Když se za lenochody vypravíme do jejich přirozeného prostředí, tak je stejně neuvidíme ani si s nimi moc neužijeme. Nejsou to totiž příliš aktivní ani atraktivní zvířata. Nejnovější výzkumy však přinesly některé překvapivé poznatky. Dokonce se vědcům podařilo objevit zcela nový druh!
Lenochodi se po naší planetě toulají relativně již velice dlouho. Jejich první zkamenělé pozůstatky pocházejí až z eocénu, tedy z doby před zhruba 50 miliony let. Hlavním obdobím jejich vývoje tedy bylo období třetihor.
Společně s mravenečníky a pásovci jsou ve dvou čeledích (tříprstí lenochodi – Bradypodidae a dvouprstí lenochodi – Megalonchydae) zahrnováni do řádu chudozubých (Edentata). Jak ukazují výsledky posledního výzkumu jejich vývoje, jedná se zjevně o skupinu relativně primitivní.
Již jejich zařazení napovídá, že mají redukovaný počet zubů, a to na 18. Pro chrup lenochodů je navíc typické, že jejich stoličkám chybí nejen kořen, ale i sklovina, která jinak chrání zub před obroušením. Díky tomu musí zuby lenochodům dorůstat po celý život.
Dožívají se na zvířata poměrně vysokého věku až 40 let. Nejstarší samici, kterou v současnosti chová Zoo Praha, je toho času již více než 25 let a stále se těší dobrému zdraví.
Samotář s harémem
V současné době žijí lenochodi už pouze v Jižní Americe, v oblastech od střední Ameriky po severní Argentinu. Jedná se převážně o tropická stromová zvířata, většinou noční, která denně dokáží prospat více než 18 hodin.
Ve větvích se udržují pomocí neobyčejně pevných, velikých srpovitých drápů. Jejich dokonalé sevření větví mnohdy nepovoluje dokonce ani po smrti zvířete, takže se občas stává, že domorodci objeví v koruně stromu lenochoda již dávno mrtvého.
Vědci zjistili, že tříprstí lenochodi vykazují ve srovnání s dvouprstými daleko menší aktivitu a jsou zároveň při vzájemných kontaktech i podstatně méně společenští.
Samci dvouprstých lenochodů jsou samotáři, samice naopak mají tendenci sdružovat se do menších skupinek. Vždyť jich je taky více! Výsledky některých výzkumů prokazují, ve volné přírodě připadá na jednoho samce až 11 samic. V rozporu s nespolečenskostí lenochodů se k překvapení vědců někdy stává, že se jednom stromě zabydlí dokonce i dva odlišné druhy.
Lenochodi se tedy potkávají pouze tehdy, když přijde doba reprodukce. Samice bývá březí skoro rok a rodí většinou jedno mládě. To relativně brzy přestává kojit, i když ho ještě dlouhou dobu nosí na zádech. Někteří autoři uvádějí, že když mládě dospěje, matka mu přenechá své vlastní teritorium a odebere se hledat nové.
Překvapivě dobrý plavec
Tělo lenochoda je pokryto dlouhou srstí, která mu roste opačným směrem než u jiných zvířat. Voda pak po ní při prudkých deštích, které v těchto krajinách nejsou žádnou výjimkou, snáze stéká. Srst ve volné přírodě je navíc porostlá symbiotickými řasami, které ji barví do modrozelena. V nepřehledném množství zelené vegetace je pak zvíře podstatně hůře odhalitelné. Zajímavé je, že tyto řasy jsou zjevně tak silně závislé na svém domácím prostředí, že se nikdy neobjevují na srsti lenochodů chovaných v zajetí.
Překvapivé je i zjištění, že tato zvířata umí výborně plavat, a to i na relativně velké vzdálenosti. Jsou navíc dokonalými potápěči, kteří bez nádechu vydrží pod vodou až 20 minut.
Když lenochod sleze na zem…
Omezená aktivita lenochodů se projevuje i na jejich tělesné stavbě a vnitřních orgánech. Například složený žaludek funguje na podobném principu jako u některých přežvýkavců, aby trávení bylo daleko efektivnější. Protože většinu života tráví tato zvířata v pozici hlavou dolů, jsou jejich játra i žaludek přesunuty do jiné pozice, než je u savců obvyklé.
Jelikož je zpracování potravy pomalé, chodí se „lenoši“ vyměšovat jednou za 2 – 4 týdny. Je to také jediný moment v životě lenochoda, kdy ho můžeme vidět na zemi. Dodnes nebylo zjištěno, proč tento úkon nezvládnou ze stromové koruny, protože právě přitom jsou asi nejzranitelnější. Mezi jeho hlavní predátory patří nejen jaguáři na zemi, ale zejména draví ptáci harpyje, které jsou specializovány na jejich lov ve stromových korunách.
Kvůli neobvyklému metabolizmu musí samice v době březosti změnit svůj jídelníček a živit se lépe stravitelnými rostlinami. Oproti jiným savcům však zas lenochodi nepotřebují pít, veškerou vodu totiž získávají z potravy. Předčí tak v hospodaření s vodou i velbloudy. Je to zjevně adaptace k omezení jejich pobytu na zemi.
Zajímavé je, že při pohybu po zemi používají jako opěrný bod především přední nohy, které lépe nesou váhu těla, nežli kratší zadní končetiny.
Milovník tepla
Lenochod má zcela specifický krevní oběh, který mu umožňuje zůstat zavěšený v korunách stromů, aniž by se jeho svaly uvolnily. Tepny a žíly jsou totiž propojeny hustou sítí vlásečnic, která tomu zabraňuje.
Jeden z nejnovějších výzkumů kupříkladu potvrzuje, že krevní tlak lenochodů se v průběhu dne postupně zvyšuje, což je zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že se jedná většinou o noční zvířata.
Díky tomu, že museli zvětšit prostor pro vnitřní orgány, byli lenochodi nuceni v průběhu evoluce značně zredukovat svalovinu. Proto například nejsou schopni regulovat svoji tělesnou teplotu svalovým třesem. Jejich vnitřní teplota se tak pohybuje v rozmezí 27 – 40 stupňů Celsia. Z tohoto důvodu se velmi rádi vyhřívají jako studenokrevní živočichové. Jejich chov v zajetí je podmíněn právě vysokou teplotou ubikace. Lenochodi se rádi nahřívají, či spíše přímo páli o žárovky a vyhledávají nejteplejší místa. Proto je také většinou vidíme spíše u stropu, kam stoupá teplý vzduch.
Nový druh lenochoda
Výzkumy z nedávné doby překvapivě odhalily nový druh lenochoda, který žije na ostrovech Bocas del Toro u Panamy. Tyto ostrovy byly v průběhu holocénu (začal před dvěma miliony let) relativně izolovány díky stoupající hladině moře více než deset tisíc let. Proto se zdejší populace lenochodů mohly vyvíjet odlišně.
Vědci proto nedávno odštěpili od nejpočetnějšího druhu lenochoda hnědokrkého (Bradypus variegatus) nový druh a nazvali jej lenochod trpasličí (Bradypus pygmaeus).
Proč se bát kácení?
V souvislosti s kácením deštných lesů na jedné straně a snahou o udržení původních biotopů na straně druhé byl zkoumán reprodukční cyklus jednotlivých druhů lenochodů.
I když je dosud v Červené knize kriticky ohrožených druhů zapsán pouze lenochod černopásý (Bradypus torquatus), je zapotřebí předejít případnému snížení populace všech druhů. Přišlo se například na to, že některé druhy se páří až před obdobím dešťů, u jiných se jedná o sezónní záležitost. Vědci usuzují, že je to způsobeno odlišnými stravovacími návyky.
V souvislosti s lenochodem černopásým se objevila zajímavá studie, která uvádí, že na tento druh by nemělo plošné rozdělování (fragmentace) deštných lesů, zejména komunikacemi, mít příliš velký vliv, protože v takových porostech zas žije méně druhů predátorů, a tudíž se zde lenochodům žije lépe. Na kolik tato studie odpovídá skutečnosti, vzhledem k četným opačným předchozím výsledkům, se můžeme pouze dohadovat. Lenochod černopásý je čistě brazilským endemitickým (omezený jen na jedno území) druhem, který žije v lesích okolo Bahia, Espirito Santa a Rio de Janeira.
Domov pro jiná zvířata
Lenochod je sám sobě takovou malou zoologickou zahradou. V jeho srsti žije symbiotický druh motýla, příbuzného našim molům, který se zde živí řasami a nečistotami. Známý je i fakt, že některé druhy molů kladou vajíčka do výkalů, které lenochodi odkládají pod „svůj“ strom.
V lenochodím konečníku zas žije jeden druh chrobáka, který se zde živí výkaly.
Jak se vyhnout infekcím?
Lenochod patří do skupiny zvířat, o která se v současné době začínají zajímat i odborníci z medicínských oborů. Je totiž známo, že tato pralesní zvířata znají mechanizmus, jak rychle hojit rány a jak se vyhnout infekcím.
Návštěva z třetihor?
Tak jako většina pralesních zvířat má i lenochod svou místní legendu z brazilsko–bolívijských hranic. Podle očitých svědků zde byl viděn obrovský chlupatý tvor, živící se vegetací, který údajně velmi útočil na člověka.
Některé údaje o tomto tvorovi pocházejí už z 19. století, i když někteří soudobí zoologové tvrdí, že si jeho existencí jsou zcela jisti na základě stop, které prý našli při expedicích do pralesa.
Zvíře by se mělo projevovat jakýmsi hlubokým bručením. Popis více méně sedí na šest metrů dlouhého třetihorního lenochoda rodu Megatherium, který údajně vymřel před více než deseti tisíci lety.
Jiná teorie však zas tvrdí, že by se mohlo jednat o přerostlého mravenečníka. Čím by ale potom bylo takové zvíře schopné ukousnout člověku hlavu, už neřeší (mravenečník má bezzubou trubicovitě protaženou tlamu).
Nebezpečná závislost
Obrovští fosilní lenochodi, kteří se potulovali po středoamerických třetihorních pláních, patřili do skupiny dvouprstých lenochodů. Vývoj je postupně jaksi „odsunul“ do stromových korun, kde, jak neustále aktualizované výzkumy potvrzují, plnili funkci dnešních opic. Tomu se přizpůsobila i jejich velikost.
Měli ovšem jednu velikou nevýhodu, kterou byla závislost na mateřském domácím stromě, takže když se v evoluci objevily opice, rychle se díky daleko větší adaptabilitě staly úspěšnějšími. Do dnešní doby přežilo pouze šest druhů lenochodů:
lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus)
lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus)
lenochod černopásý (Bradypus torquatus)
lenochod trpasličí (Bradypus pygmaeus)
lenochod dvouprstý (Choloepus didactylus)
lenochod Hoffmannův krátkoprstý (Choloepus hoffmanni)
