Každý zná hrozbu barvami hýřících jedovatých hadů na souši, ale jen málokdo ví, že stejné nebezpečí hrozí v moři od neméně nádherných plžů s pestrobarevnými ulitami – homolic.
V představě Středoevropana je sbírání mušlí v Tichomoří či Indickém oceánu idylickou činností. Přináší s sebou představu písčitých pláží, nekonečné modře oceánu, barevných korálových útesů, šumění palem a vášnivé tance exotických žen. Krása i smrt však jdou v přírodě často ruku v ruce a jedovatým tvorům se proto každý raději již zdálky vyhne. Stejně jedovaté homolice v moři však náhodní nálezci nejen obdivují, ale většinou je bez obav a s nadšením berou do ruky. Netuší přItom, že v nádherné schránce pestrobarevně vzorovaných měkkýšů číhá rychlá a bolestivá smrt.
Není ráje bez hada
Homolice (rod Conus) jsou mezi sběrateli lastur snad nejoblíbenější skupinou (přibližně 400 žijících druhů). Mají sice celkem jednotný kónický nebo dvoukónický tvar, jak to napovídá už i jejich jméno, jsou však většinou překrásně pestře zbarvené, s bohatým proměnlivým vzorem, jehož neuvěřitelnou kresebnou i barevnou variabilitu oceníte teprve tehdy, máte-li před sebou velkou sérii téhož druhu.
V pestrých lasturách královen mezi mušlemi však číhá smrtelné nebezpečí, jemuž ročně padnou za oběť desítky rybářů i náhodných sběratelů. Homolice jsou totiž krutými dravci. Svou kořist, která se podle druhu různí a kterou většinou tvoří ryby, měkkýši a červi, usmrcují dutou jedovou harpunou. Tu vystřelují či vbodávají z chobotu na přední (užší) straně lastury. Jed některých druhů homolic, např. Conus geographus, je tak prudký, že dokáže v poměrně krátkém čase usmrtit i člověka.
Harpunky se v tělech homolic tvoří neustále. Ty připravené k použití se posunou do vakovitého zásobníku. Jakmile homolice zpozoruje kořist nebo se chystá k obraně, posune se jedna z harpun ze zásobníku a navíc je do ní před vstupem do chobotu z jedové žlázy vpraven úzkým kanálkem jed. Pak se chobot vysune a homolice ve vhodném okamžiku harpunu vystřelí.
Nejslavnější mušle světa
Do této atraktivní a nebezpečné skupiny patří i bezkonkurenčně nejpověstnější mušle v celé historii sbírání lastur, sen každého sběratele, nazývaná vzletným názvem „sláva moří“ (Conus gloriamaris). Je překrásná. Dostane-li se vám do rukou velký, dobře vybarvený exemplář, pochopíte, čím si zasloužila své pojmenování. Její lastura má elegantně protáhlý dvoukónický tvar. Stejně tak jemné a působivé je její vzorování. Na světle béžovém nebo smetanovém podkladě je filigránská síť drobných, taškovitě se překrývajících trojúhelníčků různé velikosti a barevné sytosti, z nichž některé jsou i zcela bílé. Kresbu doplňují čtyři stínovitě naznačené příčné hnědé pásy.
Dalším důvodem k jejímu nezvyklému pojmenování byla i její mimořádná vzácnost. V roce 1777, kdy byla vědecky popsána, byl znám pouze jediný exemplář a dlouhou dobu byla nesplnitelným snem všech sběratelů. Teprve o padesát let později se v Evropě objevily další čtyři, ale stále nebylo známo, odkud vlastně pocházejí. Krátce potom se o této raritě všech rarit začaly šířit nejrůznější pověsti, jejichž pravdivost dnes již není možno ověřit a které byly zřejmě z větší části vymyšleny. Tak byla např. v tisku uveřejněna zpráva, že bohatý majitel jedné z těchto lastur koupil v dražbě další a hned nato ji zničil, aby tak ještě víc zvýšil jejich vzácnost.
60 let marného hledání
Koncem 19. století, kdy bylo stále známo jen několik kusů, i když se již zhruba vědělo, v jakých mořích se tento druh vyskytuje, se rozšířila zpráva, že exemplář vylovený v roce 1896 u Filipín je vůbec posledním, neboť krátce potom byla tato jediná známá lokalita zničena podmořským zemětřesením. Zprvu byla tato zpráva přijata s nedůvěrou, ale zdálo se, že následující léta jí dávají za pravdu. Všechna snaha nejzkušenějších domorodých potápěčů, riskujících život a potápějících se do největších dosažitelných hloubek („sláva moří“ se vyskytuje v hloubce 10 až 300 metrů), vyzněla naprázdno.
Cena této lastury raketově stoupala do závratných výšin, neboť po šedesáti letech marného pátrání již nikdo nevěřil, že k těm několika známým kusům ještě někdy přibude nějaký nový. Hodnota takového unikátu tehdy odpovídala ceně venkovské usedlosti i s honitbou. Legendární „sláva moří“, bájná ulita, kterou znal i ten, kdo se o mušle vůbec nezajímal, byla považována za vyhynulou.
A pak se náhle stejně nečekaně, jako předtím zmizela, vynořila v roce 1957 u filipínského ostrůvku Corregidor. Jednalo se pouze o jediný exemplář, ale i ten byl důkazem, že legenda stále žije. Později následovaly tento předvoj další nálezy. V roce 1964 byly objeveny nové lokality u Nové Guineje a dnes je již „sláva moří“ známá i od Šalamounových ostrovů, ostrovů Samoa, Fidži a z východní Indonésie. I když je relativně stále vzácná a hodně drahá, přestala již být nedostižnou raritou. Podle velikosti a kvality můžete dnes koupit jednu lasturu za 2.000 až 20.000 korun a podle informací, které 21. STOLETÍ získalo, přesahuje délka zatím největší ulovené „slávy moří“ 17 cm.
Které jsou nejjedovatější?
Čím víc se toho postupně o „slávě moří“ dovídáme, tím se jeví zajímavější. Její kořistí jsou mořští plži včetně jiných druhů homolic, na něž se dokonce jak se zdá specializovala. Díky prudkému jedu je však přes své vznešené jméno kráskou velmi nebezpečnou. Nyní, kdy je četnost styku člověka s ní výrazně větší než dříve, došlo již k několika případům, kdy se radost nálezce její ulity změnila rázem v nečekanou tragédii. „Sláva moří“ je totiž pro člověka smrtelně nebezpečná a několik lidí již po zásahu její jedové harpuny zemřelo. 21. STOLETÍ disponuje seznamem všech homolic, jejichž bodnutí vedlo prokazatelně ke smrti člověka. Jsou to: Conus aulicus, californicus, geographus, gloriamaris, magus, marmoreus, omaria, stercusmuscarius, striatus, textile a tulipa. Neznamená to však, že za určitých podmínek nemůže být smrtelné i bodnutí některého z dalších druhů. Obecně lze říci, že nejnebezpečnější jsou rybolovné homolice a ty, které loví jiné měkkýše nebo korýše. Druhy lovící mořské červy nemívají jed tak prudký.
Na scénu vstupují další
Znovuobjevením „slávy moří“ záhady kolem ní neskončily. Naopak. Krátce potom začaly z Thajska prosakovat zprávy, že prý nějaký velmi podobný druh nebo barevná varieta žije v Bengálském zálivu. Tato lastura je prý protáhlejší a je vzorována stejnou síťovou kresbou, ale výrazněji zbarvenou a ještě krásnější. Zprvu byla tato informace považována za pouhou pověst bez reálného podkladu, vzpomínka na hysterii kolem „slávy moří“ byla totiž ještě příliš živá. Místní rybáři však tuto senzační informaci potvrzovali. Když jim ukázali obrázek nejslavnější mušle světa, kývali hlavou: „Ano, takovou ulitu je tu možno spatřit, i když jen mimořádně vzácně. Má stejný tvar, ale je spíše oranžová a taškovitě se překrývající trojúhelníčky její kresby jsou o něco větší.“
Zrodilo se další tajemství. Konchologové (odborníci na lastury mlžů a ulity plžů) na celém světě nemluvili o ničem jiném a desítky pátračů se denně potápěly v Bengálském zálivu.
Krásnější příbuzná
Odpověď přišla za 11let po znovuobjevení „slávy moří“. Z hlubin oceánu se jako pohádková mořská víla vynořila dosud neznámá ulita, své proslavené příbuzné skutečně mimořádně podobná. A byla opravdu výrazněji zbarvená, ani v tom předběžné zprávy nelhaly.
Japonský koncholog Okutani ji v roce 1968 popsal jako Conus bengalensis, běžně se jí však po celém světě začalo říkat „sláva Bengálska“. Dosahuje délky od 8,5 do 13,5 cm, žije v Bengálském zálivu v hloubce od 50 do 130 m na písčitém nebo bahnitém dně a bylo pozorováno, že převážnou část její kořistí tvoří korýši. I ona je vyzbrojena pro člověka smrtelně nebezpečnou jedovou harpunou.
Tato lastura se hned po svém objevení stala mimořádně hledanou a ceny, které za ni byli bohatí sběratelé ochotni zaplatit, byly závratné. S přibývajícím počtem jejích vylovených ulit však znatelně klesaly. Jak vyplývá z již uvedených rozměrů, bývá v průměru menší než „sláva moří“ a její závitnice je relativně delší.
I Indie má svou „slávu“
Nejdelší závitnici má zbývající ze skupiny tří slavných, Conus milneedwardsi – „sláva Indie“. Dosahuje délky od 6 do 17,5 cm a žije v hloubce od 50 do 180 metrů. Kdysi též patřila mezi nedostižné rarity, dnes je relativně častější, přesto však stále velmi vzácná. Má ze všech „příbuzných“ nejvýraznější kresbu s největšími bílými trojúhelníky, která však postrádá jemnost vzorování obou předchozích druhů. Jinak je barevně dost podobná „slávě Bengálska“.
Jsou známy čtyři její poddruhy. Ve vodách východního pobřeží Afriky od Natalu až k Rudému moři se vyskytuje poddruh C. m. milneedwardsi, který bývá rovněž největší, v okolí ostrovů Mauricius a Réunion C. m. lemuriensis, od pobřeží Pákistánu kolem západních břehů Indie až po Srí Lanku C. m. clytospira a konečně u souostroví Rjúkjú na jihozápadě Japonska nejmenší poddruh C. m. kawamurai. Někteří autoři však považují uvedené poddruhy za samostatné druhy.
Nic netrvá věčně…
Pro všechny tři „slávy“ světa lastur platí pravidlo „všechna sláva polní tráva“. Nedostižné rarity minulosti zůstávají sice stále vzácné, ale přesto jsou již pro vážného zájemce dostupné. Štafetu nejvzácnější homolice od nich postupně přebíraly další (Conus dusaveli, C. barthelemyi, C. vicweei, C. thomae, C. excelsus a C. cervus), avšak i ty se s ní v krátké době musely rozloučit. Každá z nich byla svého času považována za nejvzácnější, za každou se platily doslova astronomické částky. Všechny již lze dnes získat za mnohem přijatelnější sumy. Jejich cena však může opět raketově stoupnout, pokud budou stávající, velmi omezená naleziště jakýmkoli způsobem zničena nebo kontaminována.
A to platí i o ulitách těch druhů, které nejsou o mnoho větší než zrnko rýže a které si musíte prohlížet lupou.
Velké i malé
Rozdíly ve velikosti schránek „slávy moří“ jsou obrovské. Zatímco největší exempláře měří okolo 17 cm, jsou nejmenší dlouhé jen asi 7,5 cm. V obou uvedených rozměrech patří k raritám a pokud jsou dobře vybarveny a nepoškozené, platí za ně sběratelé neuvěřitelné částky. Na snímku je jeden z největších obrů, exemplář průměrné velikosti a nejmenší známý trpaslík.
V žaludku ryby
Historie homolice Conus dusaveli připomíná detektivní román. Její první exemplář, dlouhý 5 cm, byl v roce 1872 nalezen v žaludku ryby, vylovené u ostrova Mauritius. Nevědělo se, kde jej ryba pozřela, v jaké hloubce žije a na jakém podkladě. Přes veškerou snahu nebyl po dlouhá léta žádný další jedinec tohoto druhu objeven. Jeden zanícený sběratel nabídl za jeho lasturu astronomickou částku a po celém pobřeží Indického oceánu rozvěsil její obrázek s informativním textem, do konce života se však vytouženého přírůstku své sbírky nedočkal. Teprve po více než sto letech, v roce 1977, byl tento druh v malém množství objeven u ostrovů Senkaku-Shoto v souostroví Ryukyu. Ukázalo se, že jde o nový poddruh, který byl nazván C. dusaveli benten, zřejmě větší než druh základní. Vyskytuje se v hloubce 50 až 290 metrů a zatím známé exempláře měří od 67 do 93 mm. Vyznačuje se velkou barevnou variabilitou, jak o tom svědčí i tento snímek. Později byl nalezen v celém pásmu od souostroví Ryukyu až k Filipínám a také v oblasti Nové Kaledonie. Vždy však šlo buď o nálezy ojedinělé nebo jen v malém počtu jedinců, takže stále patří mezi nejdražší lastury. Potrava této homolice je zatím neznámá.
Monstra mezi homolicemi
Angličané jim říkají freaks a česky se správně nazývají monstrosity, jsou hříčkami přírody a jsou mimořádně vzácné. Vyskytují se u všech druhů i velikostí (od velikosti zrnka rýže po více než 20centimetrové). Snad proto se někteří sběratelé specializují právě jen na ně. V ojedinělých případech dojde k výrazné deformaci následkem nadměrného protažení závitnice. Jde o patologickou mimořádně vzácně se vyskytující růstovou vadu. Jednotlivé závity bývají většinou navíc silné, nestejně široké a mohutné, což jen podtrhuje celkovou deformaci a atypický vzhled lastury. Není jistě třeba podotýkat, že čím delší je tato pokřivená část, tím více je taková lastura mezi sběrateli ceněna.
Jiným typem růstových vad je případ, kdy plž během růstu postupně opravuje fyzické poškození své schránky, většinou způsobené útokem nějakého dravce, ať jsou to již stopy po zubech ryby, zobáku chobotnice či čehokoliv jiného. Někdy způsobí toto zranění, zvláště je-li vážnějšího rázu, další růstové anomálie a lastura je pak nejen nepravidelně formována, ale má na sobě i různé atypické výrůstky, často i odlišně vzorované.
Textilní homolice
Mezi nejrozšířenější homolice a současně druhy s největší variabilitou patří homolice textilní (Conus textile). Je rozšířena v celé indopacifické oblasti od východního pobřeží Afriky až za Havajské ostrovy, Markézy a souostroví Tuamatu.
Homolice je obestřena záhadou. Jde o zabijáka, který má po homolici Conus geographus na svém kontě největší počet lidských obětí. Přesto se dosud nepodařilo identifikovat její jed. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že žádný jed nemá, ale její bodnutí vyvolává u citlivějších lidí smrtelnou alergii neznámého druhu.
