Odpůrci evoluce vypracovali tzv. teorii inteligentního designu, kterou propagují jako vědeckou alternativu k darwinismu. O co přesně tu vlastně jde? Jaká je jejich nejnovější taktika?
Roku 1981 americké státy Arkansas i Louisiana odsouhlasily zákony, které vyžadovaly, aby byl do školních osnov začleněn kreacionismus. Jeden z nich byl však deklarován jako neústavní již rok na to a druhý skončil u Nejvyššího soudu zhruba o 6 let později rozhodnutím, že „kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.)“ .
O několik let později oponenti evoluce již zvolili jiný postup a vypracovali tzv. teorii inteligentního designu, kterou prezentují jako vědeckou alternativu darwinismu. První velkolepá konference byla za účasti cca 160 vědců a náboženských činitelů zorganizována roku 1996 na Universitě Biola v Kalifornii. V listopadu roku 2005 se podobná konference konala i u nás v Praze.
Co je inteligentní design?
V první řadě si řekněme co termín „inteligentní design“ (ID) představuje. Na internetu poměrně snadno nalezneme příklad se samozavlažovacím květináčem, díky jehož promyšlenému řešení si může rostlina odčerpávat vodu sama, přesně tak jak právě potřebuje. Dalším příkladem může být třeba obslužný panel kopírovacího zařízení, který díky šikovnému rozvržení tlačítek a umístění počítadla, LCD displaye i indikátoru chyb umožňuje velmi snadné ovládání. Z tohoto je patrné, že výrazu ID se vesměs používá ve vztahu k mimořádně promyšleným a praktickým záležitostem, jejichž návrh a konstrukcí mají autoři do všech podrobností promyšleny.
Živé organismy podléhající biologické evoluci jsou však často pravým opakem podobně revolučních nápadů a ani zdaleka nejsou dokonalé, či podle něčeho navržené. Důkazem jsou kupříkladu vzorce chování, které původně vznikaly za zcela jiných podmínek, než se zdá podle jejich současné biologické funkce – tu totiž mohly získat až dodatečně.
Může za to Bůh!
Samozřejmě, že mnozí kreacionisté jsou si výše uvedeného faktu sami vědomi a přicházejí proto raději s něčím jiným. Netvrdí již, že ID sehrává svojí roli vždy a uznávají i existenci darwinovských mechanismů. Nepovažují je však za ty jediné v evoluci přítomné. Místo toho používají taktiky, známé ve světě jako „God-of-the-gaps“ (v překladu doslova „Bůh mezer“), kterou ve vztahu k operativní vědě paradoxně částečně kritizoval i tým kolem amerického biochemika PhDr. Charlese B. Thaxtona, jinak horlivého stoupence inteligentního plánu.
Navzdory filosoficky se tvářícímu názvu tato taktika spočívá vlastně jen v tom, že jakmile se v dané hypotéze objeví otázka, kterou ještě vzhledem k současnému stavu vědomostí nejsme schopni patřičně zodpovědět, okamžitě je laickému posluchači vysvětlována právě přes Stvořitele a náboženské argumenty. Jak snadné!
Nakonec tedy dostáváme poměrně zajímavý koktejl, velmi obratně namíchaný z náboženství i vědy. Neumíte něco zcela vysvětlit? Může za to Bůh! Není snad již ani nutné dodávat, že řešení spousty těchto sporných mezer je především otázkou času – ostatně většina lidí už také dnes nevěří například v placatost Země.
Špatné příklady
Jedním z argumentů některých stoupenců ID jsou nezjednodušitelně složité struktury. Tito vědci přirovnávají vybrané části organismů ke strojům, tedy lidským výtvorům, a tvrdí, že díky jejich komplikovanosti se nemohly vyvíjet postupným vylepšováním v malých krocích.
Svého času bylo jedním z velmi oblíbených ukázek takové struktury oko, které se ale nakonec ukázalo jako ne právě vhodný příklad, protože zrovna jeho postupný vývoj již byl vědecky jednoznačně prokázán.
Pozornost se tak obrátila spíše k mikrosvětu. Americký biochemik profesor Michael J. Behe ve své přednášce z roku 2002 nejprve porovnává pastičku na myši se živým organismem a táže se, zda by bylo hypoteticky možné vysvětlit vznik takové pastičky některým z darwinovských procesů. V tomto směru se ale opět jedná o poměrně nevhodné přirovnání, neboť organismus se od stroje liší právě tím, že dokáže obnovovat (regenerovat) celek z některých svých součástí. Odstraníme-li některý z důležitých dílů pastičky, ta už pak nepochybně fungovat nebude. Narušíme-li ale například embryonální buňku mořské ježovky, zbývající část nedá vzniknout poloviční ježovce, ale celému, byť menšímu jedinci – tento experiment provedl již na přelomu 19. a 20. století německý zoolog Hans Driesch.
Najdou si něco jiného
Behe se dále dostává ke svému nejoblíbenějšímu tématu, kterým je bakteriální bičík, zajišťující pohyb bakterií. Ten se skládá z několika desítek bílkovinných částí, přičemž pokud byť i jediná z nich chybí, bičík buď nefunguje, nebo se dokonce vůbec nevytvoří.
Problémem však je, že Behe zcela ignoruje existenci adaptace, nebo se jí věnuje pouze z hlediska jednotlivých částí bičíku, které by až postupem času dospěly ke své současné funkci (například, tři kosti v čelistech předchůdců savců se vývojem adaptovaly do kladívka, třmínku a kovadlinky, tedy v kůstky středního ucha). Mnohé ze „stavebních kamenů“ bičíku se však mohly pospojovat už dávno a za zcela jiným účelem. Řada z nich je totiž shodných mj. s molekulárním „zařízením“, sloužícím některým bakteriím ke vstřikování toxinu do infikovaného organismu.
Jak jsme si však již ukázali, z hlediska umírněného ID je poměrně lhostejné, jestli se nám jednou podaří evoluci bakteriálního bičíku zcela uspokojivě objasnit – kreacionisté si pak zkrátka pro své argumenty zase najdou strukturu jinou.
Kdo zapsal informace do DNA?
Pokud jsme úvodem řekli, že mnohé produkty biologického vývoje definici inteligentního designu nevyhovují, není jistě chybou připustit, že v případě DNA je tomu zcela obráceně. Vznik této molekuly čistě vědeckou cestou prostě spolehlivě objasnit neumíme.
DNA je v porovnání s jinými formami hmoty vpravdě geniální, ještě mnohem zajímavější je však fakt, že slouží jako nosič informace. To totiž vyvolává otázku, jak vznikla, nebo kde se vlastně vzala tato informace. Skotský vědec Cairn-Smith kupříkladu svého času navrhoval řešení, podle kterého mohla být taková informace uložena již v jílových vrstvách v krystalech. Asi největším nedostatkem jeho hypotézy však byl nevyřešený princip přenosu informací z jílu do organických makromolekul.
V souvislosti s problémem informace se nyní pozornost obrací k jednomu z nejnovějších oborů přírodních věd, kvantové biologii. Ukazuje se totiž, že život je nepřetržitě spjat i se svým okolím. Podle hypotézy QVI (quantum-vacuum interaction) registruje vakuum chování prostoročasu a vývoj živých systémů ve formě vzájemně působících vln.
V této souvislosti provedl ruský kvantový fyzik Vladimír Poponin experiment, při němž laserovým světlem ozářil uzavřený vzorek molekuly DNA. Zjistil tak, že určitá struktura elektromagnetického pole kolem kontejneru, která vznikla při pokusu, je po jistou dobu patrna ještě i tehdy, kdy už je vzorek dávno odstraněn. O povaze, čtení a dekódování biologické informace nám právě takovéto studie mají do budoucna co říct.
Učit nebo neučit?
Ačkoliv se teorie inteligentního plánu snaží všemožně tvářit jako velmi vědecká, ani zdaleka takovou není. Měla by se tedy na školách vyučovat jako alternativní názor? Dalo by se o tom uvažovat, avšak pouze v případě, kdy by osnovy takového předmětu zahrnovaly bez výjimky všechna světová náboženství a s nimi související názory na vznik života. Taková osnova se však zdá být prakticky nerealizovatelnou. Stejně se kreacionisté vesměs hlásí ke křesťanství. Proto by nejspíš hrozilo, že by výuka ID byla velmi diskriminující a šlo by v ní hlavně o propagaci biblických názorů, dovedně skrytých pod pozlátkem vědy.
Pochopíme tajemství evoluce?
Na druhou stranu by se ani vědci věnující se problematice evoluční biologie neměli uchylovat k postojům „tohle víme a dokážeme už dnes objasnit“, či snad pro podporu svých názorů dokonce vymýšlet a falšovat důkazy. Nejnovější objevy poskytují stále více argumentů i bez toho.
Z poslední doby jsou to například poznatky o odolnosti molekul nukleové kyseliny (RNA) – projekt vedený Španělem Mauro Santosem, důkazy o přítomnosti velkého množství bloků organických sloučenin ve vesmíru (NASA), průzkum na poli DNA (University of California), či rozbor genomu bakterie Pelagibacter ubique (Oregon State University), který ukázal, že tomuto organismu k životu plně dostačuje pouhých cca 1354 genů. Stále více se tak blížíme i hlubšímu a dokonalejšímu pochopení tajemství biologické evoluce.
Více se dozvíte:
http://www.pandasthumb.org/
http://www.talkorigins.org/
http://evolution.berkeley.edu/
http://www.grisda.org/
http://www.answersingenesis.org/
http://www.antievolution.org
Jak se vyvíjel inteligentní design?
1925 – v Daytonu (stát Tennessee, USA) probíhá jeden z nejsledovanějších soudních procesů v minulém století. Na lavici obžalovaných se ocitá učitel John Thomas Scopes, který se svými studenty probíral i tehdy zákonem zakázanou evoluční teorii. Přestože je nakonec odsouzen k pokutě, hlavní představitel obžaloby William Jennings Bryan, mj. trojnásobný kandidát na prezidenta USA, nedokáže v průběhu líčení obhájit své tvrzení, že Bible je doslovným záznamem Božího slova.
1981 – americké státy Arkansas i Loiusiana přijímají zákony, začleňující kreacionismus do školních osnov.
1996 – Kalifornie hostí první velkou konferenci stoupenců nového směru, který se má stát alternativou k darwinismu – inteligentního designu
2003 – v Grand Canyon National Park je k dostání kniha, vysvětlující původ tohoto parku biblickou potopou.
2004 – Srbsko nejprve ruší a pak znovu obnovuje výuku evoluce na školách.
2005 – prezident George Bush vyjadřuje veřejně svou podporu myšlence inteligentního plánu.
– do Prahy na mezinárodní kreacionistickou konferenci „Darwin And Design“ přijíždějí Jonathan Wells, John C. Lennox, Charles B. Thaxton, Stephen C. Meyer a Michael J. Behe. Zájem veřejnosti je poměrně značný, avšak řada našich vědců se této akce odmítá zúčastnit.
– V Pensylvánii se objevují první studijní materiály, obsahující zmínku o ID.
Nejčastější argumenty proti evoluci:
(s valnou většinou těchto tvrzení lze poměrně bez obtíží vědecky polemizovat)
– darwinismus je pouze teorií a ne vědeckým faktem
– evoluční teorii nelze dokázat
– z hlediska pravděpodobnosti je nemožné, aby složité struktury vznikaly náhodným evolučním procesem
– nedostatek pozorovatelných nových druhů vznikajících evolucí
– chybějící mezičlánky v paleontologickém záznamu
– nízké stáří planety Země a s tím spojený nedostatek času pro vznik a vývoj života
