Dřívější odborné studie dokazovaly, že za uvíznutí obřích mořských savců na mělčině mohou výkonné sonary ponorek či hlučné lodní motory, případně znečištěné životní prostředí. Teď se ale zdá, že viníkem tragédie, která obvykle končí smrtí zvířete, nemusí být vždy jen člověk.
Velryby jsou už jen kvůli své úctyhodné velikosti nepřehlédnutelnými tvory na naší planetě. Proto není divu, že si lidé pozorně všímají případů, kdy se obří tvor ocitá v nesnázích.
Za vše může Slunce!
Odborníci z německé Univerzity v Kielu, kteří se v uplynulých letech podrobným výzkumem života a chování velryb zabývali, se díky tomu mohli opřít o bohatou dokumentaci případů, kdy mořští savci uvízli na mělčinách při pobřeží Severního moře. Klaus H. Vanselow a Klaus Ricklefs z CORELAB (Coastal Research Laboratory – Pobřežní výzkumná laboratoř) zřízené při této univerzitě, kde vědní obory věnující se oceánům a životu v nich mají dlouholetou tradici, analyzovali zaznamenané případy z let 1712 až 2003, z nichž vyplývá, že příčinou uváznutí velryb na mělčině by měla být zvýšená sluneční aktivita. Němci zjistili, že za posledních téměř 300 let uvízlo na mělčinách Severního moře celkem 97 vorvaňů (Physeter macrocephalus). 87 z nich takto skončilo právě v období zvýšené aktivity naší životodárné hvězdy.
Sluneční cyklus, o němž svědčí množství skvrn na Slunci, trvá od 8 do 17 let (v průměru 11 roků). Jeho periody kratší než 11 let jsou spojovány se zvýšenou produkcí slunečního záření, zatímco ty delší se chovají opačně. Tyto změny pak ovlivňují magnetické pole naší planety a opravdu velká sluneční aktivita ho může dokonce i narušit.
Velryby s magnetitem
Vzhledem k tomu, že většina velryb, které uvázly na mělčině, se do nesnází dostala právě v období zvýšeného přílivu slunečního záření a tedy i narušeného magnetického pole naší planety, dokazují zdejší vědci, že obří mořští savci, podobně jako poštovní holubi nebo delfíni, používají k orientaci magnetického pole Země. V buňkách vnitřních orgánů mají totiž krystalky magnetitu, citlivého na zemské magnetické pole, a pokud dojde k jeho porušení, vážně to ovlivní orientaci zvířat. Velryby jsou pak zmatené a snadno omylem zamíří na břeh, kde je často čeká smrt. Obvykle se jedná o samce, kteří se za svými milostnými výboji v době páření vydávají na větší vzdálenosti.
Magnetické pole je dostupné kdykoli a téměř kdekoli na zemském povrchu. „Vorvani migrují na dlouhé vzdálenosti s minimálními vizuálními pomůckami. Proto není divu, že disponují smyslem pro magnetické pole Země,“ říká doktor Klaus H. Vanselow, který bude se svými vědeckými kolegy ve výzkumu tohoto jevu i nadále pokračovat.
Mořští savci „obléhají“ britské ostrovy!
V poslední době se ve Velké Británii množí případy výskytu obřích kytovců poblíž pobřeží. Ti ve zdejších vodách pátrají po potravě. U západního Walesu tak byly nedávno k vidění dva tisíce delfínů, v Irském moři pro změnu hejno plejtváků myšoků (Balaenoptera physalus). Ve druhém případě se navíc jedná o zcela unikátní jev, protože tato gigantická zvířata, měřící více než 10 metrů, se obvykle vyskytují jen sama nebo v páru. K britským břehům se rovněž v nezvykle hojném počtu stahují plejtváci malí (Balaenoptera acutorostrata). Počty velryb, které uváznou na mělčině při pobřeží Spojeného království, se přitom za posledních deset let zdvojnásobily.
Více se dozvíte:
http://www.corelab.uni-kiel.de/
