Desítky výprav se snažily dobýt nejsevernější bod naší planety. Nakonec se to podařilo, dodnes však s určitostí nevíme komu. Ani Frederick Cook, ani Robert Peary nebo Richard Byrd nepředložili o svém prvenství opravdu nezvratné důkazy.
Severní pól je docela jiný, než jeho jižní protějšek – zemská osa tu neprotíná žádnou pevninu. Oceán je tu hluboký 4087 metrů a pokrývá ho vrstva ledových ker. Chaotická ledová nakupení a sníh skrývají zrádné pukliny, mezi krami se otvírají a zavírají průplavy volné vody pokryté ledovou tříští a celá tato masa je navíc v ustavičném pohybu, unášena mořskými proudy. Od nejsevernějšího výběžku pevné země, grónského mysu Morris Jesup, je severní pól vzdálen více než 700 kilometrů.
Zpočátku nebyl žádný důvod proč se o jeho dobytí pokoušet. Mořeplavci hledali na severu něco jiného – cestu za bohatstvím Orientu. Tradiční trasa kolem Afriky nebo Jižní Ameriky byla příliš dlouhá a navíc až do konce 16. století pod kontrolou Španělů a Portugalců. Do severních moří se proto zpočátku vydávali zejména Angličané a Nizozemci. Pokoušeli se plout za kořením a zlatem podél sibiřského pobřeží nebo hledali Severozápadní průjezd napříč americkým kontinentem. Měli však i smělejší plány.
Bláhové sny o volném moři
Mysl geografů tehdy ovládala představa, že ledy se kupí jen při pobřeží. Kolem pólu se mělo rozprostírat volné a tedy splavné moře a tak se zrodila myšlenka uspořádat expedici, která by doplula do Pacifiku přímou cestou přes pól. Prvním, kdo se o to pokusil, byl v roce 1596 nizozemský mořeplavec Willem Barents. Lodi kapitánů Rijpa a Heemskirka s Barentsem jako lodivodem připluly ke Špicberkům a podél nich pokračovaly na sever. Asi na 80° narazily na led, který je dál nepustil. Rijp se vrátil domů, Heemskirk odplul k Nové Zemi, kde chtěl Barents navázat na své starší výzkumy. Loď však rozdrtil led a námořníci museli na Nové Zemi přezimovat. Většina z nich se příští rok vrátila domů, Willem Barents útrapy nepřežil.
Roku 1607 se vydala do Japonska a Číny přes severní pól anglická výprava Henryho Hudsona. Ten se nejprve snažil probít podél východního pobřeží Grónska a pak také zamířil ke Špicberkům. Stejně jako Barentse ho však zastavil led, jen o málo severněji. Hudson se vrátil do Anglie přesvědčen, že přes pól cesta do Orientu nevede. Síly badatelů se pak upřely především na hledání průjezdu mezi arktickými ostrovy severní Kanady. S úmyslem dosáhnout severního pólu déle než 200 let žádná výprava nevyplula.
Herkulové z lodi Hecla
Na počátku 19. století podnikali četné výpravy do Grónského moře britští velrybáři otec a syn Scoresbyové. Jejich loď Resolution přitom překročila 80. rovnoběžku a severozápadně od Špicberků doplula až na 81°30‘ – buď roku 1806 nebo 1822, v tom se prameny liší. Plavby Scoresbyů se každopádně staly inspirací pro první oficiální výpravu, která dostala dosažení severního pólu jako svůj hlavní cíl – roku 1818 se vydaly za touto vidinou britské lodi Dorothea a Trent, daleko se však nedostaly. Sny o volném moři tiše bledly a zdálo se být jisté, že na lodi se k pólu plout nedá.
V roce 1827 zakotvila u Špicberků loď britského polárníka Williama Parryho Hecla. Námořníci pod jeho velením vyložili dva velké čluny s plochým dnem a sanicemi, naplnili je zásobami, zapřáhli do nich soby a vydali se k pólu pěšky. Nevíme, zda věřili, že narazí na volné moře, po kterém budou moci na svých člunech plout. Záhy však zjistili, že pro soby je terén neschůdný. Zabili je a zapřáhli se do těžkých člunů sami. Po nelidské námaze je za mimořádně špatného počasí mezi krami, trhlinami a rozbředlým sněhem dotáhli na rekordních 82°45’. Dál už to nešlo. Led se lámal a ledové pole bylo mořskými proudy unášeno nesprávným směrem. Parry se vzdal a vrátil se na Špicberky.
Hurá na pól, Ameriko!
Roku 1845 zmizela v Arktidě britská expedice Johna Franklina. V příštích letech se jí vydalo hledat několik desítek výprav. Na vlně solidarity se svezl i americký lékař Elisha Kane. Sehnal prostředky na pátrací výpravu, ale místo po Franklinových stopách se v roce 1853 vydal na sever hledat volné moře, po kterém chtěl doplout k pólu. Baffinovým mořem se dostal do úžinového mořského bazénu severozápadně od Grónska, který dnes nese jeho jméno. Tam Kaneova loď na dva roky zamrzla a polárníkům nezbylo, než podnikat saňové výpravy za pomoci místních Eskymáků. Jedna z nich došla k nezamrzlému moři a Kane se mylně domníval, že to je hledaný volný oceán. Doplout však k němu nemohl. Jeho loď rozdrtil led a výprava se vrátila na jih ve člunech. Jeden z jejich členů, Isaac Hayes, se v roce 1860 za chimérou „volného moře“ vydal znovu. Přezimoval ve Smithově průlivu a vyrážel na saních do okolí, samozřejmě i k severu. Roku 1861 se prý dostal až na 81°35’, kde opět narazil na volné moře. Jeho údaje však nejsou považovány za hodnověrné. Obě americké výpravy přinesly řadu významných zeměpisných objevů; zároveň však znovu usadily v povědomí badatelů nesprávnou představu o volném severním moři. Vnesly také do polárních výzkumů nové nezdravé prvky – nesmiřitelnou soutěživost a zbytečné furiantství.
Vražda bílého Eskymáka
Je pozoruhodné, jak dlouho nikoho z badatelů nenapadlo, že na severu přežije nejlépe ten, kdo se přizpůsobí zdejšímu životu. Až se roku 1860 vydal do Arktidy třetí Američan v pořadí – Charles Hall. Dva roky žil mezi Eskymáky na jihu Baffinova ostrova. V letech 1864-69 zkoumal oblast severně od Hudsonova zálivu a přebýval u místních obyvatel na Melvillově poloostrově. Stal se prvním polárníkem, který se skutečně naučil přežít na severu jen za pomoci vlastních sil a jednoduchého vybavení. Snad proto byl roku 1871 pověřen vedením výpravy na parníku amerického námořnictva Polaris, který se po Kaneových a Hayesových stopách vydal Baffinovým mořem k pólu. Žádná loď se do té doby nedostala tak daleko. Polaris zakotvil na zimu na 82°29’, v dnešním Hallově zálivu, a na další cestu se měl vydat na jaře. Charles Hall však náhle zemřel – je takřka jisté, že byl otráven arzenikem těmi členy výpravy, kteří nesdíleli jeho nadšení a nesouhlasili s jeho plány. Polaris po Hallově smrti zvedl kotvy a plul k jihu, byl však rozdrcen ledem. Část posádky zachránili už v Baffinově moři velrybáři. 19 osob i s kapitánem Polarisu Tysonem přežilo po dobrodružné plavbě na stále se zmenšující ledové kře, kterou mořské proudy zahnaly až k jižnímu Labradoru.
Britský ručník v ringu
Dobytí severního pólu se v 60. letech 19. století stalo prestižní záležitostí a nebyli to jen Američané, kdo toužil donést vlajku na nejsevernější bod planety. Britský rekord z roku 1827 však odolával. Nepřekonaly ho dvě německé výpravy, vedené Karlem Koldeweyem v letech 1868-70, ani rakousko-uherská polární expedice Karla Weyprechta a Julia Payera z let 1873-74. Na dvou výpravách se o pól marně pokoušel také Švéd Adolf Erik Nordenskjöld.
Brity nakonec překonali zase houževnatí Britové. Koráby Discovery a Alert, vyslané britskou admiralitou pod vedením George Narese, propluly v roce 1875 Baffinovým mořem a navazujícími průlivy až k samému okraji Severního ledového oceánu, kde výprava přezimovala. Během zimy Britové mapovali pobřeží Ellesmerova ostrova a Grónska a jedna skupina se roku 1876 pokusila ztéci severní pól – velel jí kapitán Alertu Albert Markham. Námořníci vlekli své saně a čluny podél Grantovy země až na 83°20’ a pak se vrátili. Výpravu těžce postihly kurděje, Discovery a Alert se proto na jaře 1876 obrátily k jihu. Po návratu domů Nares telegrafoval admiralitě: „Severní pól je neschůdný.“ Britové už se pak o jeho dobytí nikdy nepokusili. Na řadě byli Američané.
Duchové a lidojedi
Roku 1881 vyrazila k severu expedice, které velel poručík Adolphus Greely. Tuleňářská loď Proteus je odvezla na místo, kde před časem zimovala Naresova Discovery. Greelyho muži jej nazvali Fort Conger. Strávili tu zimu a vyjížděli na sever. Při jedné z výprav se poručík Lockwood se dvěma muži dostal na 83°24‘ – rekord patřil Američanům! Greelyho expedice však skončila tragicky. Nepřiplula žádná ze zásobovacích lodí a Greely se až koncem léta 1883 rozhodl k návratu na člunech. Po náhlé bouři přišla výprava o vybavení i zásoby a polárníci byli vrženi na Ellesmerův ostrov, nedaleko eskymácké osady Etah v Grónsku. Nepokusili se však vyhledat pomoc a nakonec mezi nimi došlo i ke kanibalismu. Zbytky výpravy, 6 mužů a Greelyho, zachránili v červnu 1884 velrybáři.
Už roku 1879 vyplula na sever Beringovou úžinou loď Jeanette, vedená Georgem De Longem. Financoval ji majitel newyorského Heraldu James G. Bennett – měla pátrat po tehdy nezvěstném Nordenskjöldovi. Když se cestou De Longovi donesla zpráva o Švédově šťastném návratu, zamířil k pólu. Jeanette však brzy zamrzla v ledu. 21 měsíců ji kry nesly severozápadním směrem, než byla severně od Novosibiřských ostrovů rozdrcena. De Long zamířil na saních a ve člunech k Sibiři. Poblíž ústí Leny čluny rozdělila bouře; zachránilo se jen 14 mužů, kterým pomohli místní Jakuti. De Long zemřel v říjnu 1881 hladem a vysílením.
Báječná cesta lodi Fram
Některé předměty z nešťastné Jeanetty se v roce 1884 našly na kře u jižního Grónska. Potvrzovalo to existenci mořského proudu, který sem od Sibiře žene led. K dobytí pólu by tedy mohlo stačit nechat se jím volně unášet. Na to však musíte mít plavidlo, které odolá ledovému sevření – tak uvažoval norský zeměpisec a polárník Fridtjof Nansen. Skotský konstruktér Colin Archer mu takovou loď postavil. Měla oblý trup a byla silně vyztužená. Dostala jméno Fram. Nansen a Sverdrup na ní vypluli roku 1893 z Norska podél sibiřského pobřeží. Severozápadně od Novosibiřských ostrovů nechali Fram zamrznout v ledu. Proud jej však neunášel na sever, jak si Nansen představoval. Proto se rozhodl pro pěší útok. V březnu 1895 spolu s Fredrikem Johansenem opustili loď a zamířili k pólu na lyžích. Za necelý měsíc došli na 86°04‘ – dál než kdokoliv před nimi. V dalším postupu jim zabránily praskliny v ledu a kanály volné vody. Nansen s Johansenem se obrátili k jihu. Přezimovali v zemi Františka Josefa, na jaře 1896 se setkali s členy britské Jacksonovy expedice a na jejich lodi se vrátili do Norska. Pár dní poté připlul i Fram, který se vymanil z ledu poblíž Špicberků. Cesta Framu přinesla důležité vědecké poznatky o severním oceánu i arktickém počasí.
Pošetilci v balónovém koši
Nansen s Johansenem měli k cestě po nevyzpytatelném ledovém terénu dobrý trénink. Už v roce 1888 spolu s dalšími čtyřmi druhy na lyžích a sněžnicích uskutečnili historicky první přechod grónského ledovce. Na grónském ledu v té době získávali zkušenosti i dva budoucí nesmiřitelní sokové v boji o pól, Američané Frederick Cook a Robert Peary, dokonce jako členové jedné výpravy.
V 90. letech zasáhli do bojů o pól, tragicky a kuriózně zároveň, také Švédové. Nejprve v roce 1892 zmizela v Baffinově moři výprava s krycím názvem „botanická expedice do severního Grónska“ Alfréda Björlinga a E. G. Kallstenia, další donkichotský výpad uskutečnili Švédové v roce 1897. 11. července toho roku vzlétl ze Špicberků balón inženýra Salomona Andréeho Örnen. Odvážní vzduchoplavci Andrée, Strindberg a Fraenkel však museli po třech dnech nouzově přistát na ledu jen 300 kilometrů severně od Špicberků. Při zpátečním pochodu je kry zanesly na Bílý ostrov (Kvitøya) severovýchodně od tohoto souostroví, kde postupně zemřeli. Svět se o jejich osudu dozvěděl až v roce 1930, kdy pozůstatky členů výpravy, jejich obydlí i deníky našli norští námořníci. Dokonce se podařilo vyvolat i filmy, na kterých Andrée a jeho druhové zachytili katastrofu svého balónu.
Polární horečka vrcholí
V roce 1900 padl Nansenův rekord. Postarali se o to Italové z expedice vévody Luigiho d’Abruzzi. Vévoda – zdatný horolezec – se chtěl původně pokusit o dobytí severního pólu sám, umrzly mu však prsty na nohou. A tak se ze země Františka Josefa vydalo na saních k severu deset mužů, vedených důstojníkem Umbertem Cagnim. Šest z nich postupně poslal zpět, tři se přitom ztratili. Zbývající čtyřčlenná skupina došla 25. dubna až na 86°34‘, odkud se vrátila. Cagni se svými muži urazil celkem 1200 kilometrů, dokonce si byl nucen sám amputovat omrzlý prst. Byl to skvělý výkon, ale drsná zkušenost.
Na přelomu 19. a 20. století podnikl hned několik pokusů o dosažení pólu Robert Peary. Při hledání vhodného startovního bodu prozkoumal severní pobřeží Ellesmerova ostrova i Grónska a objevil nejsevernější bod zemské souše, mys Morris Jesup. Příležitostně se pokoušel i o výpady k severu a roku 1906 překonal o půl zeměpisného stupně Cagniho rekord. Jeho budoucí sok Frederick Cook se zúčastnil antarktické expedice na lodi Belgica a roku 1906 se vydal dobýt nejvyšší horu Severní Ameriky, Mt. McKinley. Vrátil se jako vítěz, ale jeho průvodce veřejně prohlásil, že Cook si ve skutečnosti všechno vymyslel. Nálepka prohnaného podvodníka už Cookovi, k jeho smůle, zůstala.
Severní pól je dobyt?
Na svůj poslední výpad k pólu vyrazil Robert Peary 1. března 1909 z mysu Columbia na Ellesmerově ostrově. 24 mužů jelo na devatenácti saních, tažených psy. Peary své muže postupně propouštěl a od 87°47‘ pokračoval jen s Eskymáky a svým věrným černošským pomocníkem Matthewem Hensonem. 6. dubna 1909 dosáhl Peary severního pólu a 5. září telegrafoval o svém úspěchu do Ameriky. Už 1. září však došel listu New York Herald telegram podobného znění, ale od jiného badatele. Frederick Cook prý dosáhl severního pólu už 21. dubna 1908, nemohl však ihned podat zprávu, protože byl nucen po návratu od pólu přezimovat na ostrově Devon. Robert Peary Cookovo tvrzení pobouřeně odmítl a nařkl ho ze lži. Dobytí pólu se dokonce stalo předmětem hlasování v americkém Kongresu. Ten rozhodl, že vítězem je Peary, podporovaný vlivnou National Geographic Society. Cook byl prohlášen za podvodníka a je jisté, že mu v tom výrazně pomohla causa Mt. McKinley.
Přestože se i dnes za vítěze nad pólem označuje Robert Peary, o jeho úspěchu neexistuje žádný přesvědčivý důkaz. Znalci Arktidy poukazují na to, že Peary absolvoval svou cestu neobvykle rychle. Dochované záznamy obou soků svědčí o tom, že v centrální Arktidě byli. Nikdy se už však nezjistí, jak daleko opravdu došli.
Křídla nad ledem
Ve 20. letech 20. století se rozhořel nový, tentokrát vzdušný boj o pól. Ačkoliv letadla se v Arktidě objevila už dříve (první létal roku 1914 u Nové Země Rus polského původu Jan Nagorski), skutečný let k pólu se uskutečnil až roku 1925. Naplánovali ho slavný norský polárník Roald Amundsen a Američan Lincoln Ellsworth. 21. května 1925 vzlétli spolu s dalšími čtyřmi muži z Kingsbay na Špicberkách na dvou létajících člunech Dornier Wal. Chtěli k severu, ale vítr je zanášel stranou; to ovšem zjistili až po osmi hodinách letu, po přistání v jakémsi mořském bazénu, kdy konečně mohli podle slunce změřit svou polohu – 87°44’severní šířky. Na let k pólu už neměli ani pomyšlení – chyběly jim pohonné hmoty a jeden dornier se při přistání poškodil. Museli zpátky. Bazén volné vody se však povážlivě zmenšil a zbylý letoun musel odstartovat z ledu. Potřeboval však alespoň půlkilometrovou rovnou plochu. Déle než čtyři týdny strávilo šest mužů kopáním, škrábáním a přemisťováním ledu, než se to konečně podařilo. Na Špicberky se vrátili 15. června. Pro svůj příští let k pólu se Amundsen s Ellsworthem rozhodli použít jiného dopravního prostředku – řiditelné vzducholodi. Takové, jaké v Itálii konstruoval Umberto Nobile. Má velký akční rádius a může přistát kdekoliv… Ideální prostředek!
Předstihl jsem Amundsena!
7. května 1926 zakotvila v Kingsbay na Špicberkách polovyztužená Nobileho vzducholoď, zakoupená Nory pro účely severopolární expedice a pojmenovaná Norge. Členy mezinárodního týmu byli opět Roald Amundsen a Lincoln Ellsworth, vedení vzducholodi se ujal její konstruktér Umberto Nobile. Výprava měla těžkého konkurenta. Od 29. dubna byli na místě také členové americké expedice Richarda Byrda a Floyda Benneta, kteří se chystali dosáhnout pólu na třímotorovém fokkeru, pojmenovaném Josephina Fordová. Spěchali. Zatímco Amundsenovi šlo především o přelet ze Špicberků na Aljašku, při kterém měl být severní pól jen „zajímavým bodem na půli cesty“, ctižádostivý Byrd chtěl být na pólu první. Musel také splatit dluhy – i proto potřeboval Amundsena porazit.
Zatímco se na Norge montovaly přídavné nádrže a měnil porouchaný motor, Byrd s Bennetem dokončili všechny přípravy a 9. května 1926 po půlnoci ve chvatu odstartovali. V 9 hodin dopoledne zakroužila po klidném letu Josephina Fordová nad pólem a 15 a půl hodiny po startu byli letci zpátky v Kingsbay. Byrd dosáhl svého cíle. Norge vzlétla 11. května a let k pólu jí trval 16 hodin a 40 minut. Spustila na led vlajky a pokračovala dál k Aljašce. První transpolární let v historii skončil po 72 hodinách letu ve vesničce Teller.
Trosečníci na kře ledové
Byrd byl oslavován jako hrdina, ozvaly se však i pochybovačné hlasy – jeho let prý trval příliš krátkou dobu. Nebyl to však názor Amundsenův, ten Byrdovi věřil. Pochybovači umlkli a ozvali se znovu po Byrdově smrti v roce 1957. Mnohé z jejich výtek lze lehce smést ze stolu. Pravdou však je, že Richard Byrd nikdy nezveřejnil originály svých cestovních map a záznamů. Dodnes je nikdo neviděl. Podezření, že americký hrdina a úspěšný polárník Byrd všechny podvedl a na pólu ve skutečnosti nebyl, tak není možné vyvrátit.
6. května 1928 přilétla do Kingsbay vzducholoď Italia. V čele čistě italské expedice stál Umberto Nobile, na palubě byl i český fyzik František Běhounek. 24. května přelétla Italia nad pólem, kde shodila vlajku a dubový kříž. Na zpáteční cestě vlétla do bouře, námraza a vichr stlačily Italii až k ledu. Po nárazu se utrhla kabina a zbytek vzducholodi navždy zmizel ve vánici. Trosečníci se vysílačkou spojili se světem. 1500 mužů ze šesti zemí se jim vydalo na pomoc, mezi nimi i Amundsen. 15. června 1928 odletěl jeho Latham 47 z norského Tromsø. Od té doby ho nikdo nespatřil. Zraněného Nobileho odvezl švédský pilot Lundberg, který při druhém letu na kře sám ztroskotal. Definitivní spásu zbylým trosečníkům, včetně Lundberga a Běhounka, přivezl 11. července po odvážné plavbě sovětský ledoborec Krasin.
Vědci, turisté a dobrodruzi
V květnu 1937 začala fungovat v blízkosti pólu první vědecká stanice. Tři sovětské vědce a radistu tam vysadila letadla. Ivan Papanin a jeho muži strávili na kře 274 dny, než je proudy zanesly k východnímu pobřeží Grónska. Měřili hloubku moře a konali meteorologická, geofyzikální a další měření a pozorování. 3. srpna 1958 proplula pod ledovci na točně americká atomová ponorka Nautilus; jiná ponorka, Skate, se v březnu 1959 dokonce na pólu vynořila. Roku 1977 doplula na severní pól první loď, sovětský ledoborec Arktika.
Pokud si odmyslíme problematická prvenství Pearyho a Cooka, pak se prvními lidmi, kteří se dopravili na pól tradiční pozemní cestou po krách, stali Američan Plaisted a jeho tři přátelé. 20. dubna 1968 dorazili k pólu na dvou vozidlech Skidoo a jejich přesnou polohu na ledovém moři zaměřilo průzkumné letadlo. Severní pól se poté stal oblíbeným cílem dobrodruhů nového typu. 1. května 1978 dosáhl poprvé pólu sólista, japonský alpinista Naomi Uemura. Z mysu Columbia jel na saních tažených psy 58 dní, nevezl si však zásoby; ty mu doplňovali letecky. Roku 1986 zopakovala expedice Američana Willa Stegera cestu Roberta Pearyho. Se saněmi, psy a bez letecké podpory jim trvala 56 dní – o dvacet dní déle, než Pearymu!
Je to definitivní důkaz o takřka sto let starém podvodu? Kdo byl opravdu první na severním pólu? Možností je dost – vyberte si sami.
Dobývání severu
Asi 325 př.n.l. – řecký astronom a matematik Pýtheás z Massalie (dnešní Marseille) doplul „sto mil na sever od země Thúlé“, kde se jeho loď dostala do „sraženého moře“, po kterém se nedá plout ani jít (snad ledová tříšť). Z jeho popisu cesty se dochovaly jen zlomky. Historici se dosud neshodli na tom, kam vlastně Pýtheás doplul. Jedni kladou zemi Thúlé do středního Norska, druzí až na Island.
Asi 300 n.l. – Island možná navštívili lidé ze Skotska. Právě tak si lze vysvětlit nálezy několika římských mincí z pozdního 3. století na tomto ostrově.
6. století – cesty irského mnicha sv. Brandana (též Brenaind nebo Brendanus). Popsány byly ve spise Navigatio St. Brandani, který však vznikl až několik století po světcově smrti a bývá často považován za zcela smyšlený. Ti, kteří v plavby sv. Brandana věří tvrdí, že mohl doplout až k ostrovu Jan Mayen.
8. století – irští mniši na Islandu.
Před r. 860 – Island objevují Normané a koncem 9. století ho osidlují.
Asi 860 – Nor Ottar z Helgelandu obeplul nejsevernější výběžek Norska.
Asi 900 – Nor Gunnbjørn Ulfson objevil Grónsko, které bylo Normany trvale osídleno až do počátku 15. století. Lodi tamních usedlíků prozkoumávaly grónské pobřeží a dostaly se přitom daleko na sever, možná až k 80° severní šířky.
1194 – Islanďané objevili na severu novou zemi, kterou nazvali Svalbard. Možná to byly Špicberky nebo snad Medvědí ostrov (Bjørnøya), případně ostrov Jan Mayen.
80. léta 15. století – Špicberky zřejmě objevili Rusové. Ti pronikali daleko na sever také podél pobřeží Nové Země – zcela jistě až za 76° severní šířky. Konkrétní zprávy však chybí.
1587 – při hledání Severozápadního průjezdu pronikl anglický mořeplavec John Davis v Baffinově moři až k 73° severní šířky. (Prakticky každý pramen uvádí jiný údaj.)
1594 – nizozemský mořeplavec Willem Barents podle tradice obeplul na své první výpravě severní cíp Nové Země a dostal se až za 77° severní šířky.
1596 – Jan Cornelius van Rijp a Jakob van Heemskerk s Barentsem na palubě objevili 19. června pro Nizozemí Špicberky a dopluli podle nich až k 80° severní šířky. (Údaje se pramen od pramene liší.)
1607 – Angličan Henry Hudson se 13. července u Špicberků probojoval na 80°23’.
1765 – expedice Rusa Vasilije Čičagova se pokusila doplout ze Špicberků západním směrem na Kamčatku. Svého cíle nedosáhla, ale probila se ledem přibližně na 80°26’.
1766 – druhý pokus Vasilije Čičagova končí na 80°36‘ (80°30‘?).
1773 – Čičagova se pokusil napodobit Brit Constantin Phipps. Dostal se na 80°48’.
1806 nebo 1822 – britští velrybáři otec a syn Scoresbyové dopluli v Grónském moři až na 81°30’.
1827 – muži z britské výpravy Williama Parryho dotáhli v létě při prvním pokusu o pěší atak pólu ze Špicberků své čluny se sanicemi na 82°45’.
1876 – Albert Markham dosáhl při zimování britských lodí Alert a Discovery u severního pobřeží Ellesmerova ostrova 83°20’.
1882 – tři muži z americké Greelyho expedice, poručík James Lockwood, seržant David Brainard a eskymácký průvodce Frederick Christiansen, došli na jaře po severozápadním pobřeží Grónska na 83°24’.
8. dubna 1895 – Norové Fridtjof Nansen a Hjalmar Johansen došli na lyžích ze zamrzlého Framu na 86°04’.
25. dubna 1900 – Ital Umberto Cagni, důstojník výpravy vévody Abruzzského, dovedl své muže ze země Františka Josefa až na 86°34’.
1906 – Američan Robert Peary dosáhl při jednom ze svých polárních výpadů 87°06’.
21. dubna 1908 – údajné dobytí pólu americkým polárníkem Frederickem Cookem.
6. dubna 1909 – pólu, podle svých vlastních slov, dosáhl také Robert Peary.
9. května 1926 – Američané Richard Byrd a Floyd Bennet se vrací na palubě letounu Josephina Fordová do Kingsbay na Špicberkách a oznamují, že se jim podařilo dosáhnout severního pólu.
11. května 1926 – cestou ze Špicberků na Aljašku přelétává severní pól vzducholoď Norge Nora Roalda Amundsena, Američana Lincolna Ellswortha a Itala Umberta Nobileho. První nezpochybnitelná přítomnost člověka na severním pólu.
Češi míří k pólu
V červnu 1872 vyplula z Bremerhavenu na parníku Tegethoff rakousko-uherská vědecká expedice Karla Weyprechta a Julia Payera k severnímu pólu. Pól však ve skutečnosti nebyl jejím hlavním cílem – v první řadě se chtěla pokusit proplout Severovýchodním průjezdem podél sibiřského pobřeží. Posádku Tegethoffa tvořilo 24 mužů, z nichž pět pocházelo z Čech a Moravy. Sám Julius Payer byl rodákem z Teplic v Čechách; poručík Gustav Matouš Brosch pocházel z Chomutova, praporčík Eduard Orel z Nového Jičína, strojník Ota Kříž z Pačlavic u Kroměříže. Topičem na Tegethoffu byl Josef Calasanzský – Pospíšil z Přerova. Loď doplula k západnímu pobřeží Nové Země, kde zamrzla v ledu a byla jím po řadu měsíců unášena na sever. V srpnu 1873 objevili členové expedice dosud neznámou pevninu, kterou nazvali zemí Františka Josefa, a částečně ji prozkoumali. Julius Payer přitom došel až na 82°05‘. Tegethoff se z ledu stále nemohl vymanit a expedice musela v Arktidě přezimovat i podruhé. 16. března 1874 zemřel strojník Ota Kříž, který, aniž to věděl, nastoupil na expedici s počínající tuberkulózou. Jeho druhové ho pohřbili na jednom z nově objevených kusů zmrzlé země – Wilczkově ostrově. V květnu 1874 opustili loď a vydali se na jih. V srpnu dosáhli po strastiplné cestě pobřeží Nové Země, odkud je ruští rybáři odvezli do Norska.
Prvním Čechem, který spatřil severní pól, se stal 24. května 1928 tehdy třicetiletý fyzik a radiolog František Běhounek, člen Nobileho výpravy na vzducholodi Italia. Mladý vědec se zúčastnil už o dva roky dříve expedice vzducholodi Norge, která také dosáhla pólu. Zůstal však na Špicberkách, kde měřil kosmické záření. Výprava na Italii ovlivnila celý jeho život. Vzducholoď při zpáteční cestě ztroskotala a Běhounek se spolu s dalšími trosečníky ocitl na ledové kře, z níž je zachránil sovětský ledoborec Krasin. František Běhounek ještě týž rok popsal své dobrodružství v knize Trosečníci na kře ledové, která se stala jeho literárním debutem. Po zbytek života se pak vedle své vědecké činnosti věnoval i spisování dobrodružných románů. Zemřel v roce 1973.
Hrdinové dramatu
Robert Edwin Peary (1856 – 1920),
americký námořní důstojník, inženýr a polárník.
V roce 1886 se na své první výpravě neúspěšně pokoušel o přechod Grónska, do jeho nejsevernějších končin pak vedl v letech 1891-92 výpravu filadelfské Akademie věd. Během další expedice v letech 1893-95 nalezl u mysu York obrovský meteorit, který se na nové výpravě bezúspěšně pokoušel odvézt. V roce 1897 předložil americké National Geographic Society svůj plán na dobytí severního pólu. O rok později se opět vydal na sever, několikrát tam přezimoval a podnikal výpravy na saních; přitom mu umrzlo několik prstů. Pokoušel se též o výpady k pólu, z nichž úspěšný byl (alespoň podle Pearyho tvrzení) až ten z roku 1909.
Frederick Albert Cook (1865 – 1940),
americký lékař a polárník.
V Arktidě byl poprvé jako lékař Pearyho druhé grónské expedice. Tuto funkci zastával i na Gerlachově expedici do Antarktidy v letech 1898-99, která byla nucena nedobrovolně přezimovat v Bellingshausenově moři. Roku 1906 Cook podle vlastních slov slezl vrchol nejvyšší hory Severní Ameriky Mt. McKinley, což jeho průvodce později popřel a Cook byl označen za lháře. V této situaci se vydal k severnímu pólu, kterého údajně dosáhl rok před Pearym. Na zpáteční cestě však musel přezimovat a zprávu o dobytí pólu podal až v roce 1909. Zpočátku byl oslavován jako hrdina, později se objevily pochybnosti, které přerostly v obvinění, že si Cook vše vymyslel. V roce 1930 byl Frederick Cook odsouzen za údajné spekulační podvody a skončil ve vězení, odkud byl po sedmi letech podmínečně propuštěn. V roce 1940 mu prezident Roosvelt udělil milost.
Fridtjof Nansen (1861 – 1930),
norský polárník, oceánograf a politik.
V roce 1888 vedl výpravu, která přešla na lyžích grónské vnitrozemí a dokázala, že je pokryto souvislým ledovcem. V letech 1893-96 se na zamrzlé lodi Fram a také pěšky neúspěšně pokusil dosáhnout severního pólu. Roku 1897 se stal profesorem zoologie a oceánografie na univerzitě v Kristianii (Oslo). Prováděl výzkumy v severním Atlantiku a procestoval Sibiř. V roce 1905 se významně zasloužil o získání norské nezávislosti, byl i prvním norským vyslancem v Londýně. Po 1. světové válce organizoval humanitární akce, např. výměnu zajatců mezi Německem a Sovětským svazem a pomoc ruským hladovějícím. Roku 1921 se stal vrchním komisařem Společnosti národů za propuštění válečných zajatců. O rok později dostal Nobelovu cenu míru.
Roald Amundsen (1872 – 1928),
norský polární badatel.
Byl kormidelníkem Gerlachovy výpravy, která v letech 1898-99 přezimovala v Antarktidě. V letech 1903-06 proplul na lodi Gjöa jako první Severozápadním průjezdem od Grónska do Beringova průlivu. Objevil přitom, že magnetický pól se přemisťuje a určil jeho novou polohu. 15. prosince 1911 stanul společně se čtyřmi druhy jako první na jižním pólu. Mezi lety 1918-20 se Amundsen plavil na lodi Maud Severovýchodním průjezdem podél Sibiře z Norska na Aljašku. V roce 1925 se neúspěšně pokusil doletět ze Špicberků na severní pól letadlem, o rok později ho spolu s Ellsworthem a Nobilem přeletěl vzducholodí Norge. Roku 1928 se vydal na pomoc trosečníkům ze vzducholodi Italia, jeho letadlo však beze stopy zmizelo.
Richard Evelyn Byrd (1888 – 1957),
americký námořní důstojník, letec a polárník.
Už roku 1925 létal v severním Grónsku, v květnu 1926 dosáhl podle svého tvrzení spolu s Bennetem jako první v letadle severního pólu. Mezi lety 1928-30 pobýval v Antarktidě, kde založil základnu Little America, odkud prováděl výzkumné lety a roku 1929 jako první doletěl na jižní pól. Během další antarktické expedice v letech 1933-36 strávil první zimu zcela sám na meteorologické stanici. V letech 1939-41 vedl do Antarktidy americkou vládní expedici a v letech 1946-47 stál v čele největší polární výpravy v historii, operace Highjump amerického námořnictva. Poslední expedici do Antarktidy vedl v letech 1955-56.
Přečtěte si:
Stanislav Bártl: Let Josephiny Fordové. Praha 1980.
František Běhounek: Trosečníci polárního moře. Praha 1955.
Ivan Hrbek: ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha 1979.
Bertrand Imbert: Velké polární výpravy. Bratislava 1996.
Bernhard Kay: Dobrodružné plavby. Praha 2004.
Petr Křivský: Slavní mořeplavci. Praha 1999.
Farley Mowat: Polární vášeň. Praha 1973.
Umberto Nobile: Křídla nad pólem. Praha 1979.
Julius Payer: V ledovém zajetí. Praha 1969.
Hermann Schreiber: Mořeplavci, cestovatelé, objevitelé. Praha 1974.
Aleš Skřivan a Petr Křivský: Moře, objevy, staletí. Praha 1980.
