnoho staletí před tím, než se na Oak dostali kanadští mladíci.

Plata – tichomořský ostrov, na kterém svou kořist ukryl pirátský kapitán Stradling (vcelku nedobrovolně, jelikož na ostrově ztroskotal). Když se po mnohaletých útrapách pro poklad vracel, jeho loď za bouře nevydržela srážku s útesem u novofoundlandského pobřeží a Stradling se utopil.
Saumapé – tichomořský ostrov, na kterém roku 1751 zakopal poklad pirát Terracuka. Při ukrývání kořisti se však nepohodl se svými kumpány a navzájem se povraždili, za čež jim byli o sto let později vděční američtí hledači pokladů. Na ostrově nalezli nejen pirátské kostry, ale i hromadu zlata.

Tristan da Cunha – ostrůvek uprostřed Atlantského oceánu. Na počátku 19. století tu ztroskotala briga White Snake, která vezla čerstvě naloupené cennosti Krvavého Jacka. Bouři přežilo jen 12 mužů, kteří se mezi stačili před příjezdem britské válečné lodi Exeter v roce 1816 povraždit. Přežil jen jeden pološílený pirát, který už si dávno nepamatoval, kde onen poklad je. Britové na důkladné prohledání neměli moc času, a tak nic nenašli. Sice se chtěli na ostrov vrátit, nicméně proti byli Francouzi, kteří o dva měsíce později jejich loď potopili v bitvě. Poklad z ostrova Tristan da Cunha nikdo nenalezl dodnes.

10 nejkrutějších pirátských činů

Kdy: 14. dubna 1718
Kde: Bermudy
Kdo: Charles Vane
Kapitán Charles Vane se se svou posádkou zmocnil bermudské šalupy Diamond, pobil posádku i s kapitánem, vyraboval loď a rozhodl se oběsit jistého námořníka jménem Nathaniel Catling. Po činu jej piráti považovali za mrtvého, nicméně při uvolňování jeho těla ze šibenice se prokázalo, že je naživu. Nezdar jednoho z pirátů rozlítil natolik, že Nathaniela sekl šavlí, čímž mu zlomil klíční kost, a chtěl v ohánění svou zbraní pokračovat, dokud by Catlinga nezabil. Nikdo z pirátů se k němu však nepřidal. Jejich řádění skončilo tím, že „pouze“ podpálili Diamond. Catlingovi se nicméně podařilo nejen přežít, ale dokonce i uprchnout a nahlásit osud Diamondu bermudskému guvernérovi.

Kdy: 1723
Kde: Portugalské pobřeží
Kdo: Edward Low
Anglický korzár Edward Low přepadl portugalskou loď, po úspěšně uzavřeném obchodu s otroky po okraj naloženou zlatem. Kapitál lodi projevil značnou odvahu a ještě věší nerozvážnost, když zlato nechal shodit do moře, aby je piráti nedostali do rukou. Lowa to pochopitelně rozpálilo doběla a Portugalci odřízl rty. Před jeho očima je pak usmažil a nakonec vyvraždil celou posádku (čítající 32 mužů).

Kdy: 1668
Kde: Portobelo
Kdo: Henry Morgan
Jako admirál francouzsko-anglické flotily jamajských flibustýrů Henry Morgan dobyl španělské město Portobelo na Panamské šíji. Události pochopitelně předcházelo krveprolití v řadách vojáků i obyčejných měšťanů a následovalo rabování vraždění i mučení dalších nešťastníků. Z poslední kategorie se dochovala otřesná zmínka o jisté ženě, kterou Morgan nechal nahou vysadit na rozpálená kamna a upekl ji zaživa. Důvodem pro tento čin mělo být zatajení peněz

Kdy: 17. století
Kde: Portugalské pobřeží
Kdo: Edward England
Piráti pod velením Edwarda Englanda přepadli loď kapitána jménem Skinner, se kterým si opravdu krutě pohráli. Nejprve jej přivázali ke stěžni a házeli po něm skleněnými láhvemi. Pak jej odřízli a nechali před nimi utíkat po palubě, dokud nepadl vyčerpáním. Nakonec England prohlásil, že si Skinner jako dobrý kapitán svého mužstva zaslouží rychlou smrt a jeho život ukončil kulkou mezi oči.

Kdy: 1718
Kde: Severokarolínské město Bath
Kdo: Černovous
Po amnestii, kterou guvernér Severní Karolíny vykoupil piráty dobyté město Charleston, se Černovous poosmnácté oženil a na čas usadil. Vzal si šestnáctiletou dívku Mary Ormondovou, pro kterou přichystal opravdu netradiční manželské povinnosti. Přizval si na sexuální hrátky šest svých kumpánů a svou ženu donutil, aby jim celou noc dělala prostitutku. Sám se na celé divadlo pouze díval.

Kdy: Druhá polovina 17. století
Kde: Karibské moře
Kdo: Montbars Exterminátor
Francouzský pirát neblaze proslul  krutostí, s jakou ukončoval životy svých vězňů. Oběti rozřízl břicho, konec střeva přibyl ke stožáru a nebožáka nutil údery zapáleným kyjem tancovat, dokud nepadl mrtev k zemi.

Kdy: 23. března 1668
Kde: Jamajské město El Puerto del Principe
Kdo: Henry Morgan
Při dobývání města se pirátům nejprve podařilo obsadit blízký kostel. Ke zdolání hradeb bylo zapotřebí k nim dopravit dlouhé žebříky, které Morgan donutil nést duchovní z kostela. Obránci pochopitelně považovali postavy v mnišských rouších za převlečené piráty, a tak i přes úpěnlivé prosby neváhali střílet do bezbranných mnichů a jeptišek.

Kdy: počátek 18. století
Kde: Karibik
Kdo: Černovous
Černovous byl jednoduše psychopat. Mezi nejlepší zábavu například považoval partičku karet okořeněnou o střílení do vlastních lidí. Během hry zhasl a pak pod stolem náhodně vystřelil. Účastníci takového veselí pak měli hádat, kdo to vlastně koupil. Vítěz bral flašku rumu. Zasažený pochopitelně ztrácel právo se tipovací soutěže zúčastnit.

Kdy: leden 1669
Kde: Gibraltar
Kdo: Henry Morgan
Po dobytí Gibraltaru se Morganovi piráti rozhodli mučit jistého měšťana. Zarazili do země čtyři kůly, mezi které muže natáhli za pomoci lan připevněných k palcům všech čtyř končetin. Lana utáhli přesně do té míry, aby nešťastník ještě vydržel naživu, ale další napnutí už by znamenalo roztržení těla. Aby toho nebylo máto, na břicho mu položili stokilogramový balvan a zasypali mu obličej zapáleným palmovým listím.

Kdy: 1720
Kde: Pobřeží Skotska
Kdo: Christopher Condent
Anglický pirát zajal flotilu s nákladem soli a na lodních důstojnících vyzkoušel jejich vlastní metody umravňování posádky. V praxi to znamenalo bičování a následné omývání ran solným roztokem.

Kdo je kdo?
Bukanýři – původem francouzští osadníci několika ostrovů v Karibiku, kteří se tu kolem roku 1600 začali živit lovem zdivočelého dobytka. Jeho maso konzervovali v udírnách, jimž se francouzsky říkalo boucan. Vzkvétající obchod s masem a kůžemi se znelíbil konkurenčním Španělům, a tak se jali bukanýrům znepříjemňovat život. Zadělali si tak na nenávist, která je v následujících letech stála mnoho korábů, životů i vzkvétajících měst. Francouzi se začali krutým Španělům bránit přepadáním jejich obchodních lodí a kolem roku 1620 obsadili ostrůvek Tortuga, kde posléze vznikla proslulá pirátská základna.

Briganti – piráti, kteří trpí nedostatkem odvahy. Využívají podlou taktiku, kdy záměrně vysílají matoucí signály lodím v nouzi tak, aby je v bouři navedli na útesy. Posádce v takovém případě zůstanou jen dvě možnosti – smrt ve vlnách nebo kulkou brigantů.

Flibustýři – název má původ ve zkomolenině anglického výrazu freebooter (tedy svobodný lovec). Jednalo se v podstatě o obyčejné piráty, kteří si za svůj  rajón vyhlédli Karibik. Jelikož se na počátku 17. století v tamních vodách plavily pouze lodě španělské koruny, napadaly pouze Španěly, čímž si vysloužili shovívavost francouzské vlády. Jejich sídlem byla Tortuga a od poloviny 17. století hlavně Jamajka.

Korzáři (nebo také privatýři) – lupiči ve službách své vlasti. Lodě států, s nimiž jejich země byla zrovna ve válce, přepadali z pověření panovníka, kterému za takové svolení odváděli část kořisti (nejčastěji kolem 10 %). V případě zadržení nepřátelskou flotilou s nimi mělo být zacházeno jako s válečnými zajatci, ve skutečnosti ale dopadali jako všichni ostatní piráti – s oprátkou na krku.

Piráti – obecné označení pro všechny typy námořních lupičů. Problémy s nimi měli již flotily starověkého Řecka a stejně tak byly značně rizikovým faktorem obchodu jak ve Středozemním moři, tak v Indickém oceánu a u čínského a japonského pobřeží. Největšího rozmachu se však dočkaly po objevení Ameriky, kdy se z Karibské oblasti začali hnout flotily po okraj naložené exotickým zbožím.

Pirátské nádobíčko
Piráti potřebovali drobnější mrštné lodi, to který se musela vejít dostatečná výzbroj a značný počet mužů.
Briga – plachetnice se dvěma stěžni a výtlakem do 350 tun z 18. až 19. století, které nosily kolem 20 děl. Zvláštní typ plachet poskytoval Brigám značnou rychlost a obratnost, což spolu s výzbrojí bylo přesně to, co piráti potřebovali.
Fregata – větší válečná plachetnice se třemi stěžni ze 17. až 19. století s výtlakem kolem 600 tun, která nosila 24-34 děl. Našly se však mezi nimi i kousky se 100 děly, které ve vojsku sloužily jako tzv. řadové lodi. Ty se používaly ve velkých flotilách, kde větší roli než obratné manévrování hrála hrubá síla. Piráti si oblíbili jen nejlehčí typy fregat.
Galeona – ozbrojená velká válečná loď z 16. až 17. století. Španělské typy měly výtlak 800 až 1000 tun, 80-100 děl a posádku mohlo tvořit až 800 mužů. Pro piráty byly vhodné pouze lehčí anglické a francouzské typy.
Korveta – menší válečná plachetnice se třemi stěžni ze 17. až 19. století. Obvykle nosila 18-28 děl.
Kutr – drobná a velmi obratná plachetnice z 18. století. Původně se jednalo o rybářský a strážní člun.
Piroga -člun poháněný zejména vesly s jedním stěžněm a většinou bez děl.
Šalupa – původně obecné označení pro válečnou plachetnici z 10 až 32 děly (většinou briga nebo škuner), později se takto nazýval speciální větší dělový člun.
Škuner – drobná obratná plachetnice s dvěma stěžni z 18. a 19. století. Díky postavení plachet byla snadno ovladatelný i malou posádkou a dokázal lépe plout proti větru než velké klasické plachetnice.

Autor: Petra Soukupová