Příkladů toho, že rostliny dosud ukrývají spoustu nejrůznějších tajemství, nám věda nabízí mnoho. Jak je možné, že semena po tisíciletích vzklíčí? Proč se některé stromy dožívají takového věku? Kdoví, čím nás příroda ještě překvapí!
Semena ze záhrobí
Světová věda si nyní připomíná objev, který před 50 lety znamenal vědeckou senzací. Tehdy v kanadské Arktidě náhodně odkryl horník prastarou síť chodeb lumíků, v níž měli tito křečkovití hlodavci zásobárnu, ukrývající hluboce zmrazená semena arktického vlčího bobu. Po rozmrazení čekalo vědce velké překvapení, když semínka vyklíčila, i když podle odhadu byla do mrazivého podzemí uložena před 10 000 roky!
Není to ale jediný případ, kdy svět podobně užasl nad vitalitou semen. Stejně se například zachovala zrnka obilí stará 3400 let, které archeologové nalezli v hrobce egyptského vládce Tutanchamona.
Starci z říše rostlin
V různých koutech naší planety bychom našli asi 700 000 rostlinných druhů. Zatím se však vědecky pregnantně nepodařilo zdůvodnit, jak se mnohé z nich mohou dožívat tak překvapivě dlouhého věku.
Nejstarší známou rostlinou na světě je křovina druhu Larrea tridentata z Mohavské pouště v jihozápadní Kalifornii, zvaná King Clone. Její stáří odhadl v únoru 1980 profesor Frank C. Vasek z Kalifornské univerzity na 11 700 let.
Jak vědci nyní zjistili, mohl by keř teoreticky růst na věky, protože z jeho kořenů neustále raší nové a nové výhonky, a tak se kolem mateřské rostliny donekonečna šíří její „klony“. Průměr kruhu se tak za každých 500 let rozšíří asi o metr.
Tentýž americký badatel nedávno ohlásil, že objevil druh borovice Pinus longaeva starý asi 5000 let. V roce 1981 zas bylo zjištěno, že antarktické lišejníky o průměru 100 mm jsou staré nejméně 10 000 let.
Svou dlouhověkostí jsou známy rovněž olivovníky (Olea), pod nimiž lidé odpradávna hledali chladivý stín. Stáří jednoho, který dosud roste v Aténách, vědci odhadují na více než dvě tisíciletí, ale donedávna tam rostl ještě o 1000 let starší tzv. Platónův olivovník. Téměř stejného věku (2500 let) se dožívá i jehličnan blahočet (araukária), který na zemském povrchu voněl již před 150 – 240 miliony roky.
Čekání na vláhu
Na věkovém protipólu nabízí příroda drobné rostlinky, jejichž životní cyklus je zas velice krátký. Jsou označovány společným názvem efemérs (řecky: jednodenní, pomíjivý).
Obvykle je reprezentují jednostopkové nízké byliny, které dorůstají maximálně do výšky 20 – 30 cm. Rostou hlavně v pouštích, polopouštích a stepích. V tamním suchu semena bez újmy přečkají mnoho měsíců, ba i let, dokud nezačne pršet. Dešťové kapky pak jako mávnutím kouzelného proutku odstartují závody milionů těchto rostlin, jejichž květy se pestře zbarví a rozvoní dosud vyprahlou pustinu. Začíná velkolepá hostina hmyzu, který pohádkovou nádheru opyluje, aby vzápětí přišla na svět semínka. Bohužel, sluneční výheň životodárnou vláhu velmi brzy vysuší a rostlinky rychle zvadnou. Zůstanou jen jejich semena, která opět trpělivě čekají, až zas někdy přijde životodárná voda.
Nemusíme však cestovat až někam do Afriky, protože i u nás najdeme takovou rostlinu, osívku jarní. Proces od semene přes vyklíčení až po dozrání nových semínek jí trvá necelé dva měsíce.
Pojďte si pochutnat!
Podstatu běžného opylování známe zejména v podání včel. Záhady rozmnožování některých rostlinných druhů se však vědě nedaří zcela vysvětlit dodnes a mnohé již objasněné jsou zas opravdu unikátní.
Až mrtvolným zápachem, připomínajícím shnilé ryby, umí na Sumatře omráčit své obdivovatele zmijovec obrovský, jehož fialové květenství převyšuje i dospělého člověka. Opylují ho mouchy, které právě takový nesnesitelný puch láká. Stejnou fintu v suchých afrických oblastech využívá i smrdutka, která hnijící maso připomíná dokonce i svým vzhledem. Masařky, které si na ni sednou, aby nakladly vajíčka, po chvíli, sotvaže zjistí, že nejde o maso, zklamaně odlétají. Na nohou si však už odnášejí částečky pylu, který přenesou na další smrdutku, když se znovu nechají napálit vidinou dalšího masa.
Roli opylovačů však mnohdy přebírají i jiní zástupci fauny – ptáci, například kolibříci, a často dokonce i ryby. U madagaskarské „palmy poutníků“ to zas jsou poloopice lemuři bělohlaví, které vábí nektar uvnitř velkých květů. Pyl uchycený na mlsném čumáku posléze přenášejí na jinou rostlinu.
Ke zprostředkovanému rozšiřování semínek mnoha druhů rostlin slouží svým trusem například sloni, u nás pak skot či lesní zvěř. Bezpochyby zvláštním šiřitelem jsou různé ryby. Například v Amazonii polykají semena palem, která padají do vody, a roznášejí je dál.
Když začne noční směna…
Když většina rostlin uzavře večer své květy, ožijí naopak některé jiné druhy, které noční tmu překonávají hlavně výraznou vůní a dobře viditelnou světlou korunou. Tak se teprve se západem slunce sladce rozvoní třeba jihoamerické stromy Couroupita guaianensis, aby až ze vzdálenosti mnoha kilometrů přilákaly kaloně. Ti svým dlouhým jazykem dychtivě nasávají šťávu z oranžových miskovitých květů, bezděky se tak na nich zachycuje pyl, který pak přenášejí na další květy. Obdobně opylují temnotou létající kaloni i mohutné africké baobaby.
Nočními „dělníky-opylovači“ květů, jsou i různé druhy lišajů, velkých motýlů s chlupatým kožíškem, chránícím je před chladem, a dlouhým „brčkem“ sosáku (10 – 32 cm), kterým mlsají nektar z hloubi květů. Takto opylují i mnohé druhy tabáku.
U nás takové motýlí opylování využívá třeba svlačec či pupalka dvouletá, která své žluté květy ukazuje také jen pod rouškou noci.
Není kam spěchat!
V rostlinné říši se můžeme setkal se spoustou různých „sportovních“ rekordů. Pokud jde o rychlost růstu, mezi favority bezesporu patří mohutná bylina se silnou kořenovou soustavou, banánovník (Musa) – věda popsala 40 druhů. Od vyklíčení k dosažení desetimetrové výšky a sklizně plodů uplyne necelých deset měsíců. Navíc plodí třikrát ročně!
Ovšem suverénním rychlostním vítězem by se stal bambus (Bambusa), což je souhrnné označení více než 100 rodů a 600 druhů rostlin se shodnou stavbou. Některé druhy povyrostou za 24 hodin až o metr. Bambusová stébla zpočátku rostou dokonce až rychlostí 1 mm za minutu, přičemž klíčící výhonky praskají tak, že je člověk opravdu slyší. Je to asi jediný případ, kdy můžeme doslova slyšet rostlinu růst! V jižní a jihovýchodní Asii takto dorůstají až do výšky 30 m.
V rychlosti si s nimi ovšem nezadají ani mnohé druhy mořských řas. Vodním rekordmanem je v tomto směru chaluha Macrocystis perifera, která se při optimálních podmínkách protáhne za den až o 60 cm. Každá z milionů jejích malinkých rostlinek se nejprve přichytí na mořském dně a pak už se za pomoci jakýchsi plováků plných plynu dere vzhůru k hladině. U pobřeží Kalifornie vytváří tato chaluha opravdové husté podvodní lesy.
Rekordmany v pomalosti jsou naopak hlemýždím tempem rostoucí lišejníky. Ty mnohdy přirůstají za rok o pouhý 1 mm. Možná právě proto, že nikam nespěchají, vydržely na Zemi už úctyhodných 300 milionů let.
Pokud jde o dlouhověkost, mohou s lišejníky soupeřit například mexické rostliny Dioon edule, které sice připomínají palmy, ale náleží mezi cykasy, obývající Zemi ještě před tím, než po ní začali pobíhat dinosauři. Tato rostlina roste mnohokrát pomaleji než naše nehty. Odborníci nyní zjistili, že k tomu, aby cykas ze semene dorostl do výšky 10 cm, potřeboval 120 let. Při takovém tempu doroste do 1,5metrové velikosti asi za 1 800 roků.
Rafinovaní lupiči
Ve snaze o zachování svého života se rostliny mnohdy nezastaví před přímo lupičskými metodami. Například jmelí, symbol poklidu vánočních svátků, se v přírodě ve skutečnosti chová jako drzý parazit – přiroste na hostitelský strom a dopřává si z něj hojnost vody i minerálních látek. Ostatně jmelí není hloupé ani pokud jde o rozmnožování. Ptáci si totiž rádi pochutnají na jeho velice lepkavých bobulích, které se jim často přilepí na zobák. Ve snaze zbavit se nepříjemné „ozdoby“ pak zoufale otírají zobáky o stromy, aniž tuší, že se tak bezděky stali podivnými zahradníky.
Podobné „přisání“ na cizí strom mají ve svém repertoáru i mnohé jiné rostliny. Příkladem mohou být i nejvzácnější květiny, orchideje, především pak jejich epifytické druhy. Ty rovněž rostou na kůře stromů či odumřelém dřevě.
Ovšem rekordmankami v „nezvaném hostování“ jsou obrovské bromélie v tropických deštných pralesech Ameriky, jejichž široká růžice špičatých listů připomíná obrovský míček na badminton – v průměru může měřit až metr při váze dospělého muže. Listy jako žlábky neustále přivádějí vodu do bazénku uprostřed, do nějž se vejde až pět litrů životodárné tekutiny. Taková studánka zas láká ptáky k osvěžení a jejich trus zase slouží jako potrava pro rostlinu.
Více se dozvíte:
B. D. Alexejev – Zajímavosti ze světa rostlin, Agropomizdat, Moskva, 2003
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, Praha, 2002
Člověk se má od přírody co učit
Z technického pohledu je velmi zajímavým výtvorem přírody zdánlivě běžná obyčejná tráva. Poměr její výšky k šířce základny totiž nedokáže napodobit ani sebegeniálnější stavitel. Její stéblo bývá přibližně 500krát vyšší než širší. To by například u Eiffelovy věže v Paříži znamenalo, že při výšce 300 m by měla mít základnu širokou pouhých 6 m. Stéblo je však i velice silné a pružné, protože největší zatížení má až nahoře v podobě klasu. S tím si nejlepší konstruktérka příroda poradila tak, že stéblo vytvořila jako dutý nosník, přerušený kolénky a po celé délce vyztužený zpevňujícím pletivem ve tvaru T nebo I. Jde tedy o průřez jaký se v lidském světě používá pro železné nosníky. Botanici dosud objevili na 65 000 druhů trav.
Jak hospodařit s vodou?
Pouhý hektar pole obilí za sezónu vypaří asi 5 milionů litrů vody. Experti spočítali, že na získání každého kilogramu obilí je tak v přírodním koloběhu zapotřebí 900 kg vody.
Rostliny jsou však velmi důmyslné i při hledání a uchovávání vody, zejména ty, které žijí v poušti. Nejdelší kořeny má jihoafrický fíkovník, jehož kořeny byly nedávno objeveny v jeskyni 100 metrů pod žhavým pískem. Největšími hospodáři s vodou v suchých oblastech zas bývají kaktusy, jejichž králem je tunový saguaro (z Mexika a USA), vysoký až 20 metrů.
Honba za potravou
Zvláštní kapitolou jsou rostliny masožravé (karnivorní) které dokážou v „honbě“ za potravou vymýšlet nejrůznější pasti a nástrahy, do nichž pak loví nejrůznější pochoutky – od hmyzu až po hlodavce, ještěrky, žáby, ba i ptáky. Vědci stále, nyní zejména v Austrálii, objevují nové druhy masožravek,.
Vynalézavé jsou v tomto směru invazní rostliny, které se za potravou umí nejrůznějším způsobem (ptáci, mořské proudy, vítr…) „pohybovat“ z místa na místo, dokonce i mezi kontinenty. U nás je to například přivandrovalý bolševník velkolepý.
