Člověk má od nepaměti potřebu něco zaznamenávat, psanou nebo obrazovou formou. Malířům portrétů však téměř odzvonilo, když se na scéně objevily fotoaparáty.

Přístroj pojmenovaný Camera Obscura sice používal už Leonardo da Vinci, ale skutečné počátky vývoje fotoaparátů sahají do 19. století. Za jeho vynálezce je považován Francouz Joseph Nicéphore Niepce. Ten v roce 1826 sestrojil fotoaparát, skládající se ze dvou dřevěných skříněk. V jedné byly čočky a ve druhé se nacházela skleněná deska. Aby se vzdálenost mezi oběma skříňkami mohla měnit kvůli ostření, byly obě spojeny měchem. Poté přes daguerrotypii (1839), první přenosný přístroj od firmy Kodak (1888), fotoaparát Leica na kinofilm (1924), instantní filmy Polaroid (1947), došel vývoj až k digitálním aparátům, které se poprvé objevily v devadesátých letech minulého století.
První přístroje Flexaret vznikly v roce 1939. Jejích výrobcem byl předchůdce známé Meopty Optikotechna Přerov. Jednalo se o dvouokou zrcadlovku klasické konstrukce s celokovovým tělem, vybavenou objektivem Mirar 4,5/75 mm a německou závěrkou Prontor (1s – 1/150s). Používal se svitkový film a formát 6×6 cm, později také kinofilm. Flexaret I neměl počítadlo snímků a jejich počet se zjišťoval červeným okénkem na zadním víku přístroje.
Flexaret V, který vidíme na obrázku, s posunem filmu samočinně natahoval závěrku – u dřívějších modelů bylo nutné udělat obě operace zvlášť. Film se už převíjel zpět do kazety, takže s ním nebylo nutné pracovat v zatemněné místnosti, a byl již vybaven počítadlem snímků. Flexarety se přestaly vyrábět v roce 1971, protože tehdejší RVHP rozhodla, že z jejích členských zemí budou fotoaparáty vyráběny v NDR a SSSR.
Přístroj Rolleiflex, na obrázku v vlevo, má design podle svého dědečka z roku 1920. Může však fotit ve třech rozlišeních: 1760 x 1760 pixelů, 1200 x 1200 pixelů a 640 x 640 pixelů. I když působí muzejním dojmem, jeho vybavení patří k těm nejmodernějším.