Pod heslem „gold“ se na internetu objeví 50 milionů odkazů a hesel. I takto se dá měřit síla a význam zlata. Jeho příběh se vine napříč kontinenty, historií, kulturami, civilizacemi, národy i věky.
Zlato není kořistí ani vlastnictvím lidí či impérií – je vždy samo sebou. Věčným a nepostradatelným průvodcem člověka od pravěku až do třetího tisíciletí.
Příběh neobyčejného kovu
Z hloubek až tří kilometrů z podzemí, z žil zlatých dolů, až na planety sluneční soustavy nebo ještě dále do vesmíru, kam jej člověk již vyslal.
Představuje se v nejrůznějších rolích a podobách – jako přírodní produkt či prvek výjimčných chemických a fyzikálních vlastností. Je ozdobu, předmětem i prostředkem obchodu, má téměř nezastupitelnou funkci měnovou, ale je také předmět lidského mamonu i pošetilosti.
Lidstvo bylo zlatem odjakživa přitahováno a pod příslibem zisku bylo schopno i za cenu ztrát či útrap nejstatečnějších i nejpodlejších činů. Zaslepená i cílená touha po zlatě se táhne jako červená (nebo zlatá?) nit celými dějinami, ať začneme v pravěku či starověku nebo objevitelskými a dobyvatelskými cestami do Nového světa, Afriky a Asie či Austrálie. Početné novodobé zlaté horečky vedou až k dnešnímu nepřetržitému 24hodinovému obchodování se zlatem prostřednictvím globálně elektronicky propojených trhů.
Není tedy náhodou, že každý věk, který znamenal prosperitu lidstva, národů, civilizací i jednotlivců byl a je nazýván zlatým.
Krychle pod Eiffelovkou
Zlato bylo bezesporu prvním kovem se kterým se člověk setkal, poněvadž se v přírodě vyskytuje ryzí nebo s příměsemi jiných kovů, v podobě drobných zrnek, šupinek, zlatninek nebo valounů. Člověk tak o něj mohl někde snadno zakopnout, sebrat ho a začít zpracovávat. Zlato je také první kov i prvek vůbec zmíněný v Bibli.
Vyskytuje se ve všech vrstvách zeměkoule, a proto se dnes těží jak tradičně zlatokopecky nebo v gigantických velkolomech či v tříkilometrových hlubinných dolech. Všechno zlato, vytěžené za celou historii lidstva, váží přes dvě stě tisíc tun. Přitom hrana z něho hypoteticky vytvořené krychle by nepřesáhla 22 m. Vešlo by se tedy pod oblouk pařížské Eiffelovy věže. Taková krychle by se dala, teoreticky, opravdu vyskládat, poněvadž vytěžené zlato se až na drobné výjimky neztrácí, jen se koncentruje a shromažďuje. Centrální banky dnešního světa jej skladují 32 tisíc tun a do stovky tisíc tun by se určitě našlo i v neveřejných skrýších.
Zlato je věčné!
Zatímco ostatní kovy se těží, taví, užívají a mizí rozptýleny ve výrobcích po celém světě, kde korodují a ztrácejí se, zlato ne. I v tom je jeho výjimečnost.
Odhaduje se, že každoročně bude přicházet na trh kolem dvou až tří tisíc tun zlata, pokud nebudou objevena další významná ložiska nebo pokud nebudou vyvinuty zcela nové revoluční technologie těžby.
Nezapomeňme však, že zlato je věčné, neztrácí se. Ve slitku, který se právě nyní obchoduje třeba v Zürichu, je možná obsažené zlato vytěžené v rozmezí několik tisíc let. Část zlata ve slitku možná byla vytěžena ve starém Egyptě, další připlulo z říše Inků, něco pochází z dnešních jihoafrických dolů a kdo ví jestli část nepochází ze středověkých těžeb v Jílovém v Čechách.
Rozpustné jen lučavkou královskou
Z hlediska vlastností je zlato kovem značně těžkým (skoro třikrát těžší než železo), jeho měrná hmotnost je 19,29 g na krychlový centimetr. To napomáhá technologiím těžby založeným na gravitaci. Krychle zlata o váze jednoho kilogramu má hranu dlouhou pouhých 37,27 cm.
Je odolné vůči kyselinám a solím. Rozpustné je jen lučavkou královskou, tedy směsi kyseliny chlorovodíkové a dusičné, a v roztocích kyanidů. Toho je hojně využíváno při jeho těžbě v rudách s mikroskopicky rozptýleným výskytem zlata.
Vyniká chemickou odolností, tažností, kujností. Protože je tak měkké ale neobyčejně kujné a tažné, dal by se z 1 cm3 vytepat plech o ploše asi 18 m2, 1 gram zlata může být rozklepán na fólii o ploše cca 1 m2 a tloušťce 230 atomů. Podobně lze z 1 gramu zlata vytáhnout drát o průměru 20 mikrometrů, dlouhý neuvěřitelných 165 m.
Chemická značka: Au (Aurum)
Relativní atomová hmotnost: 196,97
Hustota: 19,290 g/cm3
Teplota tání: 1 063 °C
Teplota varu: 2700 °C
Tvrdost: 2,5 – 3; kujné
Průhlednost: v tenkých vrstvičkách modrozeleně prosvítá
Byla alchymie matkou chemie?
Pro svoje výjimečné vlastnosti a omezené zdroje vyvolávalo zlato od dávných dob touhu vyrobit ho uměle z jiných látek, nejčastěji přeměnou z obecných kovů, za pomoci různých fyzikálních a chemických procesů a vydatného přispění záhadných magických sil. Vyrobit zlato z jiných látek předpokládalo od počátku jasnou filosofii a alchymie nebyla vědou empirickou. Filosofie a praxe Velkého Díla, jak byla často příprava Kamene mudrců, umožňujícího výrobu zlata nazývána, odlišovala alchymisty od tzv. suflérů, tedy od těch , kteří se cestou čistého experimentu pokoušeli o totéž.
Chemie, ve svých počátcích experimentální věda, má svoje počátky právě v těchto experimentech, o jejichž výklad se následně pokoušela. To je významný rozdíl oproti alchymii.
Kámen mudrců
Prvním historicky doloženým alchymistou byl Zósima z Panapole (4.stol. n.l.). Zósimus navazuje svými alegoriemi na dlouhou tradici, v níž důležité místo náleží tzv. hermetickým spisům, za jejichž inspirátora a autora základních textů je považován Hermes Trismegistos – Hermes Trojí moudrostí obdařený.
Teoretická východiska alchymie najdeme v Aristotelově přírodní filosofii. Podle ní všechny látky , řečeno velmi zjednodušeně, směřují k dokonalosti. Neušlechtilé kovy tedy mohou být podle tohoto názoru zušlechtěny a to tak, že výchozí látka musí být rozložena na své principy, tyto přivedeny k dokonalosti alchymistickými pochody a pak znovu sloučeny. Takto vzniklá dokonalá látka, Kámen mudrců (lapis philosophorum) má moc zdokonalovat neušlechtilé kovy. Působením malého množství Kamene mudrců (takzvanou projekcí) na obecné kovy (nejčastěji bylo používáno olovo) dojde k přeměně (transmutaci) nedokonalého kovu na kov dokonalý, zlato.
I Komenský byl alchimistou
V Čechách a na Moravě byla zlatým věkem alchymie 16. a 17. století, zejména doba Rudolfa II. Mezi neznámější jména patří Polák Sendivogius a Angličané prof. dr. John Dee a Edward Kellye. Ani sám císař Rudolf nebyl nevzdělaný laik. Svoji vědu, alchymii a esoterické nauky, znal dobře. Spolu s Tadeášem z Hájku dokonce založil Akademii alchymie, financoval ji a provozoval.
Nejen český král, ale i různí jíní feudálové se pyšnili svými alchymistickými dílnami. Laboratoře byly i v Českém Krumlově či Třeboni. Na Moravě, zejména v Moravském Krumlově, zas působil slavný lékař a alchymista Paracelsus. Mezi významné české alchymisty patřili i Bavor Rodovský z Hustiřan a Jan Zajíc z Házmburka a alchymistou byl i Jan Ámos Komenský.
Existují jiné cesty?
V novodobé historii se alchymistických pokusů účastnil i německý prozaik Gustav Meyrink (1868 – 1932), spjatý významnou životní etapou s Prahou, a mezi moderní české alchymisty je třeba zařadit i hermetika (tajné učení o skrytých, mocných přírodních silách) Pierra de Lasenic, vlastním jménem Petr Kohout (1900 – 1944), a vynikajícího hermetika a spagyrika (nauka o výrobě látek a léků) Františka Kabeláka (1902 – 1969).
Bylo by snadné odkázat celou problematiku alchymie do říše legend a snů, kdyby neexistovaly znepokojující indicie. V polovině sedmdesátých let minulého století se objevilo několik knih francouzského autora Louise Kevrana, naznačující, že možná existují i jiné cesty přeměny prvků. Již jejich názvy knih vystihují, čím se jejich autor zabývá: Přírodní neradioaktivní přeměny prvků, Biologické přeměny prvků, Přeměny prvků za nízké energie. Jejich autor tvrdí a dokládá příklady z přírody, že přeměna prvků probíhá v přírodě samovolně a tedy za nízkých energií. Příroda k tomu nepotřebuje atomové reaktory a extrémní fyzikální podmínky, jako vysokou teplotu a tlak.
Rozruch v laboratořích
V polovině osmdesátých let minulého století oznámila jedna z laboratoří, že se jí podařila jaderná reakce za laboratorních podmínek, tj. za běžně dostupného tlaku, teploty, v běžných laboratorních nádobách, pouze za použití elektrického proudu. Tento pokus byl podrobně popsán a opakovaly ho desítky laboratoří po celém světě včetně pracoviště v bývalém Československu. Některé z laboratoří výsledek potvrdily, jiné nikoliv. Nakonec byla celá záležitost uzavřena s tím, že pozitivní výsledky byly získány jen v důsledku chyb při měření.
Věda nepřipouští závěr, že někomu reakce funguje, jinému ne. Vyžaduje, aby za přesně definovaných podmínek získali všichni stejné výsledky. Opakem je ale právě alchymie! Fyzický výsledek, tedy Kámen Mudrců, byl vždy interakcí fyzického materiálu a psychické vyspělosti adepta – proto se někomu práce mohla zdařit, jinému nikoliv.
Šperky z říše Aztéků
Nepopsatelně zvláštní a krásné byly zlaté artefakty předkolumbovských amerických kultur. Ne však dostatečně krásné, aby je Španělé před transportem do Evropy nepřetavili do úhledných i neúhledných přepravních forem – cihel, prutů atp. „Přijel jsem, abych získal zlato, ne abych obdělával zemi jako sedlák“, řekl španělský dobyvatel Hernán Cortéz, když doplul do Ameriky a v roce 1521 ze základu vyvrátil říši Aztéků bohatou zlatem.
Špičkové zlatnické schopnosti vykazovaly však již starověké civilizace – Egypt, Kréta, Etruskové, Byzanc, ale i Keltové, Moravané v raném středověku a zlatníci lucemburské královské dynastie.
Běda poraženým!
Mimořádně silný vztah ke zlatu měli Keltové. Uměli jej zpracovávat a také se jím uměli zdobit. Keltští kněží, druidové, byli vybaveni zlatými srpy, symboly své funkce, kterými rituálně žali posvátné rostliny zejména jmelí.
Již Diodóros Sicilský tvrdil, že „Keltové jsou mimořádně chtiví zlata“. Keltští vojevůdciv honbě za zlatem zkoušeli dobýt i samotný Řím. S výjimkou Kapitolu se to jejich vůdci Brennovi v roce 390 př. n. l. podařilo. Za výkupné, dnes bychom to spíš nazvali úplatkem, 1000 liber (asi 300 kg) zlata se nechal Římany „přemluvit“ k odchodu. Když si však Římané stěžovali, že při vážení zlata ve snaze získat ještě více manipuluje s váhami ve svůj prospěch, přihodil na „zlatou“ váhu svůj železný meč jako další závaží a pronesl památná slova: „Vae victis“ (běda poraženým).
Silné stopy zlata zůstaly po Keltech, zejména z 1. století př. n.l., i na našem území. V tehdejších městech – oppidech vyráběli zlatnické výrobky špičkové úrovně a razili své vlastní mince podle (asi řeckých vzorů), dnes známé jako duhovky (nacházívali je rolníci po dešti, když je proud vody vyplavil a leskly se). U nás se nacházely zejména ve středních Čechách – Stradonice, Závist u Zbraslavi, Podmokly. Dnes po nich na stejných místech pátrají ilegální hledači za pomoci detektorů kovů, aby pak mizely v soukromých sbírkách.
Zlato, peníze, měna a společnost
V 19. století se zlato podílelo ve většině tzv. západního světa na vzniku tzv. „moderní společnosti“ – tj. společnosti podle základních liberálně-konzervativních principů.
Význam zlata jako peněz známe již ze starověku. Zlatá mince (tehdejší měla váhu 14,5 g) byla poprvé jako certifikované a standardisované (plnohodnotné) platidlo ražena v 7. stol. př. n. l. maloasijskými Lýdy a byla záhy přejata i státy maloasijských Řeků. Ražba zlatých mincí byla provázena i ražbou mincí elektornových (přírodní slitina zlata a stříbra v poměru zhruba 2 : 1). Teprve později a hlavně na kontinentální části Helady (z nedostatku zlata) se razily hlavně mince stříbrné.
Vznik standardizovaných zlatých plnohodnotných mincí starověkých Lýdů vlastně naplno nastartoval hospodářský růst a expansi ekonomiky a společnosti. Doslova lze říci, že vznik prvních skutečných peněz (zde včetně funkce normalizovaného plnohodnotného oběživa ze zlata) přinesl do společnosti řád, resp. trend k řádu.
Žádné experimenty!
Abychom vůbec mohli poznat jestli získáváme nebo ztrácíme či dokonce mrháme hodnotami musíme mít možnost je exaktně měřit. Tu možnost nám daly až peníze a jako první peníze plnohodnotné platidlo pak zlaté mince před 27 stoletími. To trvá dodnes. Žádné dobře i nedobře míněné pokusy o cokoliv jiného dosud neuspěly.
Jako kandidát na vítězství ve volbách v SRN v padesátých létech řekl Konrád Adenauer v této souvislosti: „Keine Experimente!“, tedy „Žádné experimenty. Platí to pro vztah zlata a měny a ekonomiky vůbec (dnes už globální) i v 21. století.
Kdo hýbe trhem?
Se zlatem se dnes stejně jako dříve obchoduje ve velkém i v malém. „Velké“ obchodování zůstává již skoro sto let stejné. Každý pracovní den dvakrát se sejdou hlavní světoví obchodníci se zlatem (většinou zástupci bank) v budově jedné z nich (ještě letos je to stále u Rothschildů) v londýnské St. Swithin´s Lane, aby složitou starodávnou zvykovou procedurou za pomocí moderního počítačového spojení s celým světem sjednotili světovou nabídku a poptávku a našli okamžitou rovnovážnou cenu. Za tuto cenu provedou pak obrovské množství po celém světě „ve frontě“ vyrovnaných čekajících transakcí a tak ovlivní celosvětový průběžný čtyřiadvacetihodinový trh zlata na několik následujících hodin, než další směr udá příští podobný ceremoniál, zvaný „zlatý fixing“. Zlatem se dnes obchoduje na mnoha místech: v Zürichu, Paříži, New Yorku, Hong Kongu, Shanghaji, Dubaii a všude kam pronikl svobodný trh. Nejvýznamnější událostí posledních let byla legalizace obchodu se zlatem a jeho dovozu v Indii. Indové totiž shromažďují (tezaurují) jedno z největších množství zlata na světě. – jak ti bohatí tak i ti chudí z nich. Zlato při indickém sňatku bývá věnem nevěsty i zárukou na důstojné vypořádání v případě rozchodu manželů.
Jak drahé je zlato?
Zlato má svoji stabilní hodnotu samu o sobě. Za obvykle obchodovanou jednotku, tedy trojskou unci zlata (31,1 g), bude asi ještě po dlouhou dobu provázet nejnižší prakticky spolehnutelná cena 300 USD za unci. Odpovídá totiž zhruba průměrným produkčním nákladům ve světě.
Nejvýše vyšplhala cena zlata 22. ledna 1980 v Londýně na 850 USD za unci. Zhruba před rokem stoupala na dočasný vrchol 450 USD, letos však už překročila i 480 USD. Možná to bude na přelomu roku ještě více (ne více než 500 USD) nebo i méně, ale nikdy to nebude nicotná nula bezcenného šustícího papíru v ruce. Zlato je prostě jistota – dlouhodobá a stálá. Známý americký komentátor Michael Belkin říká: „Dlužníci selžou, trhy zkolabují, avšak zlato jako nejvyšší forma bezpečných peněz zamíří vzhůru“.
Jistota i krása mincí
Samostatnou historií může být zlatá mince jako předmět zájmu investorů, sběratelské vášně numismatiků a radosti znalců umění. Mince dnes jako investiční zlato razí spousta států Česko nevyjímaje – a ty české navíc získávají medaile a ocenění. V anketě o nejhezčí minci konce 20. století to vyhrála mince vydaná Českou národní bankou.
Rakouská mince v nominacích hodnotách 100, 50, 25 a 10 euro, ražená v Rakousku jako „Wiener Philharmoniker“, se stala vítaným cílem lidí, shromažďujících bezpečně svůj majetek, i předmětem zájmu sběratelů. Zlato totiž poskytuje garanci hodnoty – je plnohodnotné a plnohodnotné jsou i zlaté mince z něj vyrobené. Nezávisí na slibu (často vágním) vládní či měnové autority, že jednotka měny neexistující v plnohodnotné podobě bude mít kdykoliv garantovanou minimálně „plnou“ hodnotu. Může se stát, že taková měnová jednotka nebude mít cenu žádnou. Vzpomeňme na měnový rok 1953 v Československu… Zlato nezná ani krizové roky 1929, 1987 ani propad IT akcií před pár lety.
Válečné škody se platily zlatem
Versailleské poválečné uspořádání (1919), trváním na nesplatitelných reparacích placených v měnovém zlatě, evidentně založilo jednu z hlavních příčin pádu burzy v New Yorku v roce 1929. Poválečné Německo totiž nebylo a nikdy nemohlo být schopno platit a neúnosně se zadlužovalo u amerických bank právě půjčkami na splátky reparací. Ve dvacátých letech se přesunuly tisíce tun měnového zlata do USA a Francie. Německu nezbylo zlato prakticky žádné – „získalo“ je pak v Rakousku 1938, Československu 1939 a jinde v okupované Evropě. Tím byla také založena „Velká deprese“ třicátých let a nástup totalitárních režimů v Evropě. V dalším vývoji to pak znamenalo Druhou světovou válku, poválečné rozdělení Evropy na sféry vlivu a více než čtyřicet let války studené.
80 marek za vteřinu
Není to jen spekulace, že zlato souvisí se vším. Požadavky na reparace po První světové válce, placené poraženým Německem ve zlatě, byly nesmyslně vysoké (přesahovaly celoroční světovou těžbu zlata po více než 10 let) a přivedly tak německou ekonomiku a společnost do krize. Špatně ekonomicky nastavené tvrdé podmínky byly také vděčným propagandistickým argumentem Adolfa Hitlera. Ten v době kdy v Německu probíhala historicky nejhlubší hyperinflace a hospodářské krize agitoval slovy: „Daves (americký finančník, předseda reparační komise) na nás žádá 80 zlatých marek za vteřinu, za minutu 4800 zlatých marek a za hodinu 288 000 zlatých marek … kde to skončí?“
Jistota zlata!
Po Druhé světové válce už poučené mocnosti nic takového nestanovily. S měnovým zlatem už nebylo manipulováno ke zkáze světové ekonomiky a civilizace. Byl založen Mezinárodní měnový fond (1944) a celý mezinárodní měnový systém fakticky funguje dodnes. Měnové zlato, tentokrát ve vazbě na svoji pevnou dolarovou cenu a standard zlaté dolarové devizy, hrálo pozitivní a stabilizační roli. Byl to i tento na měnovém zlatě založený mezinárodní ekonomický systém, který přispěl svou jednoznačností ke konečnému vítězství ve studené válce. V 21. století sázejme tedy opět na jistotu zlata.
Zlato v medicíně
Zlato díky svým unikátním fyzikálním, chemickým, ale i estetickým vlastnostem zcela pochopitelně našlo své uplatnění i v oboru lidské činnosti, který provází člověka od nepaměti – v medicíně. Zlato jako nástroj k léčení různých chorob používali již dávní předkové, ale i v moderní době zlato zůstává v mnoha případech nenahraditelným. Vraťme se ale znovu do historie, která dává dnešní civilizaci tolik skvělých příkladů a často udivuje existencí něčeho, co dnešní člověk považuje za vymoženost moderní společnosti.
Už dávní zubaři…
Jedním z nejstarších prokázaných využití zlata jako kovu v medicíně bude zřejmě jeho používání v zubním lékařství a dentální protetice. U některých objevených egyptských mumií byly chybějící zuby nahrazeny falešnými, které byly připevněny k ostatním nitkou, kroužkem nebo obroučkou ze zlata. Stejný způsob opravy chrupu používali také Féničané. Řekové, Etruskové a Římané tuto techniku zdokonalili. Aztékové zas dovedli nemocný zub dokonale vydlabat a dutinku pak zalívali zlatem.
Etruskové vynikli jako zruční zhotovitelé zlatých zubních protéz. Dvě z nich, jakési zlaté zubní můstky, jsou dnes uloženy v muzeu v Liverpoolu. První tvoří prstenec ze zlata, který obepínal 4 zuby. Zachovaly se pouze dva zdravé zuby – krajní, které můstek držely – umělé někde vypadly. Druhá protéza, vyhotovená rovněž pro čtyři zuby, si naopak oba prostřední umělé zuby zachovala. Protézy byly zhotoveny tak, že každý ze zubů byl sevřen zlatým prstencem a zajištěn zlatým nýtkem. Etruské zlaté protézy byly velmi trvanlivé a to, že vydržely svým nositelům až do smrti, dokumentuje lebka se zachovalým velmi precizně zhotoveným můstkem ze zlata.
Pohřbívat se zlatými zuby se smí!
V zubní protetice na Etrusky navázali Římané. použití dentálního zlata dokonce regulovali i zákonem. První základní soubor římských právních norem Lex XII tabularum (polovina 5. stol. př. n. l.) stanovil absolutní zákaz pohřbívat zlaté předměty s mrtvými, ale existovala jediná výjimka, dentes auro iuncti, tedy s výjimkou zlatých drátků, můstků a dalších produktů již tehdy velmi vyspělé dentální protetiky.
Můstky byly upevňovány na okrajové zdravé zuby zlatými kruhovými sponami. Mezeru vyplnily obdobnými sponami upevněné zuby náhradní, zhotovené ze slonoviny, zvířecích kostí. Jako náhrada však byly rovněž používány i jiné vypadlé skutečné zuby pacienta samého.
Jako snad veškerou převzatou technologii přivedli Římané výrobu zlatých dentálních protéz k dokonalosti. Takové úrovně dokonalosti, jakou disponovali Římané již ve 3. stol. př. n. l. bylo znovu dosaženo až ve století osmnáctém.
Kolik stojí zuby pro krále?
Také v pozdějších dobách nacházíme zmínky o užití zlata ve stomatologii, např. v účetních zápisech z doby panování francouzského krále Jindřicha IV. (1553 – 1610) se objevila lapidární poznámka: „Zlato na plombování zubů krále – 15 liber 15 sou“.
I přes značný rozmach moderních technologií, které umožňují výrobu nových a stále dokonalejších materiálů, je i v současnosti používání zlata ve stomatologii zcela běžné a rozšířené. Dnes se největší množství zlata v oblasti medicíny spotřebuje právě v zubním lékařství.
Zlaté oči
Také lékaři a kněží starověkých kultur Babylonu, Jericha a Egypta našli zalíbení ve využití tohoto dokonalého kovu. Používalo se například k přípravě tzv. uměleckých očí, které se vsazovaly do očních důlků mumií, vík sarkofágů, či očí soch, jako symbol světla života.
Zmínky o těchto prvních umělých očních protézách a i jiných technikách používaných v oftalmologii byly v té době zaznamenány na pergameny Alexandrijské knihovny. V době římských koloniálních válek, vzestupu křesťanství a pádu Alexandrie v roce 642 našeho letopočtu, byla ovšem většina těchto záznamů nenávratně ztracena při požáru Alexandrijské knihovny.
Dodnes se v oftalmologii při rehabilitaci po paralýze faciálního nervu používá zlatých implantátů do očních víček. Při paralýze tohoto nervu dochází k poruše funkce víčka a bez použití těchto implantátů by oční víčko jinak zůstávalo stále otevřené.
Také v čínské tradiční medicíně je možné nalézt příklady využití zlata. Ve starověké hrobce z roku 113 před Kristem byly nalezeny čtyři zlaté a pět stříbrných akupunkturních jehel.
Nejstarší léky na světě
Dosud jsme se věnovali užitím zlata a jeho vlastností jako kovového materiálu, ale v lékařství se ho využívá, a již v dávné v minulosti využívalo, i pro jeho chemické či farmakologické vlastností.
Zlata, hlavně však jeho solí, se často užívá jako léku. První zmínka o použití zlata jako léku pochází z Indie z doby asi 5000 let př. n. l. Tehdy zde vznikl léčebný systém tzv. Ayurvédské medicíny. Ayurvédská medicína je nejstarší zachovaný postup léčby na světě, který se skládá z unikátního systému výživy, cvičení, bylinné terapie, relaxace, meditace, aromaterapie, terapie barvami atd. Od roku 1982 je Ayurvédská medicína uznána i Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako účinný medicínský systém.
Ayurvédská medicína používá tisíce léků, připravených většinou z různých bylin a koření, a mezi nimi je i jedenáct léků, které obsahují zlato. V dnešní době se vyrábějí až dvě tuny takovýchto preparátů ročně. Jijich příprava je velmi složitá. Kov v jeho nejčistší formě, zpracovaný na tenké nařezané plátky, se smísí se rtutí ve které je rozpuštěna síra. Směs se poté uloží do hliněných nádob a vypaluje se v peci při velmi vysokých teplotách. Po vypálení se směs zchladí, rozdrtí, přidá se sádra a opět se vrátí k vypálení. Tento proces se opakuje až 150x a celý trvá zhruba šest měsíců. Takto připravený lék se pak užívá k léčení různých nemocí jako například některých nervových poruch, migrény, jako srdeční tonikum či k léčbě impotence.
Se zlatou solí na tuberkulózu
Historická literatura z 19. století našeho letopočtu udává, že se v té době užívalo zlato k léčení hlavně nervových poruch, jako deprese, epilepsie, migrény, ale také některých poruch žláz s vnitřní sekrecí. Rovněž pohlavní nemoci byly jedny z prvních, na jejichž léčení se zlata použilo. A dostupné prameny tvrdí, že s úspěchem. V roce 1897 byla vyvinuta i metoda léčení alkoholismu zlatem.
Koncem 19.století německý lékař Robert Koch, objevitel původce tuberkulózy, podal zprávu o účinku solí zlata na bakterie Mycobacterium tuberculosis. Německý lékař Paul Ehrlich, nositel Nobelovy ceny (1908), zakladatel moderní chemoterapie a imunologie také s úspěchem léčil tuberkulózu pomocí solí těžkých kovů, zvláště pak solí zlata.
Bezvýznamné není ani použití zlata v onkologii k léčbě nádorů. Poprvé, a to s dobrým výsledkem, byl v roce 1952 použit radioaktivní roztok zlata, když byl v průběhu operace pacienta vstříknut přímo do nádoru prostaty. V současnosti se ale v onkologii radioaktivní zlato tolik nevyužívá, bylo nahrazeno jinými léčebnými postupy.
Když vám zešedne kůže…
Náhodné pozorování pacienta, který onemocněl tuberkulózou a zároveň trpěl revmatoidní artritidou, což je chronické zánětlivé onemocnění kloubů, ukázalo, že při léčbě tuberkulózy zlatem došlo rovněž i k vylepšení kloubního onemocnění. Tento náhodný objev všímavého pacienta pak zahájil terapeutické pokusy u ostatních zánětlivých kloubních onemocnění, např. artritidy ve spojitosti s psoriázou, ale i jiných revmatických onemocnění. Ačkoliv v dnešní době je užívání zlata jako léku u těchto revmatických onemocnění již na ústupu, používá se v revmatologii k léčbě i dnes. Jsou to především vodné roztoky, které obsahují 50% kovového zlata, nejčastěji ve formě sodné soli kyseliny aurothiojablečné.
Používání zlata je ovšem často provázeno vedlejšími účinky, jako jsou slabost, závratě, snížení krevního tlaku, nevolnost. Při dlouhodobém podávání vede usazování zlata ke vzniku chrysiázy, nezvratného šedého až šedomodrého zbarvení kůže.
Záplata na lebce
Již z historie existují doklady o tom, že například v předkolumbovské éře Jižní Ameriky Inkové prováděli operace lebky a hlavně o následném zavádění zlatých, či stříbrných implantátů jako náhrad chybějících lebečních kostí po těchto operacích, nebo o náhradě této kosti po, v té době častých, lebečních poraněních.
Také v roce 1834 v Edinburghu použil Robert Liston zlatého implantátu k náhradě kosti. U mladší ženy vyoperoval nezhoubný nádor z horní čelisti (zajímavé je, že tato operace probíhala zcela bez anestézie). Po této operaci ale chyběla ženě část patra a bylo pro ni obtížné s tímto defektem srozumitelně hovořit. Následujícího léta se proto tato žena vrátila a Liston jí implantoval náhradní – zlaté patro. Ihned po úspěšné implantaci došlo k výraznému zlepšení ženina hlasu.
Zlato pod mikroskopem
Neopomenutelnou součástí medicíny je samozřejmě určování správné diagnózy. V současné době existuje několik laboratorních diagnostických technik, kde se bez zlata rovněž nelze obejít. V elektronové mikroskopii, kde je k prohlížení jednotlivých struktur buňky nezbytně potřeba velkého rozlišení, se při podrobném studiu využívá zlatých částic k zobrazení těchto droboučkých struktur.
Jak se drátuje obličej
Vlastnosti, že zlato je biologicky inertní materiál, tzn. že lidský organismus nijak nedráždí a nezpůsobuje tedy reakci imunitního systému člověka, která by ve svém důsledku vedla k vypuzení cizorodého materiálu z těla ven, se využívá také v plastické a kosmetické chirurgii.
V kosmetické chirurgii se běžně využívá například ke zlepšení a zpevnění tváří žen i mužů. Implantují se tenké zlaté drátky do kůže obličeje v oblasti tváří. Lidské tělo má však schopnost si oddělit, ohraničit každé cizí těleso od normální tkáně vrstvou vaziva, které je nepružné – však natolik pevné, že neumožňuje tkáním aby se posunovaly a povolovaly. Po vytvoření vazivových obalů kolem zlatých drátků se drátky odstraní, ale vazivo již zůstane v kůži a drží ji zpevněnou. Takto zpevněná kůže podstatně méně podléhá povolení vlivem stárnutí a zachovává si mladistvý vzhled. Pokud by se drátky do určité doby neodstranily, neustále by dráždily a mohly by způsobit až deformace a nerovnosti na povrchu kůže.
Více se dozvíte:
Jan Struž a Bohumil J. Studýnka, Zlato – příběh neobyčejného kovu, GRADA 2005
Slitiny zlata s jinými kovy
Zlato je kov poměrně měkký, a proto není v ryzím stavu vhodné pro výrobu zlatých předmětů. Ve slitinách s jinými kovy mění hlavně barvy, snižuje se jeho měkkost/tvrdost a otěr.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky.
Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
Bankéři středověku
Kvalitní bankéřské služby na mezinárodní úrovni poskytovali templáři jejichž řád vznikl v roce 1119 v Jerusalemě. Templáři nebyli závislí na světské moci a byli osvobozeni i od placení daní a církevních desátek. Nicméně tyto poplatky mohli na svých územích sami vybírat. To byla výzva přímo ideální k provozování bankovních služeb.
Byli schopni peněžní částky ve zlatě převést a vyplatit komukoliv a kamkoliv aniž by nezbytně vždy museli zlato nebezpečně převážet. Vyvinuli svůj šekový systém. Mezi jednotlivými templářskými komendami a jejich klienty fungoval bilanční vyrovnávací platební systém, opřený o fyzické zlato a templářské směnky. Snižovalo se riziko ztrát okradením, snižovaly se transakční náklady.
Templáři dokázali pro své klienty vést i běžné účty. Ve speciálních truhlách („safes“) střežili klientské zlato a finanční sytém vedli pomocí účetních záznamů. Znali a používali úvěr (i úrok, i když byl církevními autoritami považován za nespravedlivý a úvěr za lichvu).
Znali zástavní právo, hypotéka byl také jejich produkt, ukládali penále z prodlení – vše to je dnes v 21. století běžné.
Jejich klienty však byli i zadlužení mocnáři a jiní mocní a ti nakonec řád zrušili, zlato zabavili a návrat k podobnému bankovnictví tak byl o staletí odsunut.
Do výšky tří Mount Everestů
Při teroristickém zničení newyorkských „dvojčat“ 11. září 2001 byli teroristé se zkázou jen pár minut chůze od budovy Federální reservní banky New York, kde se ve sklepeních ukrývá smluvně uložené zlato mnoha centrálních banky a národů. Obrazně naskládáno na sebe, cihla na cihlu, by dosáhlo výšky tří Mount Everestů.
Zlatá horečka v Kalifornii
V březnu 1848 zveřejnil American Journal of Science svědectví jednoho novináře z Kalifornie, že „na řece Sacramento bylo nalezeno zlato a dá se předpokládat, že jde o rozsáhlé naleziště“. O dva měsíce později napsal list Californian: „Většina našich předplatitelů a inzerentů zavřela krámy, kanceláře a domy a opustila město … všichni odcházejí a obáváme se, že naše noviny přestanou vycházet“. V listopadu komentátor New York Herald Tribune vyjádřil přesvědčení, že USA stojí na začátku nového zlatého věku. A měl pravdu. Zlatokopové (Forty-niners = devětačtyřicátníci) v následujícim roce obrátili naruby i za použití hydraulických děl nejen původní farmu a mlýn majitele pvůdního pozemku Johna Augusta Suttera, ale i půl Kalifornie.
Nejznámější zlatá horečka novověku dala svůj ráz následujícímu století. Zlaté horečky 19. století přinášely dostatek zlata pro rozvoj zlatého standardu měn a rozvoj světové ekonomiky.
Valouny zlata
Surové zlato ve valounech mívá obdivuhodné a bizardní tvary, které nálezcům často připomínaly zážitky z jejich života nebo i snů, často i něčí podobu. Proto na seznamu nejznámějších valounů čteme názvy jako Poseidon, Zlatý velikán, Radostný, Velký Ben, Zlatý orel, Velký trojúhelník… Nejznámější je snad v Austrálii nalezený zlatý nugget „Vítej cizinče (Welcome Stranger) z roku 1859 a také tzv. Holltermannův nugget z roku 1872 o váze 214 kg. Ten byl v roce svého nálezu oceněn na 12.000,- liber.
Zlato za hranice Sluneční soustavy
Kosmická sonda Voyager 1, která byla vypuštěna již před 29 lety, úspěšně proletěla oběžné dráhy všech známých planet a podala o nich cenné informace. V listopadu 2003 proletěla „státní hranici“ mezi naší sluneční soustavou a volným vesmírem. Kromě jiného nese na své palubě destičku ze zlata s vyrytými „piktografickými“ údaji o tom, na které planetě, které hvězdy a v jakých formách žije lidstvo na Zemi. I v takovéto unikátní misi je zlato považováno za jediný materiál, který je schopen vydržet téměř vše a nést poselství lidské civilizace do vesmíru. Ostatně znak zlata, kolečko s tečkou uprostřed, je i znakem Slunce samého. Snad proto je zlatá deska na palubě sondy tentokrát kulatá.
Zlaté desky s piktogramy, jako lidský posel do otevřeného vesmíru, však v sondách Voyager 1 a 2 nebyly ničím novým. Už o desetiletí dříve byly vyslány Americkým úřadem pro vesmír a letectví (NASA) sondy Pioneer 10 a 11. Obě nesly, stejně jako Voyagery, zlaté desky s piktogramy. Tehdy ale nebyly kulaté, ale obdélníkové. Byly na nich vyryty i piktogramy znázorňující muže a ženu.
Fyzik Isaac Newton mincmistrem
Sir Isaac Newton nebyl jen géniem teoretické fyziky, ale také působil celá desetiletí jako královský mincmistr a v roce 1717, zásadní změnou cenového poměru mezi cenou zlata a stříbra (mincí) ve prospěch zlata, prakticky zavedl zlatý standard o 100 let dříve než k tomu došlo v 19. století oficiálně. Isaac Newton se v druhé polovině života změnil z fyzika ve skvělého měnového odborníka – praktika i teoretika. Začal psát souvislé dílo o historii ekonomii, směny i měny.
Legionáři hlídali carské zlato
Českoslovenští legionáři na Rusi v průběhu první světové války a v letech po ní jednak udržovali chrabře Transsibiřskou železniční magistrálu v provozu a pořádku, jednak byli pověřeni úkolem střežit zlatý poklad ruského státu. V určité fázi pak vojenské přesile bolševického státu nemohli odolat a byli donuceni zlato vydat. Zlato v pořádku se všemi plombami předali ve dnech 26.2 – 1.3 1920 na stanici Irkutsk. Bylo ho 18 vagónů, 5143 bedniček a 1678 tlumoků. „Ani gram manka!“ stvrdili slavnostně velitelé obou stran při podpisu 1. března ve 21.00. hodin.
Investiční zlato také v Česku
Po vstupu do Evropské unie není již zlato nakupované v Česku zatíženo daní z přidané hodnoty, clem či jakkoliv jinou povinností. Tzv. investiční zlato tj. uzanční slitky (certifikované oprávněnými výrobci) a zlaté oběživo, které bylo emitováno centrálními bankami států EÚ a je či bylo legálním platidlem (zlaté mince), je možno kupovat prakticky za denní cenu zlatých trhů plus ážio (přirážka za zpracování mincí, distribuci atp).
