Genetici bývají někdy napadáni za příliš materialistický přístup ke světu. Hlavní motivací pro zavádění geneticky modifikovaných rostlin bývá dosažení vyššího výnosu. Genetika ale dokáže vytvořit i věci krásné na pohled a můžeme ji tedy dnes pokládat i za uměleckou metodu.
„Přál bych si třeba, aby se z dovednosti geneticky modifikovat rozličné organizmy, rostliny i živočichy vyvinul podivuhodný nový druh umělecké tvorby. Stromy s nejbizarnějšími tvary listů, pestrobarevné a světélkující variace motýlů a brouků, ptačí druhy s bohatým repertoárem zpěvů a popěvků, ladně tancující ještěrky…“
doc. Ing. Ivan Havel, PhD.
Takové přání dnes již jen hudbou budoucnosti, ale má již poměrně blízko k realitě.
Dá se vypěstovat modrá růže?
Estetickými ohledy je motivována například genetická úprava některých květin. Důraz se přitom klade především na barvu, takže výsledkem jsou třeba černé, respektive modročerné karafiáty (odrůda Moon Dust). Pracuje se také na vylepšených chryzantémách a za jakýsi sen klasických šlechtitelů i genetiků je pokládána modrá růže. Čistě modré růže se popravdě řečeno prozatím dosáhnout nepodařilo, japonská firma Suntory však již vypěstovala růži s květem modro-fialovým. Do takové růže jsou vneseny geny odpovědné za syntézu modrého barviva delfinidinu. Podobně jako u lakmusového papírku závisí ovšem odstín tohoto barviva na pH. Fakt, že v květech růže je spíše kyselé než zásadité prostředí, pak prozatím kazí efekt „čisté modři“.
Chcete jinou vůni či tvar?
Motivací pro genetické úpravy je i snaha dosáhnout intenzivnější vůně (květiny, které hezky vypadají, totiž často samy od sebe příliš nevoní), eventuálně i delší trvanlivosti ve váze. No a protože zákazníci vyžadují originalitu, někdy je cílem dosáhnout prostě barev, které jsou jiné než u přírodních exemplářů, nečekané, extravagantní až šokující. „Říká se, že Oscar Wilde nosil v klopě zelený karafiát. Ten nebyl pochopitelně výsledkem genetické modifikace, Wilde si zelené karafiáty vyráběl tak, že stavěl na noc karafiát s bílým květem do zeleného inkoustu. Ostatně naši květináři právě inkoustem barví růže na modro. Myslím, že se Oscar Wilde královsky bavil tím, jak na ten jeho zelený květ v klopě všichni civí. A dnes by si asi s podobnými pocity kupoval buď černý Moon Dust, nebo modrou růži,“ uvádí v této souvislosti spolupracovník 21. STOLETÍ prof. RNDr. Jaroslav Petr, CSc., který biotechnologii přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze.
Brzy zřejmě půjde měnit i tvar rostlin. Podařilo se totiž identifikovat gen (pojmenovaný MAX3), který je zodpovědný za větvení kmene. Jeho úpravou zřejmě půjde dosáhnout bohatě se větvících keřů a stromů. Zdobnost francouzských parků tak bude dotažena zase o kousek dál.
Světélkující tetování
Úprava barev se provádí i u živočichů, kterým přisuzujeme významné estetické kvality. Největší popularitu si v tomto ohledu vydobyl gen pocházející původně z medúzy Aequorea victoria. Tento gen je totiž zodpovědný za syntézu fluoreskujícího proteinu, a po jeho vnesením do buněk pokožky začne i nositel genu světélkovat. Takto upravená akvarijní zebřička zvaná GloFish, která vznikla v laboratořích Národní thajwanské university, vítězně dobývá americký trh a velký zájem o ní mají i akvaristé v řadě jiných zemí.
Vědci dokonce již představili i zeleně světélkujícího makaka či králíka (králice Alby, světélkující ovšem jen ve tmě, byla jedním z prvním případů transgenního umění vůbec). Lze proto předpokládat, že o podobnou „úpravu“ začnou mít časem zájem i lidé – půjde o jakousi high-tech variantu tetování či bodypaintingu.
A jak vůbec dosáhnout toho, aby člověk sám světélkoval? „Museli bychom si pořídit příslušný medúzový gen pro zelený fluoreskující protein a vpravit si ho do buněk, jež jsou zodpovědné za tvorbu pokožky (pokud by dotyčnému, jak předpokládám, stačilo zářit jen navenek),“ vysvětluje Jaroslav Petr. „Nejlepší by byl nějaký virus, který má pro tyhle buňky slabost. Tomu bychom „vykuchali“ jeho geny a místo nich podstrčili gen pro protein medúzy. A pak už by stačilo se tím virem jen nakazit tak, aby doputoval až na místo určení, tedy do kůže. Ale mohli bychom to zkusit třeba i s elektroporací, tedy s vnášením genu do buněk pomocí elektrických šoků. Kdybychom gen vpravovali pouze do určitých míst a vytvářeli tak vzor, dosáhlo by se skutečné obdoby tetování.“
Jabloň místo náhrobku?
Ještě revolučnější a kurióznější jsou projekty, které chtějí vytvářet esteticky působivé objekty za použití lidské DNA. Dva britští výtvarníci, George Tremmel a Shiho Fukuhara, přišli s myšlenkou zajistit člověku jakousi obdobu nesmrtelnosti. Nejprve by vybrali určitý úsek DNA, který nekóduje žádný protein a současně je jedinečný pro vybraného člověka. Tento úsek DNA by pak byl po jeho smrti vložen do genomu stromu (projekt původně počítal s jabloní), kde by byl nadále nejen uchováván, ale byl by přítomen dokonce i v plodech. Větvičky, listy či plody takového stromu by pak mohli nosit při sobě pozůstalí podobně, jako mnohé fanynky dodnes nosí lahvičky s DNA mediálních hvězd. To bylo módním hitem již před několika lety, kdy obchodně nadaní genetici začali v laboratořích „vyrábět“, například z vlasů celebrit, takovéto suvenýry. Projekt jabloní s lidskou DNA byl komentátory posměšně označen za „transgenní náhrobek“, ale popravdě řečeno, stromů není nikdy dost.
Jak se střihá DNA?
Vznik geneticky modifikovaného organismu (GMO) připomíná rozstříhání a slepení filmového pásu. Představte si několik stovek roliček rozprostřených na louku – to je DNA, tedy kyselina deoxyribonukleová, nositelka genetické informace. Biotechnolog vezme jedno z těch desítky tisíc políček a rozstřihne jej. Do prázdné mezery poté vloží gen/políčko filmu z jiného organismu, o němž ví, že rostlině přinese určitou vlastnost, například odolnost vůči hmyzím škůdcům, virovým nebo plísňovým chorobám.
Pokusy s genem pro zeleně fluoreskující protein (GFP) jsou mezi genetickými inženýry oblíbené, protože úspěch se prozradí jasným fluoreskováním organismu, který si gen osvojil. Podobně jako původní vlastník genu pro GFP, medúza Aequorea victoria, svítí i další živočichové, jimž biologové tento gen propůjčili, např. moskyti, octomilky, drobní hlísti, ale i myši, prasata nebo králíci.
Šperky z vlastní čelisti
Skutečně kuriózní projekt představují šperky vypěstované z kostních buněk. Konkrétně jde o prstýnky, a to dokonce i snubní. Vše by probíhalo zhruba tak, že při trhání zubu moudrosti je zájemci navíc odštípnut malý kousek čelisti. Kostní buňky se následně kultivují na prstencovité struktuře, která se dokáže spolu s růstem buněk rozpouštět. Surový kostěný kotouč pak dostanou klenotníci, kteří z něj vykouzlí šperk.
Frankensteinovský mýtus
Velkou překážkou pro šíření biotechnologií obecně představuje technický způsob nazírání na svět, přesvědčení, že přírodní věci jsou nějakým způsobem automaticky „dobré“ a umělé naopak nutně „zlé“. Z hlediska umění, které je ze své podstaty lidským výtvorem, působí podobný pohled zcela absurdně, nicméně umění vyrostlé z genetiky musí samozřejmě překonávat podobné překážky jako jiné biotechnologie. „S každým vědeckofantastickým filmem jsme si vtloukali do hlavy faustovské kázání, že zahrávat si s přírodou znamená koledovat si o ďábelskou pomstu,“ uvádí známý britský popularizátor evoluční biologie Matt Ridley. Předsudky, které vyvolává frankensteinovský mýtus, tak stojí v cestě nejen rozvoji vědeckého poznání, ale také umělecké tvořivosti a lidské fantazii.
Více se dozvíte:
http://www.biojewellery.com
