Proč si lidé sahají na život a dobrovolně odcházejí ze světa? Odpověď na tuto otázku má mnoho různých podob a zdaleka ne vždy se jí podaří zodpovědět skutečně stoprocentně. Jak ukazují příklady významných historických postav a slavných osobností, bývají důvody k sebevraždě často velmi odlišné. 
Zatímco v případě řeckého filozofa Sokrata či německého polní maršála Rommela se jednalo spíše o popravu a na život si sáhli z donucení, egyptská královna Kleopatra či nacistický diktátor Hitler volili raději okázalé gesto sebevraždy, než aby museli nést těžké důsledky své životní porážky. Pro českého hudebního skladatele Jakuba Jana Rybu či amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye byla zase dobrovolná smrt východiskem z těžké osobní krize.
Jednu věc však můžeme konstatovat s jistotou: Ve většině případů byl dobrovolný odchod ze světa vyvolán ztrátou víry a životní jistot, jak o tomto tématu napsal český filozof, sociolog a také budoucí prezident republiky Tomáš G. Masaryk ve své disertační práci Sebevražda, poprvé vydané tiskem v roce 1881.
Třebaže středověké křesťanství vytěsnilo sebevrahy na okraj společnosti a nesměli být ani pochováváni s ostatními nebožtíky na hřbitovech, samotný jev sebevraždy provází lidstvo celou jeho historií. Pojďme se teď s 21. stoletím podívat na některé z nejzajímavějších případů dobrovolného odchodu ze života.
Pohár bolehlavu pro filozofa
V roce 399 před naším letopočtem byl řecký filozof Sokrates obviněn z toho, že nevěří ve stejné bohy jako ostatní, zavádí nové bohy a kazí mládež. Jako jeden z nejvýznamnějších myslitelů starověku se totiž přikláněl k názoru, že je jen jeden bůh a za cosi božského považoval i vnitřní hlas svědomí.
Vylosovaná porota 501 athénských občanů se většinou 280 hlasů vyslovila pro naplnění skutkové podstaty „bezbožnosti“, za což byl tehdy jediný trest – smrt. Sokrata nezachránila ani plamenná obhajoba jeho žáků Platona a Xenofona. Nabídli mu sice možnost se zachránit odchodem do vyhnanství, ale on odmítl s tím, že takový krok by byl v rozporu s jeho občanskými povinnosti. Třicátý den po vynesení rozsudku s klidem opravdového filozofa vypil pohár vývaru z jedovatého bolehlavu a zemřel.
Kleopatra zvolila uštknutí hadem
Ctižádostivá, mazaná a půvabná egyptská královna Kleopatra si dokázala omotat kolem prstu jak římského státníka a vojevůdce Iulia Caesara, tak také triumvira Marka Antonia. Druhého z nich dokonce vehnala do války s jeho bývalým spojencem a adoptivním Caesarovým synem Oktaviánem. Válka mezi nimi se měla rozhodnout v roce 31 př. n. l. před branami egyptské Alexandrie. Když však ke všemu odhodlaný Antonius vytáhl Oktaviánovi vstříc, ukázalo se, že se jeho poslední jednotky zcela rozpadly a není nikdo, kdo by se nepříteli postavil.
Zoufalý se vrátil do královského paláce, kde se dozvěděl smutnou zvěst. Kleopatra se prý zavřela ve své hrobce u Ísidina chrámu a zřejmě tam spáchala sebevraždu. Zdrcený Antonius požádal svého věrného otroka Eróta, aby mu mečem proklál srdce. Erót však místo svého pána probodl sám sebe. Teprve pak se Antonius pokusil zabít. Vedl však ránu nepřesně a pouze si rozpáral břicho. Svíjejícího se v bolestech ho zastihl Kleopatřin sekretář Dionédés, od něhož se dozvěděl, že Kleopatra dosud žije a touží ho spatřit. Antonius se tedy nechal přenést do hrobky, kde v náručí své milenky vydechl naposled.
V té době už Římané obsadili Alexandrii a Oktaviánovi se podařilo vylákat Kleopatru z hrobky slibem, že se jí nic nestane. Potom ji dal hlídat a zamýšlel učinit ze zajaté egyptské královny a z jejích dětí zlatý hřeb svého triumfálního pochodu Římem.
Kleopatra mu ale tuto radost nedopřála. Přes kordon stráží se do jejích komnat dostala jakási venkovanka s košem fíků. Sotvaže odešla, dala si Kleopatra připravit lázeň, poslala pryč všechno služebnictvo a zůstala sama jen se dvěma otrokyněmi. Později našly římské stráže všechny tři mladé ženy mrtvé. Kleopatra ležela bez hnutí v královském rouchu na svém zlatém loži. Na levém rameni měla dvě malé jizvy, patrně stopy po hadím uštknutí. Ale žádný had v pokojích nebyl.
Krvavá smrt krvavého císaře
Když byl Nero, jeden z nekrvavějších římských císařů, v červnu 68 n. l. prohlášen senátem za „veřejného nepřítele“, z bezpečnostních důvodů se přestěhoval z paláce na Palatinu do Serviliových zahrad, ležících u silnice z Říma do přístavu v Ostii.
8. června před půlnocí ho probudili sluhové a oznámili mu, že pretoriáni, kteří drželi stráž, opustili svoje stanoviště. Vyděšený císař přijal nabídku propuštěnce Faóna, aby se ukryl v jeho vile za městem. Nero si přehodil přes svou tuniku starý plášť, tvář si zakryl šátkem a dal se na útěk. Cestou se mu šátek z obličeje svezl, jeden z kolemjdoucích ho poznal a hlasitě pozdravil: „Salve imperator!“
Zděšený Nero se rozhodl skoncovat se svým životem, ale nemohl se k tomu odhodlat. Ve sklepení Faónovy vily se obrátil na své průvodce se slovy: „Pomozte mi někdo z vás umřít, dejte mi příklad!“ V té chvíli uslyšel z venku dusot kopyt a ve strachu, že už si pro něj jedou zástupci senátu, vbodl si dýku do krku. Do sklepa vběhl důstojník pretoriánů a zvolal: „Pomoc přijíždí!“ Samozřejmě lhal, protože chtěl dostat Nera živého. Ale bylo už pozdě. Sluhové se svými plášti marně snažili ucpat císařovi ránu na krku. Poslední Nerova slova prý byla: „Pozdě… To je věrnost…“ Podle jiné verze měl říci: „Jaký to umělec ve mně hyne!“
Hrdinský konec slepého krále
Český král Jan Lucemburský byl dědičně postižen silnou krátkozrakostí. Při zpáteční cestě z křížového tažení na Litvu v roce 1337 se stav jeho pravého oka začal navíc ještě zhoršovat. Jeho lékař Francouz Barrot se jej pokoušel léčit mastmi obsahujícími dokonce rtuť a kafr. Králův zrak tak ještě více poškodil a Jan na pravé oko zcela oslepl. V záchvatu vzteku dal lékaře zašít do koženého pytle a utopit v řece Odře. O dva roky později začalo slábnout i královo levé oko. Nepomohli mu ani arabský lékař z Cordoby, ani návštěva v proslulé lékařské škole ve francouzském Montpellieru. Král oslepl úplně!
Navzdory své slepotě však vytáhl spolu se svým synem, římským králem a moravským markrabětem Karlem, budoucím císařem Karlem IV., na pomoc svému spojenci francouzskému králi Filipovi VI. proti anglickému králi Eduardu III. V čele 500 těžkooděnců, mezi nimiž byli navzdory pověstem jen tři páni z Čech, zasáhl 26. srpna 1346 do bitvy u Kresčaku.
Podle soudobého kronikáře Jeana Froissarta prý řekl svým spolubojovníkům: „…Jelikož jsem sám slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče…“ Jeho vpravdě šílené přání mu bylo splněno a podle citovaného Froissarta „on i jeho druhové bojovali velmi statečně. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými.“
Dnešní historikové právem usuzují, že ze strany slepého krále Jana se vlastně jednalo o okázalou sebevraždu. Už proto, že do bitvy zasáhl z druhého sledu v okamžiku, kdy už byla pro Francouze prohraná. Nicméně doboví letopisci se nad jeho činem rozplývali nadšením a citovali údajný anglického krále o tom, že v Janovi „padla koruna rytířstva“.
Konec básníka a jeho milenky
Velký německý spisovatel Heinrich von Kleist byl velice citlivým člověkem, který měl navíc v životě smůlu. Premiéra jeho veselohry Rozbitý džbán byla v březnu 1808 v Dvorním divadle ve Výmaru vypískána. Další hru Katynka zde už odmítli uvést.
Slovutný básník Johann Wolfgang Goethe, na jehož přímluvu Kleist spoléhal, se o něm vyjádřil slovy: „Jeho hypochondrické nálady jsou na mne příliš.“ A prorocky dodal: „Zničí ho jako člověka i jako básníka.“
Od druhé poloviny roku 1811 to začalo jít s třiatřicetiletým Kleistem z kopce. Utratil všechen svůj zděděný majetek, divadla odmítala uvádět jeho hry a jako německého vlastence ho trápilo, že Napoleon byl pánem prakticky celé Evropy. Cítil se odstrčený a všemi opuštěný.
V té době se seznámil se vzdělanou a kultivovanou Henriettou Vogelovou, manželkou pruského královského úředníka. Původně hezká žena ztratila veškerý půvab po onemocnění neštovicemi a navíc trpěla nevyléčitelnou rakovinou dělohy. Oba se do sebe bláznivě zamilovali a rozhodli se pro společnou smrt.
Odpoledne 20. listopadu 1811 opustili v pronajatém kočáře Berlín a u jezera Kleiner Wannsee, po kávě v nedalekém hostinci, Kleist nejdříve zastřelil Henriettu a pak se sám střelil do úst. Jiný německý básník Heinrich Heine později o Kleistovi řekl: „Velice lituji, že se zastřelil, ale velmi dobře chápu, proč tak učinil.“
V bezvýchodné situaci
V sobotu ráno 8. dubna 1815 si skladatel proslulé české mše vánoční „Hej, mistře/, rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba, vzal ze svého bytu knihu římského filozofa Seneky „O klidu duševním“ a břitvu a odešel na procházku do lesa nazývaného Štěrbina. Tady ho našli s podřezaným krkem až po třech dnech v pondělí 10. dubna. Senekova kniha ležela vedle mrtvého těla.
Zanechal po sobě manželku se sedmi dětmi. Důvodem jeho zoufalého činu bylo nepochybně bídné postavení venkovského učitele, násobené ústrky a šikanováním ze strany rožmitálských radních, místního faráře i direktora zdejšího panství.
Smrt homosexuála
Společenským tlakům okolí podlehl také další vynikající ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Záhy po petrohradské premiéře své 6. symfonie, nazývané Patetická, kterou osobně dirigoval, zemřel 6. listopadu 1893. Podle oficiální zprávy na tyfus. Ve skutečnosti se sám otrávil arzénem.
Celý život pečlivě skrýval svoji tehdy trestnou homosexualitu. Když se však prozradil jeho milostný poměr se synovcem jistého šlechtice, přítele cara Mikuláše II., zvolil raději dobrovolnou smrt.
Král utopený v jezeře
Ludvík II. z rodu Wittelsbachů usedl na bavorský trůn už ve svých 18 letech. Sám si později povzdechl: „Stal jsem se králem příliš brzy. Nenaučil jsem se toho dost…“
Stále jakoby zasněný panovník s uměleckými sklony zbožňoval opery Richarda Wagnera. V roce 1864 se oba poprvé setkali a od té doby se Ludvík II. stal skladatelovým mecenášem, ochráncem a ctitelem. V dopisech, které Wagnerovi posílal, ho oslovuje „Jediný, svatý“ nebo dokonce „Vroucně milovaný, zbožňovaný pane mého života“. Třebaže urostlý a pohledný král byl doslova obletován ženami, sám dával přednost mužům. Byl otřesen, když se jeden z jeho milenců, stájmistr Richard Hornig oženil. Od svých panovnických povinností utíkal do samoty a své sny realizoval ve stavbách pohádkových zámků, jako je například okouzlující kopie středověkého hradu Neuschwanstein.
Královy výstřednosti vyvolávaly už dříve pochybnosti o jeho duševním stavu. Nicméně teprve když začal zanedbávat svůj vzhled a oblečení, odmítal přijímat ministry a stěžoval si na „tupý tlak v mozku“, sešla se v červnu 1884 státní komise, aby vzniklou situaci projednala. Král byl prohlášen za nemocného a vlády se místo něj ujal jako princ regent jeho strýc Luitpold. Poté byl Ludvík internován na zámku Berg , kde o něj pečoval psychiatr dr. Bernhard von Gudden a celá skupina ošetřovatelů. Teď už bývalý král si ve světlém okamžiku povzdechl: „Dokážu oželet, že mi berou korunu, ale že mě prohlásili za blázna, to nepřežiju.“
V neděli 13. června 1886 v podvečer vyzvedl dr. Gudden svého pacienta v jeho pokojích, které nesměly mít kliky, a vydal se s ním na procházku zámeckým parkem směrem ke Starnberskému jezeru. Od té doby je nikdo neviděl živé. Později byly jejich mrtvoly vyloveny z jezera. Bývalý král se zřejmě se sebevražedným záměrem vrhl do vody a ve smrtelném zápase strhl svého lékaře s sebou.
Když se sňatek z rozumu nevydaří…
Syn rakouského císaře Františka Josefa I. korunní princ Rudolf se ve svých třiadvaceti letech se oženil se z dynastického hlediska s přiměřenou nevěstou, nepříliš hezkou princeznou Stefanií, dcerou belgického krále Leopolda II. Povrchní a jednoduchá Stefanie nemohla být pro citlivého a depresemi často trpícího prince s mnohostrannými zájmy vyhovující partnerkou. Z manželství proto hledal únik u četných milenek a také v alkoholu, který mu pomáhal zdolávat jeho duševní problémy.
Podléhal depresím a bolesti, které mu způsobovala pohlavní choroba, potlačoval morfiem a kokainem. Alkohol a drogy dále nabourávaly jeho beztak již narušenou psychiku. Přitom jeho panovačný a konzervativní otec dával najevo, že mu trůn hned tak neuvolní.
Už v létě 1888 navrhl Rudolf své nejstálejší přítelkyni Mizzi Casparové, aby se oba zastřelili v Husarském chrámu u Mödlingu. Ta se mu však vysmála. Bohužel tehdy potkal sedmnáctiletou baronesou Mary Vetserovou, která ve své mladistvé naivitě a přehnané exaltovanosti ho byla ochotna doprovodit na onen svět.
29. ledna 1889 spolu odjeli do loveckého zámečku v Mayerlingu. Večer oba popíjeli šampaňské a byli evidentně v dobré náladě. Komorník Johann Loschek, který měl svůj pokoj vedle princova apartmá, později vypověděl, že Rudolf a Mary si spolu celou noc povídali. O čem, tomu však bohužel přes silné zdi nerozuměl.
Tragédie v Mayerlingu
Časně ráno 30. ledna 1889 se princ objevil v pokoji svého komorníka a přikázal mu, aby ho vzbudil v 7.30, protože má v osm přijet Bratfisch. Potom se vrátil do ložnice a údajně si pohvizdoval. Pak prý Loschek, podle jeho svědecké výpovědi, uslyšel dva výstřely. Vyděšený se rychle vydal za Rudolfem do jeho komnat. Nejdříve zaklepal a když se nikdo neozýval, pokusil se otevřít dveře. Proti všem zvyklostem však byly zamčené. S pomocí hraběte Hoyose a Philippa von Coburga, který to ráno přijel na Mayerling, pak vyrazili dveře a na posteli spatřili mrtvá těla prince a mladičké baronesy. Mary byla nahá, což komorník ve své výpovědi popřel. Její mrtvolu ještě před příchodem policie sloužící oblékli.
Co se tu vlastně odehrálo, mělo zůstat tajemstvím. Císař František Josef udělal všechno proto, aby celá tragická událost byla, pokud možno, ututlána. Nakonec bylo pro uklidnění veřejnosti vydáno oficiální sdělení, že Rudolf spáchal sebevraždu v dočasném pominutí smyslů. O Vetserové nepadlo ani slovo.
Hraběnka Zoe Wassilko-Serecki, která jako příbuzná tehdejšího rakouského ministerského předsedy hraběte Eduarda Taaffeho zcela náhodou nahlédla do tajných úředních dokumentů, později citovala zprávu dvorní komise, která celý případ vyšetřovala. Podle ní prý „byl korunní princ strašně zřízený, mozek vystříknutý a zčásti ulpívající na stěnách. V ruce nebo vedle ruky byl nalezen revolver. Baronesa byla zasažena do krční tepny z boku. Proud sražené krve se táhl od jejích otevřených úst až k nohám.“
Korunní princ Rudolf byl pohřben s veškerou tomu odpovídající pompou v rodové hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve Vídně, kdežto tělo Mary tajně odvezli ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu. Zde jí bez jakýchkoliv obřadů pochovali v obyčejné dřevěné rakvi na hřbitově u zdi. Ve skutečnosti si oba přáli být pochováni společně. Romanticky založená Mary napsala před smrtí své sestře Haně: „Odcházíme oba blaženě na neznámý druhý břeh. Vzpomeň občas na mne, buď šťastná a provdej se jenom z lásky. Já to udělat nemohu a protože se také nemohu ubránit lásce, jdu s ním…“
Osudný výstřel z pistole
V roce 1880 pozval holandský malíř Vincent van Gogh svého přítele a malířského kolegu Paula Gauguina do Arles s tím, že vytvoří zárodek jakési inspirativní umělecké komunity. Vzhledem k jejich zcela odlišným povahám dopadlo však jejich soužití prachšpatně. Van Gogh dostal před Štědrým dnem roku 1880 záchvat zuřivosti a uřízl si část levého ušního boltce. Znechucený Gauguin poté odcestoval.
Počátkem února začal von Gogh trpět halucinacemi a pocity, že se ho někdo snaží otrávit. Nakonec na nátlak svého bratra Thea souhlasil, že se nechá hospitalizovat v ústavu pro nervově choré v Saint-Rémy, třicet kilometrů od Arles. Bratr mu zde našel uměnímilovného lékaře Paula-Ferdinanda Gacheta, který se o geniálního malíře velmi pečlivě staral.
V květnu 1890 mohl van Gogh ústav opustit s tím, že byl považován za vyléčeného. V jeho propouštěcím listu se pravilo: „Pacient, který byl vesměs klidný, utrpěl … několik záchvatů, které trvaly dva týdny až měsíc… Mezi záchvaty je pacient zcela klidný a jeho rozum je jasný; vášnivě se věnuje malování…“
Von Gogh se po propuštění odstěhoval se do Auvers-sur-Oise, víkendového sídla doktor Gacheta, kde se ubytoval v místním hostinci. Během několika týdnů namaloval osmdesát obrazů, a to jak krajiny s žitnými poli a domy s doškovými střechami, tak i portréty. Jednou z portrétovaných byla i Marguerita, Gachetova dcera, s níž měl sedmatřicetiletý malíř proti vůli jejího otce milostný poměr. V Paříži navštívil svého bratra Thea a tehdy měl ošklivou hádku s jeho manželkou.
Po návratu do Auvers vyšel v neděli 27. července 1890 hned po snídani na procházku. Vrátil se až za tmy s těžkou ránou v prsou, kterou si sám způsobil výstřelem z pistole. O dva dny později na následky tohoto zranění zemřel. Za celý život prodal jediný obraz, dnes jsou jeho díla považována na aukcích za ta nejdražší.
Jsem s životem vyrovnán!
Výstřelem z pistole si zkrátil život i ruský básník Vladimír Majakovskij. V roce 1929 byla někdejší popularita tohoto trubadúra bolševické revoluce ta tam. Literární kritika ho napadala a sovětští byrokrati mu všemožně znepříjemňovali život. I výstavu, kterou si na počátku roku 1930 uspořádal sám a o sobě, všechny oficiální osobnosti ignorovaly.
V té době se šestatřicetiletý Majakovskij zamiloval do vdané herečky Veroniky Polonské. Ráno, 14. dubna 1930, po společně strávené noci, požádal básník svou milenku, aby ho nenechávala samotného. Odbyla ho však s tím, že musí na zkoušku do divadla. Sotva ale za sebou zavřela dvéře bytu, uslyšela výstřel. Majakovskij byl mrtev!
V jeho pokoji pak našli dopis na rozloučenou, datovaný už 12. dubna: „…Jak se říká, incident skončen. Loďka lásky ztroskotala o život. Jsem s životem vyrovnán a zbytečný je součet vzájemných trampot, trpkostí a psot…“
Protest proti příteli Stalinovi
Zoufalým protestem proti rozjíždějící se mašinérii stalinského teroru byla sebevražda člena politbyra bolševické strany a lidového komisaře těžkého průmyslu Serga Ordžonikidze. V lednu 1937 byl ve zinscenovaném politickém procesu odsouzen k smrti jeho náměstek a starý bolševik Jurij Pjatakov a spolu s dalšími dvanácti údajnými zrádci a sabotéry ihned popraven. Ordžonikidze četl záznamy o Pjatakovově vynuceném doznání s hodně smíšenými pocity. Nemohl uvěřit, že by jeho nejbližší spolupracovník byl zrádce.
31. ledna 1937 byl Ordžonikidze pověřen, aby na připravovaném zasedání promluvil o škůdcích v resortu těžkého průmyslu. Jeho připravený projev mu osobně překontroloval Josif Stalin a vlastní rukou připsal: „Doložit fakty, která odvětví jsou postižena sabotáží a jak přesně.“
Při večerní procházce zasněženým Kremlem si nešťastný Ordžonikdize postěžoval dalšímu členu politbyra Anastasi Mikojanovi: „Nechápu, proč mi Stalin nedůvěřuje. Jsem mu naprosto oddán a nechci se s ním utkat. Nechápu, co se děje se Stalinem, nerozumím tomu, proč jsou poctiví lidé zavíráni a popravováni pro sabotáž.“ Po chvíli smutně dodal: „Stalin si vzal do hlavy špatnou věc. Vždycky jsem býval jeho přítelem, ale teď už s ním nemohu spolupracovat. Raději spáchám sebevraždu!“ Mikojan mu namítl, že sebevraždou nic nevyřeší.
17. února se Ordžonikidze, trápený nemocí, se Stalinem před svědky pohádal. Následně agenti NKVD prohledali Ordžonikidzeho byt. „Sego, proč se rozčiluješ,“ řekl mu Stalin, když si mu na to stěžoval. „Tenhle orgán může prohledat i můj byt.“ Ordžonikidze ho opustil natolik rozrušen, že si v jeho pracovně zapomněl kabát. Doma řekl manželce Zině, že je mu špatně a odešel do ložnice. O půl šesté večer 18. února 1937 se střelil do prsou. Když se to dozvěděl Stalin, trval na tom, aby ve smuteční zprávě bylo uvedeno, že zemřel na infarkt.
Předem naplánovaný odchod
Spisovatel Stefan Zweig opustil už v roce 1934 rodné Rakousko a odletěl do Londýna. Poté, co o čtyři roky později obsadil jeho zemi Adolf Hitler, už se pro svůj židovský původu nemohl vrátit. Německé úspěchy na počátku války ho hluboce deprimovaly. Po porážce Francie si napsal do deníku: „Život pro mě nemá smysl. Táhne mi na devětapadesát a příští roky budou strašné…“ Po delším váhání přijal pozvání na přednáškové turné po Jižní Americe a opustil Británii.
V roce 1941 mu jeho brazilský nakladatel pronajal vilu v Petropoli poblíž Rio de Janeira a Zweig zde začal psát svou autobiografii Svět včerejška. V únoru 1942 ho zdrtily zprávy o obsazení Singapuru Japonci a postupu německých tanků v severní Africe.
Začal se zcela plánovitě připravovat na vlastní smrt, roztřídil svoji literární pozůstalost, sepsal závěť a dokonce odjel do Ria, aby vyřídil záležitosti související s vlastním pohřbem. Poté sepsal prohlášení ukončené větami: „Zdravím všechny své přátele! Ať zažijí ranní červánky po této dlouhé noci! Já, příliš netrpělivý, jsem se už vydal na cestu.“
Kromě toho ještě napsal dopisy své první manželce Friderice a také majitelce vily, kde bydlel, v němž se omlouvá, že už si její dům na další období nepronajme. V neděli 23. února 1942, když mělo služebnictvo volno, si se svou druhou chotí Lotte vzali oba smrtelnou dávku veronalu.
Podivná srdeční slabost
Jeden z nejschopnějších a nejodvážnějších Hitlerových důstojníků, polní maršál Erwin Rommel, nebyl sice přímo zapleten do spiknutí svých kolegů, které mělo diktátora odstranit, nicméně o něm věděl a mlčel. V době nezdařeného atentátů na Hitlera, k němuž došlo 20. července, ležel v nemocnici s těžkým zraněním. Když však při krutých výsleších spiklenců padlo jeho jméno, nepomohla mu ani jeho válečnická proslulost a popularita.
14. října 1944 navštívili zotavujícího se Rommela Hitlerovi pobočníci, generálové Wilhelm Burgdorf a Ernst Maisel. Seznámili ho s obviněním a nabídli mu buď zatčení a proces nebo dobrovolnou smrt a následně státní pohřeb a zajištění rodiny.
Maršál si zvolil druhou možnost, rozloučil se s rodinou a na zadním sedadle opelu, kterým ho generálové odváželi, rozkousl ampuli s prudkým jedem. V oficiální zprávě byla jako příčina úmrtí uvedena „srdeční slabost“.
Poslední chvíle diktátora
Těsně před půlnocí 28. dubna 1945 se Adolf Hitler v bunkru říšského kancléřství oženil se svou milenkou Evou Braunovou. Sám vůdce byl nápadně skleslý. „Nacionální socialismus je odbytý, už nikdy neobživne,“ prohlásil před svědky při svatební hostině. „Po té, co mě zradili mí nejlepší přátelé,“ řekl dále narážeje na pokusy Göringa a Himmlera o jednání s Amerčany, „mi bude smrt vysvobozením.“
30. dubna poobědval Hitler se svými dvěma sekretářkami a kuchařkou. Zdál se být docela klidný a hovořil o zcela banálních věcech, například o správném připouštění psů. Po obědě se naposled rozloučil s obyvateli bunkru. Spolu se svou manželkou Evou za naprostého ticha všem podali ruku a vrátili se do svých pokojů. V té chvíli se však objevila rozčilená Magda Goebbelsová a vtrhla k Hitlerovi z hysterickým výkřikem: „Můj vůdče, neopouštějte nás, bez vás všichni bídně zahyneme!“ Pak se vypotácela zpátky a rozplakala se.
Podle Hitlerova komorníka Lingeho zazněl asi v půl čtvrté odpoledne z Hitlerova pokoje jediný výstřel. Jiné svědecké výpovědi však tvrdí, že nemohl nic slyšet. Nicméně to byl právě Linge, který spolu s Bormannem a Goebbelsem vstoupili po deseti minutách jako první do místnosti. Hitler ležel na zakrvácené pohovce, Eva Braunová byla schoulená vedle něj. Na těle neměla žádné stopy krve, protože spolkla kapsli s jedem. Obě těla pak důstojníci SS vynesli ven na zahradu, kde je položili do kráteru po výbuchu sovětské bomby, polili benzínem z připravených kanystrů a zapálili.
Chtěl se vyhnout šibenici
Kdysi Hitlerova pravá ruka, říšský maršál Hermann Göring, byl 7. května 1945 zajat Američany v Radstadtu. I v této chvíli měl na sobě svoji honosnou uniformu s částí svých četných vyznamenání. Po prvních výsleších ho dopravili do zajateckého tábora Mondorf v Lucembursku. V srpnu 1945 byl pak dopraven do Norimberka, kde se měl konat proces s nacistickými válečnými zločinci. 19. října obdržel oficiální obžalovací spis, který ho vinil ze spoluviny na rozpoutání války a činil ho odpovědným za válečné zločiny a zvěrstva spáchaná na Židech a příslušnících jiných národů.
Göring se před soudem choval velmi sebevědomě a arogantně. Ani náznakem nedával najevo lítost nebo zpytování vlastního svědomí. Když však uslyšel z úst soudce, že byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti oběšením, roztřásly se mu ruce a oči zalily slzami. Vypadalo to, „jakoby přemáhal duševní kolaps“, napsal přítomný soudní psycholog Gilbert.
Den před svou popravou, 15. října 1945, rozkousl Göring ve své cele ampuli s jedem, kterou mu sem propašoval patrně jeden z amerických důstojníků. Ještě než se rozhodl sám usmrtit, napsal tři dopisy – vězeňskému faráři, spojenecké kontrolní radě a své manželce Emmy. V tom posledním listě mimo jiné uvedl: „Po důkladném zvažování a vroucné modlitbě k Bohu jsem se rozhodl, že zemřu vlastní rukou. Nenechám se tímto způsobem popravit od nepřátel. Kdyby mě zastřelili, akceptoval bych to. Ale říšský maršál nemůže skončit na šibenici…“
Nutkání se zabít
Nejpozději od podzimu 1960 trpěl vážnými psychickými problémy slavný americký spisovatel Ernest Hemingway. Domníval se, že jde po něm finanční úřad a všem okolo tvrdil, že ho pronásledují agenti FBI, kvůli jeho předchozím stykům s kubánským vůdcem Fidelem Castrem. V listopadu byl dokonce hospitalizován na psychiatrické klinice Mayo v Rochestru, kde mu dávali elektrošoky a počátkem roku 1961 ho jako údajně uzdraveného propustili.
Ale už v 21. dubna 1961 se autor Starce a moře poprvé pokusil o sebevraždu, když proti sobě obrátil vlastní pušku. Naštěstí jeho přátelé včas zasáhli a znovu ho odvezli na kliniku Mayo. Propustili ho odtud koncem června. Hemingway, pohublý a ve svých dvaašedesáti letech předčasně zestárlý, se vrátil na svou farmu v Ketchumu. Nutkání spáchat sebevraždu, kterou ostatně skončil i jeho otec, však spisovatele neopustilo.
V neděli 2. července 1961 vstal ráno kolem sedmé hodiny, v županu sešel z ložnice do sklepa, našel zde svoji dvouhlavňovou loveckou pušku, nabil jí dvěma náboji, namířil proti sobě a stiskl kohoutek. Jeho čtvrtou manželku novinářku Mary Welshová probudila rána, připomínající prásknutí dveřmi. Když svého muže nenašla v ložnici, seběhla dolů a našla ho v přízemí ležet v krvi.
Záhadný konec sexbomby
Kolem třetí hodiny ráno v neděli 5. srpna 1962 si hospodyně nejslavnější americké herečky Marilyn Monroe paní Eunice Murrayová všimla, že v ložnici její zaměstnavatelky se ještě svítí. Zaklepala, aby se zeptala, zda něco nepotřebuje. Když ji nikdo neodpovídal, vyšla ven a podívala se dovnitř oknem. Ke svému zděšení spatřila Marilyn jak leží bezvládně na posteli a v ruce svírá telefonní sluchátko. Okamžitě zavolala hereččina psychiatra Ralpha Greensona, který přijel už za pět minut, rozbil okno a vlezl dovnitř. Marilyn Monroe, tento sexysymbol 20. století, však byla mrtvá.
První policista, který dorazil k mrtvé, seržant Jack Clemmons z policejního ústředí v Los Angeles, potvrdil, že byla „posmrtně zsinalá“ a že s jejím tělem hýbali nebo ho „upravovali“. Koroner doktor Thomas Noguchi dospěl k závěru, že smrt Marilyn Monroe byla „pravděpodobně sebevražda“ způsobená akutní otravou barbituráty. Zřejmě se předávkovala prášky na spaní, které, jak měla ve zvyku, zapíjela sektem. Podle oficiální pitevní zprávy obsahovala její krev 45 miligramů barbiturátů na jeden litr. Na těle prý měla řadu modřin, údajně vzniklých narážením do nábytku.
Když se slavná hollywoodská herečka Elizabeth Taylorová dozvěděla o smrti své kolegyně, prohlásila: „Nemohu uvěřit, že to byla sebevražda. Myslím, že se nešťastnou náhodou předávkovala prášky na spaní.“
Smrt hvězdné sexbomby vyvolala celou řadu podezření a dohadů. Z její smrti byli dokonce obviňování prezident John Kennedy a jeho bratr, tehdejší ministr spravedlnosti Robert Kennedy. Jisté je, že Marilyn žila v těžkých depresích a byla zcela závislá na alkoholu a prášících, kterými si nakonec sama přivolala smrt.
Některá tragická úmrtí v Čechách
Koncem roku 1911 doslova šokovala českou společnost zpráva, že se zastřelil významný český archeolog a tvůrce archeologických sbírek Národního muzea univerzitní profesor Josef Ladislav Píč. V pondělí 18. prosince si zakoupil pistoli, den na to oznámil, že odjíždí do Dalmácie a místo toho odešel do svého bytu v Sokolské ulici v Praze a zastřelil se.
Důvodem jeho sebevraždy byly odborné důvody. Profesor Píč stavěl své teorie o slovanském dávnověku na důvěře v pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Když pochopil svůj hluboký omyl, neunesl své zklamání a rozhodl se pro dobrovolný odchod ze života.
Jeho přátelé prosadili, aby byl jako v pořadí třetí po básníku Zeyerovi a historiku Tomkovi uložen do vyšehradského Slavínu.
2. března 1912, si sáhl v Divákách u Hustopeče na život spisovatel Vilém Mrštík, autor románů Pohádka máje a Santa Lucia. Vykrvácel poté, co se podřezal chirurgickým skalpelem. Před smrtí požádal svého bratra Aloise, s nímž napsal známé drama Maryša, aby spálil všechny jeho rukopisy. Ten však jeho přání vyhověl pouze částečně.
Demonstrativním způsobem ukončil svůj život hrdina bitvy u Zborova a velitel 1. divize čs. legií na Rusi plukovník Josef Švec. Když se mu 25. října 1918 v železniční stanici Aksakovo na Urale nepodařilo přesvědčit své vojáky, aby na svém úseku sibiřské magistrály zaútočili na bolševiky, odešel do svého vagónu a druhý den časně ráno se zastřelil.
V noci ze 23. na 24. května 1928 proskočila zavřeným oknem žižkovského činžáku na ulici talentovaná herečka Xena Longenová, manželka režiséra, herce a spisovatele Emila Artura Longena, představitele české meziválečné bohémy. Těžkému zranění při převozu do nemocnice teprve šestatřicetiletá umělkyně podlehla. Příčinou sebevražedného skoku byla zřejmě těžká deprese.
Dva měsíce po okupaci Československa, 22. května 1939, se v Brně v Solniční ulici oběsil spisovatel a ředitel zdejší Městské knihovny Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura. Důvodem jeho dobrovolného podchodu ze života bylo zoufalství vyvolané jak národní tragédií, tak i osobními problémy.
V první den Pražského povstání, 5. května 1945, se zastřelil jeden z nejhorlivějších přisluhovačů německého okupačního režimu, ministr školství a lidové osvěty v protektorátní vládě Emanuel Moravec. Kritický den se pokoušel pod ochranou oddílu SS uniknout ze sídla vlády v Kolovratském paláci do Černínského paláce, kde sídlil státní tajemník úřadu říšského protektora K. H. Frank. Nákladnímu automobilu, který Moravce převážel, však už u Chotkových sadů došly pohonné hmoty a nejznámější český kolaborant si vpálil kulku do hlavy.
S osvobozením Československa a poválečnými poměry v obnovené republice je spojena také dobrovolná smrt významného historika a od roku 1939 prezidenta České akademie věd a umění profesora Josefa Šusty. V obavách ze štvanic a nezaslouženého pronásledování se 27. května 1945 se v Praze utopil ve Vltavě. V dopisech, které před smrtí napsal svým přátelům, se zmiňoval o „ovzduší tolikeré zloby a nenávisti“ a o rozhodnutí odejít „z doby, které již nemám co říci“. Ve skutečnosti si profesor Šusta s okupačními německými úřady nijak nezadal a sám během války pomohl mnoha svým vědeckým kolegům. Voda vyplavila jeho tělo až po třech dnech u Roztok.
Záhadou je obestřena smrt oblíbeného ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Ráno 10. března 1948 byl nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce na Hradčanech, sídla ministerstva zahraničních věcí. Podle tehdejšího oficiálního vyšetřování vylezl z okna koupelny svého ministerského bytu na římsu a skočil dolů v úmyslu se zabít. Ovšem mnozí badatelé se kloní k závěru, že se jednalo o promyšlený atentát a nikoliv o sebevraždu. Americká spisovatelka a Masarykova přítelkyně Maricia Davenportová citovala jeho údajná slova: „Jednoho dne mne zabijí.“
Skokem z okna pražského domu v ulici Na Výtoni 7 skoncoval v noci 26. února 1951 se svým životem básník Konstantin Biebl. Jeho smrt byla nesporně důsledkem propastných rozporů mezi jeho levicovými ideály a surovou skutečností stalinské éry. Je paradoxní, že jeho poslední vydaná sbírka básní nesla název Bez obav. „Jaká to noc – soudružka noc – a nikde přítelíčka!“ napsal o Bieblově tragické smrti mnohovýznamově jiný básník František Hrubín.
Citový zmatek a milostné zklamání byly příčinou předčasné smrti mimořádně talentované a půvabné teprve jednadvacetileté herečky Jany Rybářové. Jako studentku konzervatoře ji objevil režisér Václav Krška, který ji v roce 1954 obsadil do role Aničky ve svém filmu podle knihy Fráni Šrámka Stříbrný vítr. Během následujících tří let hrála v celkem šesti filmech a diváky upoutala zejména v Legendě o lásce jako Širín. Její tragédii vyvolala nešťastná láska k o mnoho staršímu a ženatému hereckému kolegovi. Když se dozvěděla, že se odmítá kvůli ní rozvést, pustila si 11. února 1957 plyn, den před tím, než měla dostat titulní roli ve filmu Vlčí jáma.
Změny politický poměrů v době Pražského jara 1968 přinesly tři sebevraždy vysoce postavených osobností. 14. března 1968 se za ne zcela vyjasněných okolností zastřelil náměstek ministra národní obrany generálplukovník Vladimír Janko a o více než měsíc později spáchal sebevraždu náčelník odboru vyšetřování městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze podplukovník Jiří Počepický. Oba byli zapleteni do aféry generála Jana Šejny, který koncem února 1968 utekl do USA. Koncem března se pak v lese u Prahy oběsil první náměstek předsedy Nejvyššího soudu Jozef Brešťanský, když v jednom slovenském deníku vyšel článek o tom, jak v 50. letech vedl vykonstruované politické procesy.
Pád komunistického režimu byl hlavní příčinou dobrovolné smrti někdejšího spolusignatáře zvacího dopisu z roku 1968 a dlouholetého člena předsednictva ústředního výboru KSČ Antonína Kapka. V únoru 1990 ho navíc komunisté pokoušející se o reformu své strany vyloučili ze svých řad. Tuto životní prohru neunesl a 23. května téhož roku se na své chalupě ve Svinné oběsil.
Nejasnostmi je obestřena smrt geniálního spisovatele Bohumila Hrabala, který 3. února 1997 v odpoledních hodinách vypadl ze svého pokoje v 5. patře ortopedické kliniky pražské nemocnice Na Bulovce. Byla to jen nešťastná náhoda nebo chtěl takřka třiaosmdesátiletý autor Perliček na dně, Tanečních hodin pro starší a pokročilé, Postřižin, Slavností sněženek a mnoha dalších skvělých knih dobrovolně odejít na věčnost?
Výstřelem z pistole ukončil 20. dubna 2002 svůj život u své rekreační chalupy ve Slunečné dvaaosmdesátiletý vynikající herec Vlastimil Brodský. Rok před svou dobrovolnou smrtí odpověděl v jednom novinovém rozhovoru na otázku zda se bojí smrti: „Upřímně řečeno se docela těším. Byl jsem hodněkrát operovanej a z narkózy jsem se vždycky probouzel do bolesti a starostí. Když ale člověk natáhne bačkory, tak se neprobouzí ani do bolesti, ani do starostí, což musí být docela fajn stav. Zádrhel je ale v tom, že to umírání může bejt prevít.“
Více se dozvíte:
H. Bankl: Život a smrt slavných, Praha 2002
J. Bauer: Poslední hodiny velkých imperátorů, Praha 2001
J. Bauer: Podivné konce Habsburků a jejich příbuzných, Třebíč 2003
J. Bauer: Co v učebnicích dějepisu nebylo potřetí, Brno 2006
V. Fédorovski: Manželské skandály. Slavné milostné trojúhelníky ruských dějin, Praha 2002
P. Kovařík: Literární otazníky, Praha 2005
A. Krawczuk: Kleopatra, Praha 1974
A. Krawczuk: Nero, Praha 1976
G. Markus: Causa Mayerling, Praha 1994
A. Petrovová a P. Watson: Hitlerova smrt, Praha 1997
U. Schultz a kol.: Velké procesy. Právo a spravedlnost v dějinách, Praha 1997
P. Toufar: Otazníky zapomenutých hrobů, Třebíč 2001
J. E. Wayneová: Všichni muži Marilyn, Praha 1994
F. Weissensteiner: Slavní sebevrazi, Praha 2002
