Šok! Předky lidí lovili draví ptáci!

82 let ležela v muzejním šuplíku lebka dítěte jednoho z nejstarších předků člověka a nikdo nedokázal spolehlivě určit příčinu jeho smrti. Teď už není pochyb, že si na něm pochutnal dravý pták.82 let ležela v muzejním šuplíku lebka dítěte jednoho z nejstarších předků člověka a nikdo nedokázal spolehlivě určit příčinu jeho smrti. Teď už není pochyb, že si na něm pochutnal dravý pták.

Až do roku 1924 si antropologové mysleli, že se příběh lidského druhu začal odvíjet někde na euroasijském kontinentu. Nález dětské lebky ve vápencovém lomu u jihoafrického Taungu, 500 km na jihovýchod od Johannesburgu, jim však otevřel oči.. Profesor Raymond Dart tehdy tzv.

„dítě z Taungu“ označil po prostudování za nejstaršího známého hominida a nazval jej Australopithecus africanus. Sice si zprvu mezi svými kolegy namísto uznání vysloužil spíše posměch, přehlížení a snahu o zpochybnění nálezu, ale už několik let poté museli oponenti ustoupit.

Malou lebku pěti- až šestiletého dítěte totiž doplnily nálezy ostatků dospělých australopitéků z blízkých nalezišť ve Sterkfonteinu a Makapansgatu. Stáří všech těchto pozůstatků se odhaduje na dva až tři miliony let.

Rázem už nebylo pochyb, kolébkou lidské civilizace se stala Afrika!

Záhadné úmrtíAž do počátku letošního roku však nebyla jasná příčina smrti dítěte z Taungu. Poškození lebky sice jasně ukazovalo na násilnou smrt, ale otázka kdo byl viníkem, nedala vědcům dlouho spát.

Z podoby některých děr a škrábanců antropologové usuzovali, že si na hlavičce dítěte brousila zuby některá velká kočkovitá šelma, levhart nebo šavlozubý tygr. Další znaky však neodpovídaly velikosti a tvaru jejich čelistí, a tak záhadný lovec nadále zůstával neodhalen.

Před 10 lety přišel johannesburgský paleoantropolog Lee Berger společně se svým kolegou Ronem Clarkem s novou myšlenkou. Stopy na lebce podle nich ukazovaly na útok velkého dravého ptáka. Jejich hypotéza však do značné míry nabourávala pohled na vyspělost našich předků.

Byli přeci dost mohutní a chytří na to, aby se nenechali lovit nějakými „kuřaty“…

Za vším vězí náhodaLoni v létě byl Barker požádán o vědeckou oponenturu článku popisujícího způsob lovu dnešních orlů korunkatých. Naprostou náhodou se tak dostal k textu, který v podstatě obsahoval návod na přesvědčivý důkaz toho, že s lebkou dítěte z Taungu měl co do činění dravý pták, v mnohém podobný současným africkým orlům.

Po opakované důkladné analýze byl důkaz konečně na světě! Oční důlky australopitéka skutečně nesly škrábance a praskliny podobné těm, které po sobě zanechávají pařáty dnešních orlů korunkatých, a otvor ve tvaru klíčové dírky v zadní mozkové části byl typickým důsledkem po útoku zobáku.

Rázem se našlo i vysvětlení pro údajný nepoměr mezi velikostí kořisti a opeřeného predátora. Australopithecus africanus totiž v dospělosti dosahoval výšky kolem 120 cm a vážil přibližně 30 kg. Jeho pětileté dítě tedy mohlo dosahovat hmotnosti kolem 10 kg.

To pro dravce formátu orla korunkatého opravdu nepředstavuje žádný problém.

Nekompromisní lovecOrel totiž rozhodně nepatří k ptákům, kteří by se zalekli jen tak nějakého nebezpečí. Přestože sám dosahuje hmotnosti kolem 3,5 – 4 kg, troufne si dokonce i na menší 30kilové antilopy.

Jeho nejoblíbenější kořistí v subsaharské Africe pak jsou menší primáti, které loví velmi důmyslným způsobem. Na ukázky jeho obratnosti si vědci počíhali právě z toho důvodu, že chtěli odhalit, jak dokáže přemoci několikanásobně těžší kořist.

Přišli přitom na to, že s využitím gravitace a momentu překvapení nedává orel svým obětem žádnou šanci. Jako kámen se vrhne z oblohy a hlavu kořisti doslova nabodne na dráp svého nejmohutnějšího, dozadu obráceného prstu.

Pařát přitom může oběti proniknout až do mozku, a proto bývá tento první úder často smrtelný. O nějaké obraně a využití hmotnostní převahy pak nemůže být vůbec řeč.

Smrtelná pojistkaAby dravci hlava oběti nevyklouzla, uchopí ji ještě dvěma „předními“ prsty za očnice a za líci. Pokud oběť ještě žije, vyzvedne ji do vzduchu, kde ztratí oporu a nemůže se tak vytrhnout ze smrtelného sevření.

Na zem se orel vrací, až když se kořist přestane hýbat. Dráp při takovém zacházení projede očními tkáněmi a zanechá stopy na kostech očního důlku. Taková zranění nemohou ostré zbraně například kočkovitých šelem způsobit.

Vzniklé otvory a škrábance se tedy staly jasnými důkazy toho, že ulovený primát se stal obětí nějakého dravého ptáka. Zájem ptáka o lebku kořisti se navíc pozná ještě podle několika znaků, z nichž asi nejnápadnější je otvor po zobáku, kterým se pták snaží porušit a následně rozklížit lebeční kosti a dostat se k chutnému obsahu hlavy.

Člověk lovenýVětšina antropologů zastává názor, že jsme lidské schopnosti získali díky nutnosti spolupracovat při lovu. V březnu loňského roku však Robert Wald Sussman z Washingtonské univerzity v St. Luis vydal kontroverzní knihu Man the Hunted (Člověk lovený), ve které vysvětluje zcela opačný pohled.

Naše myšlenkové schopnosti jsou údajně důsledkem faktu, že jsme na počátku svých dějin museli čelit značnému tlaku predátorů. Dokládá to nálezy na kosterních pozůstatcích robustnějšího příbuzného Australopitheca africana, kolem 40 kg vážícího Australopitheca robusta, který Afriku obýval před třemi až dvěma miliony let.

Z tvaru čelistí se dá jasně vypozorovat, že to byl výhradně býložravý tvor a z četných škrábanců, zlomenin a stop po zubech je zase patrné, že velmi často sám končil v žaludku šelem. Antropologové došli k závěru, že predátoři takto „prosévali“ přibližně 10 % tehdejší lidské populace.

Vzhledem k tomu, že kamenné nástroje si předci člověka osvojili až před dvěma miliony let, kdy australopitékové pomalu mizeli ze scény, nemohli se útokům šelem nijak efektivně bránit. Jediný způsob obrany spočíval ve fungující koordinaci včasného ústupu.

A právě nutnosti dobré organizace obrany je přičítán rozvoj mentálních dovedností. Skutečnost, že se australopitékové museli naučit, kromě útoků obrovských hyen, velkých kočkovitých šelem, krokodýlů a hadů, čelit i náletům dravých ptáků, tak měla značný vliv na vývoj lidského druhu.

Lidské kořenyAčkoli byl v době svého objevu Australopithecus africanus považován za nejstaršího představitele vývojové větve hominidů, v průběhu několika desítek let antropologové popsali další druhy (včetně několika dalších australopitéků), které jej ještě o pár set tisíc let předběhli.

Na počátku 70. let minulého století byl objeven rod Ramapithecus, jemuž vědci přisoudili úlohu 10 milionu let starého zakladatele lidské vývojové větve. V 90. letech však genetické analýzy prokázaly, že se jedná o zástupce slepé linie a na vzniku člověka se nijak nepodílel.

Až do roku 2002 byl nejstarším známým hominidem Ardipithecus ramidus, kterého antropologové datují do doby před 4,4 miliony let. Jeho kosterní pozůstatky byly nelezeny v roce 1994 ve východní Africe.

Pravděpodobně se jednalo o primáta, který se pohyboval po zadních končetinách a vážil kolem 25 kg. Před čtyřmi lety však vědecký svět šokoval nález z Čadu, kde byly objeveny pozůstatky hominida, které počátek vzniku naší větve posunul ještě o 3 miliony zpět.

Sahelanthropus tchadensis se měl na Zemi objevit před 6,5 miliony let.

Prapůvod vynalézavostiOdborníci se shodují v tom, že proces hominizace (polidšťování) odstartovala schopnost chůze po zadních končetinách a uvolnění rukou pro další činnosti (používání nástrojů, nošení nákladů…).

Ty pak stály za vymýšlením nových postupů a rozvíjením mentálních dovedností. Proč jsme se však někdy před 15 miliony let začali vůbec stavět na zadní? Paleontologové to přičítají tehdejším klimatickým změnám.

Africká pevninská deska se vlivem podsouvání oceánské desky zvedala, čímž se povrch východní Afriky se dostával do vyšších nadmořských výšek. To vedlo k postupnému vysychání oblasti a vzniku nového biotopu, kdy původní deštný prales nahradila otevřená krajina s malými skupinkami stromů.

Tehdejší primáti tedy museli často překonávat volná prostranství, aby se dostali k další potravě v lesních porostech. Dřívější pralesní poměry je vybavily anatomií vhodnou k ručkování ve větvích, která jim v nových podmínkách umožňovala rychlý „kotníkový“ běh po čtyřech (známý u současných lidoopů) a občasné postavení na zadní ve snaze získat lepší přehled.

K chůzi po dvou už odsud zbýval jen krůček.

Autor: Petra Soukupová
Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce
reklama

Související články

Historie zábavnou formou

Historie zábavnou formou

Městská kulturní zařízení v Bělé pod Bezdězem stejně jako mnoho dalších...
Sluneční králové pokračují

Sluneční králové pokračují

Národnímu muzeu se povedlo vyjednat prodloužení zcela vyprodané výstavy...
Co se nacházelo za velkomoravskou vesnicí?

Co se nacházelo za velkomoravskou...

Od letošního března probíhají rozsáhlé archeologické práce před výstavbou...
Na Korsice byly nalezeny starověké hroby

Na Korsice byly nalezeny...

Na severním pobřeží francouzského ostrova Korsika ve městě Île-Rousse byla...
V italské jeskyni byly nalezeny pravěké ostatky

V italské jeskyni byly nalezeny...

O životě našich prapředků se neustále dozvídáme něco nového. Nejvíce...
Jak obejít Svět za šest hodin?

Jak obejít Svět za šest hodin?

Rybník Svět u Třeboně byl prvním velkým dílem Jakuba Krčína. Kvůli odporu...
Mýt si ruce je důležité

Mýt si ruce je důležité

Že záleží na čistých rukou, věděli již lidé v antickém Řecku, alespoň z té...
Ženy a jejich role v pravěké politice

Ženy a jejich role v pravěké...

Archeologický průzkum murcijského pohřebiště v jihovýchodní části...
Archeologové objevili pozoruhodnou mumii

Archeologové objevili...

V severním Egyptě nedaleko Alexandrie v lokalitě Taposiris Magna se...
Výstava Sluneční králové prodloužena

Výstava Sluneční králové...

Vedení Národního muzea se povedlo vyjednat prodloužení světové výstavy...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Omyl sovětského lékaře: Alexandra Bogdanova zabil vlastní experiment

Omyl sovětského lékaře: Alexandra...

Pokusy s krví se stávají životním programem Alexandra Bogdanova. „Pomůžete mi?“...
Lakomého císaře Josefa II. vyhodili z nevěstince

Lakomého císaře Josefa II....

V jednom z vídeňských nevěstinců v pověstné čtvrti Spittelberg dojde jednoho dne roku...
Z fronty 1. světové války chodila růžová psaníčka

Z fronty 1. světové války chodila...

Uličkou pražského Starého města si to jednoho letního dne roku 1916 rázuje...
České úspěchy v konžské divočině

České úspěchy v konžské divočině

Tým českých vědců pod vedením zoologů Arthura Sniegona a Tomáše...
Olšanské hřbitovy obětem moru nestačily

Olšanské hřbitovy obětem moru...

Mrtvoly padají dolů jedna za druhou. Šachty kolem kostela zasvěceného morovým...
Ženy po boku mužů

Ženy po boku mužů

Ačkoli jsou ženy na základě všeobecných stereotypů považovány za to něžnější...
S globálním oteplováním planety jezera rychle ztrácejí kyslík

S globálním oteplováním planety...

Množství kyslíku ve sladkovodních jezerech mírného pásu po celém...
V Malajsii budou klonovat

V Malajsii budou klonovat

Celkový počet savců na Zemi je zhruba 6500, v posledním století jich...
Zajatecký ostrov Texel: Gruzínci zde povstanou a zradí Němce

Zajatecký ostrov Texel: Gruzínci...

Vyměnili kabáty a vězeňský lágr za lepší podmínky. Daleko od svých domovů vytvořili...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.