Odborníci přehodnocují svůj názor na původní obyvatele Jižní Ameriky. Díky radiokarbonové metodě zjistili, že nejstarší civilizací na kontinentu byla málo známá kultura sídlící ve třech nehostinných údolích severně od peruánské Limy.
Starobylé civilizaci se v regionu Norte Chico podle týmu profesorky Winifred Creamer z Northern Illinois University dařilo již před více než pěti tisíci lety. Své největší slávy však dosáhla v období 3000 až 1800 let před naším letopočtem. Vybudovala komplexní zavlažovací systém a mohutné obřadní kamenné pyramidy, které na některých místech dosahují i výšky 26 metrů. Stavby rozmístěné ve zhruba dvaceti osadách překvapily badatele svou složitou strukturou, která dosud nebyla známá z žádné části Nového Světa.
Moderní metoda napravuje dějiny
Datování prostřednictvím radiokarbonové metody rozvrátilo původní vědecké teorie o prvních obyvatelích jihoamerického kontinentu. Dosud se předpokládalo, že první andská kultura pocházela z přímořských oblastí a zabývala se primitivním lovem ryb. Ukázalo se však, že vnitrozemská civilizace byla starší a s tou pobřežní udržovala velmi čilé obchodní styky. Lidé z kultury v regionu Norte Chico pěstovali především bavlnu, kterou pak vyměňovali s přímořskou civilizací za ryby. Ta ze získané bavlny vyráběla rybářské sítě.
Kolem roku 1800 vnitrozemská civilizace svá sídla opustila. Předpokládá se, že se lidé přestěhovali do jiných, více se rozvíjejících částí Peru a přenesli tam své zvyky a umění, a tak kultura, která se objevila v malém prostoru tří větrných údolí, předcházela hospodářskému rozkvětu v dalších částech And. Jedním z jejích pokračovatelů se například stala známá kultura Chavín, jíž se dařilo zhruba před 3000 lety.
Izotopy ve službách vědy
Archeologové využívají ke svému bádání tzv. radiokarbonovou metodu, která jim pomáhá poměrně přesně určit věk nálezu. Naposledy jejím prostřednictvím odborníci například stanovili stáří trpasličí civilizace objevené na indonéském ostrově Flores.
Při radiokarbonové metodě se vychází ze skutečnosti, že uhlík tvoří základ organických sloučenin, a tím i všech živých organismů na naší planetě. Samo datování se pak zakládá na zjištění poměru mezi stabilním izotopem uhlíku 12C a jeho radioaktivním izotopem 14C v pozůstatcích živé hmoty. Pokud jsou organismy naživu, poměr mezi 12C a 14C, jehož poločas rozpadu představuje 5715 let, zůstává stejný. Po odumření jakékoli biologické tkáně obsah 14C klesá, ale množství 12C se nemění, a proto je vzhledem k uvedenému poločasu rozpadu uhlíku 14C možné přesně stanovit věk zkoumaných objektů o stáří 2 – 100 tisíc let.
