Barvitý pražský dvůr císaře Rudolfa II. dodnes vzrušuje naši představivost a poutá zájem jak profesionálních historiků, tak také spisovatelů a záhadologů.
Většina laické veřejnosti si však o něm uchovává představu vytvořenou na základě oblíbeného filmu Martina Friče a Jana Wericha Císařův pekař a pekařův císař. Rudolfa II. tedy vnímá jako podivína, který se ochotně nechával napálit různými šarlatány, podvodníky a alchymisty a velkoryse sponzoroval jejich podivné pokusy s umělou výrobou zlata či kamene mudrců. Ostatně i Rudolfovi habsburští příbuzní dospěli už v roce 1606 k podobnému závěru i když z trochu jiného, náboženského, úhlu pohledu:
„Jeho Veličenstvo císař má zájem jen o čarodějníky, alchymisty, kabalisty a jim podobné. Nelituje žádných nákladů při hledání pokladů všeho druhu, odhalování tajemství a pro nalezení hanebných prostředků, jak škodit svým nepřátelům… Má též celou knihovnu magických spisů. Neustále se pokouší úplně odstranit Boha, aby mohl v budoucnu sloužit jinému pánu.“
Jaký byl Habsburk Rudolf ?
Římský císař a český a uherský král Rudolf II. se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako nejstarší syn císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Prvních jedenáct let života strávil ve Vídni a pak byl spolu s dalšími třemi bratry vychováván a vzděláván na přísně katolickém dvoře svého strýce španělského krále Filipa II. Ještě za otcova života byl v roce 1572 korunován na uherského krále, o tři roky později následovala korunovace na českého krále a téhož roku byl také zvolen a korunován římskoněmeckým králem. Po smrti Maxmiliána II. v roce 1576 se ujal vlády i v císařském křesle.
Historici ho označují za sice velmi vzdělaného panovníka, nicméně podivína. Zarážející na něm bylo už to, že se nikdy neoženil a dokonce měl výslovný odpor k manželskému svazku. Všechny pokusy o vhodný dynastický sňatek skončily katastrofou. Ať už šlo o jeho sestřenici Isabelu, dceru Filipa II., Marii Medicejskou nebo Markétu Savojskou. Rudolf postupně veškerá jednání o svatbě odkládal, vymlouval se na své nemoci a zahořkl vůči vlastním habsburským příbuzným, kteří ho do manželství nutili. Jeho odmítavý postoj k případnému sňatku dokonce vyvolává podezření, že byl homosexuálně orientován. Pochopitelně je to nesmysl. Rudolf byl naopak krásnými ženami přímo posedlý.
Dlouhou dobu byla Rudolfovou milenkou Kateřina Stradová, dcera jeho dvorního antikváře Jakuba Strady. Podle některých pověstí se s ní dokonce tajně oženil. Stradová porodila císaři šest dětí, které uznal za řádné levobočky a jak bylo v habsburském rodu zvykem, obdařil je přídomkem d´Austria. Nejstarším byl mezi nimi schizofrenik a vražedný maniak Julius Caesar d´Austria, který se narodil v roce 1585 na Pražském hradě a zemřel ve čtyřiadvaceti letech jako zcela nepříčetný vězeň v Českém Krumlově.
Byl císař blázen?
Rudolf II. bývá také často podezírán z duševního onemocnění. A pokud ne, charakterizují ho dějepisci jako velmi zvláštní osobnost. Určitě se to neprojevovalo jen jeho doslova sběratelskou mánií a mimořádným zaujetím pro alchymii, astrologii a okultní vědy. Všechny zmíněné zájmy patřily mezi oblíbené koníčky bohatých renesančních velmožů a pokud jde o rozsáhlé sbírky obrazů, soch, hodin, hracích strojků a nejrůznějších kuriozit, určitě se Rudolfovi vyrovnal jeho strýc, španělský král Filip II. V Rudolfově povaze a chování však bylo cosi podivného, co vzbuzovalo obavy a podezření už i u jeho současníků a v nemalé míře ovlivnilo závěr jeho života. První známky psychických potíží, navenek se projevujících zádumčivostí a apatií, se u něho objevily už v letech 1580 a 1581, kdy se jednalo o jeho neuskutečněném sňatku s dcerou Filipa II. Isabelou.
O dva roky později přenesl umění a vědymilovný císař natrvalo své sídlo z Vídně do Prahy a nastává slavné období české metropole, která se na zhruba čtvrt století stala kulturním centrem Evropy a získala přívlastek „zlatá“. Na Rudolfově dvoře působili například malíři Bartolomeo Spranger, Guiseppe Arcimboldo, Hans von Aachen, sochaři Adrian de Vries a Alessandro Abondio, astronomové a zároveň také astrologové Tycho Brahe a Johannes Kepler, lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku, lékař a anatom Jan Jesenius, krátce tu pobýval i matematik a mystik John Dee a samozřejmě jeho druh alchymista Edward Kelley. O přízeň a podporu ,,filozofa na trůně“, jak býval Rudolf současníky nazýván, se dokonce ucházel jeden z nejodvážnějších myslitelů té doby, zběhlý dominikánský mnich, mystik a filozof Giordano Bruno.
Asi těžko by se v Praze objevovala plejáda tak slavných osobností, kdyby byl císař považován za pomatence či dokonce za blázna. Nicméně jisté náznaky podivínství či nenormálnosti zaznamenali už Rudolfovy současníci. Člen toskánského poselstva Daniel Eeremita o něm napsal: „Císaře proslavila jeho ohromující znalost všech věcí, zralý úsudek a zkušenost, svou přátelskostí pak, pevností ve víře a mravní bezúhonností dosáhl obliby. Na těchto pilířích se zakládala jeho vynikající a podivuhodná vláda, která mu získala obdiv celého světa.“
Podle tohoto svědka však Rudolf všechno zničil, když se zcela oddal svým zájmům o umění a tajemství přírody, přestal se starat o státní záležitosti a celé dny trávil alchymistických laboratořích, malířských ateliérech a hodinářských dílnách. Pro tyto činnosti uvolnil svůj pražský palác a vynaložil na ně všechny své příjmy. „S myslí narušenou onemocněním melancholií začal nacházet zalíbení v samotě a ve svém paláci se uzavíral jako za mřížemi vězení,“ ukončil svůj úsudek Daniel Eremita. Dlužno dodat, že toto svědectví pochází až z roku 1609, tedy ze sklonku Rudolfova života.
Diagnóza dnešních lékařů
Definitivně jasno do určení císařovy diagnózy a zároveň příčin jeho smrti vneslo až zkoumání jeho kosterních pozůstatků předním českým antropologem Emanuelem Vlčkem. K všeobecnému překvapení prokázalo luetickou ostitidu, tedy syfilitický zánět kostí. Zkrátka a dobře Rudolf si někde uhnal tehdy nevyléčitelný syfilis, nebo jak se říkávalo „francouzskou“ či „galantní“ nemoc. Právě tato pohlavní choroba jistě přispěla k duševnímu rozkladu Rudolfovy osobnosti, zapříčinila občasné výbuchy jeho agresivity střídané s apatií a prohlubující se paranoidní stavy jako stihomam a na druhé straně slavomam. V závěru jeho života musela výrazně postoupit progresivní paralýza vyvolaná třetí fází luetické nákazy. Nešťastný Habsburk se pak stále více uchyloval do soukromí a nepochybné bolesti zaháněl nadměrným pitím vína.
Přední český neurolog Ivan Lesný k této diagnóze ještě dodává zřejmě dědičně získanou cyklickou maniodepresivitu. Za těchto okolností se nelze divit, že Rudolf II. od vladařských problémů unikal ke svým zálibám v alchymii a v ezoterických naukách.
Oč usilovali alchymisté
Rozhodně však nemůžeme souhlasit s tvrzeními, že císař se ochotně nechával napálit různými šejdíři a že alchymisté a astrologové na jeho dvoře byli jen podvodníky. Takový názor vyplývá z nepochopení lidského pohledu na svět v pozdním středověku a raném novověku. Mystika a věda byly tehdy úzce propojeny, dávní badatelé se pídili po jakémsi „vyšším záměru“ nebo „harmonii sfér“, které by jim pomohly odhalit tajemství přírody. Jen náhodou a ještě oklikou přitom dospívali k reálným poznatkům. I geniální polský astronom a duchovní Mikuláš Koperník, který první vyřkl fantastickou pravdu, že Země krouží kolem Slunce a ne naopak, doprovodil svůj popis sluneční soustavy ve své době obvyklým závěrem: „V tomto seřazení nacházíme obdivuhodnou harmonii světa.“
Za samotné slovo alchymie vděčíme Arabům, kteří jim označovali souhrn poznatků starověkých řeckých učenců působících v egyptské Alexandrii. Od svých počátku byla alchymie tvořena dvěma vzájemně se ovlivňujícími složkami – technickou, experimentální, která dala vzniknout moderní chemii, a filozofickou, postavenou na tehdy převládajícím názoru, že celý svět má svůj počátek v jedinečné prahmotě. Právě údajná existence této prahmoty jim umožňovala tvrdit, že napodobováním přírodních procesů je možné dosahovat dokonalosti. Tedy získávat z olova či rtuti dokonalejší kov – zlato prostřednictvím kamene mudrců či dosáhnout lidské dlouhověkosti prostřednictvím elixíru života neboli „pitného zlata“.
Nikoliv náhodou se alchymií zabývali největší středověcí myslitelé jako německý dominikánský teolog Albertus Magnus (1193 – 1280), anglický františkánský filozof Roger Bacon (1214 – 1294) nebo německý lékař a filozof Paracelsus z Hohenhaimu řečený též Theophrastus Bombastus (1493 – 1541). Usilování alchymistů však vzbuzovalo podezření a obavy v ortodoxních kruzích katolické církve. Už papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky. Když však v roce 1334 v Avignonu zemřel, zanechal po sobě takové bohatství, že se o něm začali šířit pověsti, že byl sám alchymistou a zlato si vyráběl. Z korunovaných hlav byl velkým příznivcem alchymie předek Rudolfa II. císař Fridrich III. (1415 – 1493). Právě tomuto mimořádně vzdělanému ale jinak slabému panovníkovi je mimo jiné připisován pověstný samohláskový rébus A E I OU, jenž bývá vykládán latinskou větou: „Austriae est imperare orbi universo“ (Rakousko nechť vládne celému světu). Alchymii se věnovala také záletná manželka císaře Zikmunda Lucemburského Barbora Celská (1395 – 1451), která měla ve svém vdovském sídle v Mělníku vlastní laboratoř.
V 16. a v 17. století zájem o alchymii vrcholil, ať už byl motivován snahou po objasnění tajemství přírody nebo přízemnějším úsilím o snadné zbohatnutí. Rudolf II. rozhodně nebyl žádnou výjimkou. Vždyť velkorysým příznivcem alchymistů byl například i jinak spíše pragmaticky založený jihočeský velmož a nejvyšší purkrabí pražský Vilém z Rožmberka. Nicméně Rudolf všechny překonával a není divu, že býval označován jako nový Hermes Trismegistos, tedy Hermes Trojmocný, bájný zakladatel alchymie a také astrologie.
Laboratoř v hradním podzemí?
Mnozí spisovatelé císařovu posedlost alchymií poněkud zveličovali. Podle některých tvrzení měly současně působit na Pražském hradě až dvě stovky hermetických badatelů a zlatodějů. Ve skutečnosti jich bylo asi pětkrát méně a zdaleka ne všichni působili v hradním areálu. Útočištěm alchymistů měla být pověstná Zlatá ulička obklopená titěrnými domky a vedoucí k Bílé věži a k Daliborce. Právě od zlata, které se snažili vyrobit, aby císaři pomohli zaplnit jeho prázdnící se pokladnice, měl vzniknout její název. Podle staré pověsti zde Rudolf II. osobně dohlížel na jejich práci a ve dne v noci zde hlídali halapartníci.
Ve skutečnosti alchymisté ve Zlaté uličce nikdy nebydleli, ani tady neměli svoje laboratoře. Podle jednoho výkladu dostala tato romantická ulička název podle zlatníků, kteří tu snad pracovali, podle druhého byl vznik jejího jména ještě prozaičtější. Údajně vznikl od barvy moče a výkalů, kterými byla neustále zaneřáděná. Není se tomu co divit, když na šestnáct domků tady byly jen dva velmi primitivní záchody.
Podle dalších pověstí měla být kdesi v podzemí Pražského hradu velká alchymistická laboratoř, jakási „akademie alchymická“. Americký badatel H. C. Bolton dokonce uvádí, že „císařská laboratoř na Hradčanech zabírala dvě propojené místnosti v přízemí staré jednopatrové budovy, dříve používané jako přístřešek pro královské kočáry. Místnosti byly nahrubo vydlážděny, nerovná podlaha zůstala jako za starých časů, ale na jedné straně větší místnosti bylo postaveno několik komínů, v nichž se cihlové pece zbavovaly kouře a sazí.“
Taková laboratoř se dokonce objevila v už zmíněném filmu Císařův pekař a pekařův císař, ale na Pražském hradě bychom ji hledali marně. V podezření je Vikářská ulička, kde měl v tajné laboratoři pomáhat samotnému císaři v jeho experimentech pokřtěný Žid Mordechaeus de Delle. Podle jiných pramenů se jmenoval de Nelle a je mu připisována nenávratně ztracená kniha a jakýsi rukopisný komentář k Paracelsovu dílu.
Z Vikářské uličky je to blízko do věže Mihulka, kde snad nějaká císařská alchymistická laboratoř opravdu byla. V záznamu stavebního písaře Pražského hradu z roku 1609 v souvislosti s ní čteme, že „byla zbudována nová dřevěná chodbička k novému laboratoriu Jeho Císařské Milosti“.
Jinak však sami alchymisté dbali na pravidla zformulovaná pro ně už ve 13. století Albertem Magnem. Tedy, že mistr alchymistického umění musí být mlčenlivý a musí umět zachovávat tajemství, a za druhé, musí mít místo a oddělený dům, skrytý před lidskými zraky, ve kterém musí být dvě nebo tři komnaty, v nichž se provádějí nezbytné operace s látkami. Proto pokud bychom se chtěli vydat Prahou po stopách rudolfinských alchymistů, museli bychom na Nový svět na Hradčanech, kde jich bydlelo povícero, k Faustovu domu, někdejšímu obydlí Edwarda Kelleyho, nebo na Ovocný trh, kde v domě měšťana Korálka bádal Michal Sendivoj.
O výsledcích jejich pokusů se však můžeme jen dohadovat. V duchu pravidel Alberta Magna a patrně také ze strachu z konkurence a ještě více ze svaté inkvizice, se žádný z mistrů hermetických nauk příliš nešířil o výsledcích svých bádání. Například John Dee raději dával přednost tajnému písmu, které se zatím nikomu nepodařilo rozluštit.
Můžeme-li důvěřovat ne zcela ověřeným zprávám, něco se přece jen našlo. Po smrti Rudolfa II. objevili v jeho sbírkách „popelavě šedou tinkturu, osmdesát čtyři centýře zlata a šedesát centýřů stříbra, slitých ve formě cihel“. Byl to snad výsledek alchymistických pokusů nebo je celá tato informace vymyšlena? Vždyť rudolfínská doba je natolik opředena pověstmi, že v nich už jen těžko rozlišujeme pravdy o fantazií a výmyslů. Jisté je, že Rudolfův mladší bratr a následník Matyáš neměl pro alchymii valné pochopení. Věž Mihulka se z „laboratoria“ stala za jeho panování skladem střelného prachu.
Záhadná schůzka s rabbi Löwem
Zájmy Rudolfa II. však byly mnohem širší a neomezovali se jenom na alchymii, případně astrologii. Podobně jako Johnovi Dee či Giordano Brunovi mu šlo o poznání všech tajemství přírody, jak to ostatně odpovídalo přirozené zvědavosti renesačních učenců. Tato touha po poznání či zvědavost sebou přinesla zvýšený zájem také o židovskou kabalu, složitý soubor tajných nauk, shrnutých zejména v Knize nádhery neboli Zohar, sepsané v aramejštině někdy po roce 1275 ve Španělsku rabínem Moisem de Leonem. Židovské náboženství bylo totiž vůči magii mnohem vstřícnější než křesťanství.
Kabalisté mimo jiné vycházeli z přesvědčení, že vesmír je hierarchicky uspořádán, což prý lze matematicky doložit. Podle kabalistiky jde prý odkrývat skryté pravdy z textu Starého zákona za pomoci gematrie, což znamená převádět pořadí písmen ve slovech na čísla a čísla pak zase přetvářet do nových slov.
Rudolf II. byl dokonce kvůli obstarávání kabalistických spisů riskovat nepřízeň katolických duchovních. V jeho pozůstalosti se o tom dochovali pozoruhodné zmínky. Britský historik R. J. W. Ewans například cituje z dopisu Fridricha Würtemberského císaři: „Co mi Vaše Císařské Veličenstvo napsalo do Plzně 13. dubna ohledně hebrejské knihy, již mám mít v rukou, tak tu jsem včera obdržel a poníženě za ni děkuji.“ Jinde je v korespondenci zmínka o Rudolfově „truhle s tajnými spisy“, která se zcela nepochybně týká literatury z oboru židovské mystiky, okultismu a numerologie.
Právě tento zájem vedl císaře v roce 1592 k setkání s učeným pražským rabínem Jehudou Löwem ben Becalel. Schůzku zřejmě zprostředkoval Rudolfův bankéř a primátor pražského Židovského Města Markus Mordechaj Maisel. O čem panovník s učeným Židem jednal, nevíme. Vždyť i Löwův žák David Gans se o tom vyjádřil velmi vyhýbavě:
„Z blahosklonnosti své a z touhy po poznávání pravdy náš svrchovaný panovník Císař Rudolf, spravedlivý vládce, zdroj velkolepého a zářivého světla, jeho sláva budiž povznášena, povolal k sobě Eminentního Mudřece, našeho učitele Rabbiho Löwa syna Becalelova a přijal ho nadmíru milostivě , hovoře s ním tváří v tvář, jako člověk hovoří se sobě rovným. Náplň a účel tohoto rozhovoru zůstává tajemstvím, které se oba muži rozhodli neprozradit.“
Podle legend prý spolu hovořili o umělém člověku, hliněném homunkulovi nazývaném Golem, kterého prý rabbi Löw sestrojil. Ale to je jen krásná smyšlenka. Ve skutečnosti neměl učený rabín s tímto pověstným přízrakem pražského Židovského Města nic společného. Ba co víc, pověst o Golemovi se v Praze objevila až někdy počátkem 19. století.
Tajemství Voynichova rukopisu
V roce 1912 objevil britský sběratel starožitností ruského původu Wilfrid Voynich v jezuitské koleji v italském městě Frascati pozoruhodný mnohostránkový rukopis sepsaný neznámým jazykem a bohatě ilustrovaný. Do rukopisu byl vlepený dopis z roku 1665 sepsaný českým lékařem a přírodovědcem Janem Markem Marci z Kronlandu. Autor v něm vyzývá jezuitského učence Athanasia Kirchera, aby se pokusil text této zřejmě šifrované knihy rozluštit. Jan Marek Marci v dopise připomínal, že rukopis zdědil po příteli a původně snad patřil císaři Rudolfovi II., který ho koupil za 600 dukátů. Voynich dále pátral po původu této knihy a nakonec usoudil, že ji sepsal františkánský mnich Francis Bacon. Několik jeho rukopisů totiž vlastnil anglický učenec John Dee, který je za svého pobytu v Praze mohl prodat Rudolfovi II.
Pergamenová kniha o rozměrech 15 krát 23 centimetrů, která se dnes nachází Beineckově knihovně Yaleově univerzity ve Spojených státech, však zůstává záhadou dodnes. Jisté je jen to, že Roger Bacon ji rozhodně nenapsal. Od Voynichových časů se o její rozluštění pokoušelo mnoho odborníků, ale žádný neuspěl. A to byl mezi nimi i třeba britský expert na šifry John Tiltman, který si za 2. světové války poradil s japonským námořník kódem JN25. Vzhledem k tomu, že rukopis je ilustrován barevnými kresbami neznámých fantastických rostlin, nechyběly názory, že se jedná o tajnou alchymistickou encyklopedii, případně spis psaný uměle vytvořeným jazykem a odhalující tajemství života a vesmíru. Dokonce se vyskytly domněnky, že je záznamem jakéhosi poselství mimozemšťanů či zprávou z cizí planety.
V poslední době vyrukoval britský badatel Gordon Rugg s názorem, že vůbec nejde o šifrovaný text, ale o pouhý podvod. Voynichův rukopis prý nemá vůbec žádný obsah a byl sepsán jen proto, aby ošálil důvěřivého císaře, který sbíral všelijaká kuriozity a zejména si potrpěl na knihy o tajných naukách. Podle Rugga není autorem nikdo jiný než proslulý anglický alchymista Edward Kelley, kterému podvody rozhodně nebyly cizí. Proč se však tak namáhal pro zisk šesti set dukátů, které mohl jistě získat snadněji, není jasné.
John Dee
Jeden z nejvzdělanějších mužů své doby se narodil v roce 1527 v Londýně. Působil jako profesor matematiky a geometrie na univerzitách v Cambridgi a v Paříži a údajně shromáždil nejlepší vědeckou knihovnu v tehdejší Evropě.
Z dochovaného katalogu víme, že vedle matematických a astronomických spisů obsahovala především literaturu zabývající se tajnými naukami. Sám Dee byl mimo jiné autorem obsáhlého ale poněkud nesrozumitelného díla Monas Hieroglyphica, pojednávajícího o kabalistické, alchymistické, astrologické a numerologické magii. Vyjádřil v něm přesvědčení, že nekonečnému vesmíru vládne kosmická harmonie, k jejímuž poznání je možné proniknout prostřednictvím číselných kombinací a zvláštních symbolů. Domníval se přitom, že svět duchů je zcela reálný a věřil, že z „onoho světa“ dostáváme poselství, která se pokoušel přijímat a dešifrovat.
Alchymista, nebo čaroděj?
Za panování anglické královny Marie I. řečené katolické, se na čas ocitl ve vězení pro podezření z čarodějnictví. Z postavení hvězd vypočetl datum královniny smrti a touto přesnou předpovědí zaujal její nevlastní sestru a nástupkyni Alžbětu I. natolik, že se stal jejím dvorním astrologem. V roce 1583 se seznámil s polským velmožem Albrechtem Laskim, který pobýval v Anglii s jakýmsi diplomatickým posláním a velmi se přitom zajímal o alchymii a okultismus. Na jeho pozvání se pak spolu se svým pomocníkem Edwardem Kelleym odebral do Polska.
O rok později přijeli oba angličtí alchymisté do Prahy, kde se ucházeli o přízeň Rudolfa II. Doktora Dee doporučoval císaři i jeho osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku, v jehož domě na Starém Městě byl ubytován. Přesto se učenému Angličanovi dlouho nepodařilo dosáhnout slyšení u dvora. Nakonec se jednou sešel s císařem, ale nepředváděl mu transmutaci rtuti ve zlato, jak se traduje, ale vysvětloval svůj projekt mystické reformy světa. Jejich další kontakty byly přerušeny intrikami papežského nuncia Filippa Segiho, který oba Angličany považoval za velmi nebezpečné. V jednom ze svých dopisů o nich výslovně uvádí: „John Dee a jeho druh jsou na tomto dvoře už delší dobu a pracují na tom, aby zplodili nový blud, neřku-li kacířství…“
Verdikt církve: kacíř
Tedy nikoliv snad špionáž pro anglickou královnu Alžbětu, z čehož jsou Dee a Kelley dodnes obviňováni, ale zákulisní nařčení ortodoxního katolického kléru z kacířství bylo tím, co nakonec zbavilo Angličany císařovy přízně. Napovídá tomu i vyjádření jednoho z předáků Jednoty bratrské Václava Budovce z Budova: „Učený a známý Angličan, jehož jméno je Dee, přišel do Prahy za císařem Rudolfem II. a z počátku jím byl příznivě přijat. Předpověděl, že křesťanský svět projde v krátké době zázračnou reformou a že dojde ke zkáze Konstantinopole i Říma. Své předpovědi neustále šířil mezi obyvatelstvem.“ Právě tato proroctví nakonec vedla k tomu, že císař pod tlakem Segiho stížností v červnu 1586 vypověděl oba Angličany ze země.
Přátele rozkmotřily peníze
Brzy na to se však Deea a Kelleyho ujal druhý nejmocnější muž v Českém království a velký příznivec alchymie a okultismu Vilém z Rožmberka, který je pozval na svůj zámek v Třeboni. Dee, jenž zde pobýval s celou svou rodinou, si toto jihočeské město natolik oblíbil, že i svého tehdy narozeného syna pojmenoval Theodor Třeboňský. Kromě spiritistických seancí, jichž se zúčastňoval i sám rožmberský velmož, se zde věnoval pokusům o matematické vyjádření harmonie světa a vytvoření záhadného „enochiánského“ jazyka, jímž prý rozmlouval s anděly.
Někdy na podzim 1588 však došlo mezi Deem a Kelleym k vážné roztržce. Jejím důvodem byly zřejmě peníze. Štědrý Rožmberk totiž dával Kelleymu na jeho pokusy tisíce dukátů, ale on pouze malou část z toho přenechával Deeovi. Když na to učenec přišel, ztropil skandál a s přátelstvím byl konec. V březnu následujícího roku si zakoupil dvanáct tažných koní, nechal postavit pevné vozy a přes Budějovice, Norimberk a Brémy se vrátil do Londýna. Cestou se v brémách setkal s dalším významným učenecem té doby, hermetikem a filozofem Henricusem Kunhartem z Hamburku. Britská historička F. A. Yaetsová se domnívá, že právě jejich tehdejší rozhovory o duchovní reformě světa daly podnět ke vzniku rosenkruciánství, tajemného Řádu růže a kříže.
Po návratu do Anglie se Dee znovu vrátil do služeb královny Alžběty, ale v době jeho nepřítomnosti mu zatím zfanatizovaný dav spálil laboratoř a knihovnu. Po Alžbětině smrti mu nový král Jakub I. odebral vyplácenou rentu a věhlasný učenec zemřel v roce 1608 v bídě.
Edward Kelley
Narodil se v roce 1555 ve Worcestru, byl tedy o osmadvacet let mladší než Dee. Původně se snad jmenoval Talbot a studoval lékařství, ale když mu za padělání úředních listin uřízl kat oba ušní boltce, změnil si jméno na Kelley a nechal si narůst dlouhé vlasy, aby zakryl svoje znetvoření.
Od jednoho pologramotného krčmáře náhodou odkoupil jakýsi alchymistický spis a snad i nádobu s tajemným práškem. Protože byl nedostudovaný lékař a nějaký čas se živil jako lékárník, latinský text onoho spisku ho zaujal a přivedl k zájmu o alchymii a nakonec i do laboratoře Johna Dee.
Tento učenec se tehdy vášnivě zabýval věštěním z křišťálové koule, podle jiného výkladu se jednalo o zvláštní krystal. Protože nebyl dostatečně senzibilní, používal k věštění jako senzibila právě Kelleyho. Nedostudovaný lékař mu měl zprostředkovávat rozhovory s anděly, ve skutečnosti prý k tomu používal své břichomluvecké schopnosti. Díky tomu se Kelley stal pro Deea nepostradatelným a doprovázel ho i do Polska a pak do Čech. Nejdříve v Praze a pak v Třeboni ve službách Viléma z Rožmberka se pokoušel o umělou výrobu zlata transmutací kovů. Po svém rozchodu s Johnem Dee získal konečně přízeň Rudolfa II., který ho v roce 1589 dokonce povýšil do šlechtického stavu a pasoval na rytíře z Imany. Zároveň si císař vyžádal jeho návrat do Prahy.
Alchymie vynášela slušné peníze
Kelley zřejmě dosáhl ve svých pokusech jistých úspěchů. Jeho žák, český alchymista Matyáš Erbinäeus z Brandova například tvrdil, že na vlastní oči spatřil jím vyrobený elixír života a že dokázal za pouhou čtvrthodinku připravit „sluneční rtuť“. Vzhledem k tomu, že alchymisté přísně tajili podrobnosti o svých postupech, neznáme o Kelleyho pokusech žádné podrobnosti.
V každém případě mu alchymie pěkně vynášela. Mohl si zakoupit v Jílovém u Prahy dvanáct domů a později dokonce pivovar, Vilém z Rožmberka mu zase věnoval několik vesnic. Kelley se tak stal majitelem malého panství. K tomu si ještě koupil dva domy v Praze, z nichž jeden stál na Dobytčím trhu v místech, kde byl později zbudován barokní tzv. Faustův dům. Dlužno dodat, že jméno legendárního mága se s tímto objektem spojuje až od 40. let 19. století a s Kelleym nemá nic společného.
Alchymistická laboratoř ve vězení?
Koncem dubnu 1591 při hospodské hádce odhalil císařský úředník Jiří Hunkler, že anglický alchymista nemá uši a nazval ho podvodníkem. Uražený Kelley vyzval Hunklera na souboj kordy a v následné potyčce zabil. Nešťastnou náhodou krátce před tím císař souboje zakázal. Angličan se chtěl spasit útěkem ke svému příznivci Vilémovi z Rožmberka, ale v Soběslavi byl císařskými biřici dopaden a uvězněn na hradě Křivoklátě. O jeho věznění se vyprávějí všelijaké hrůzostrašné historky, které se však zřejmě nezakládají na pravdě. Ve skutečnosti měl zde Kelley k dispozici laboratoř a císař ho nutil k dalším experimentům. Alchymista se pokusil o útěk a v noci se spustil po laně do hradního příkopu.
Provaz se však přetrhl a Kelley si roztříštil nohu, kterou mu pak lékaři museli amputovat a nahradit dřevěnou protézou. Císař ho pak nařídil propustit a Angličan pokračoval v laborování v jeho službách.
Smrt obestřená záhadami
V roce 1596 se však znovu ocitl za mřížemi. Tentokrát byl ve vězení pro dlužníky na hradě Most. I odtud se pokusil uprchnout, leč tentokrát si zlomil zbývající zdravou nohu. Jeho další osudy jsou značně nejasné. Podle jedné verze 1. listopadu 1597 vypil jed, který mu do vězení propašovala manželka Johanna a otrávil se. Jiná verze naopak tvrdí, že byl naživu ještě v roce 1600. Přesné datum jeho smrti, stejně jako místo uložení jeho ostatků však nejsou známy.
Michal Sendivoj
Narodil se v roce 1566 Lukowci u Nového Sacze v Malopolsku jako syn chudého šlechtice. Původně studoval teologii na univerzitě v Krakově, ale nakonec u něho převážil zájem o přírodní vědy a filozofii. Ve studiích pak pokračoval v Lipsku a ve Vídni. V roce 1594 se objevil v Praze jako už zkušený alchymista.
V domě lékaře a vyznavače ezoterických věd Mikuláše Lva z Löwensteina se seznámil mimo jiné s bohatým měšťanem Ludvíkem Korálkem z Těšína. Když mu jakýmsi bílým práškem vyléčil téměř již umírajícího syna, získal si jeho přízeň a také finanční podporu. Prahou se rázem rozletěla fáma, že polský alchymista Sendivoj vlastní „elixír života“.
Rivalita mezi kolegy
Sendivojova mimořádná proslulost popudila jeho konkurenty. Edward Kelley v obavě, aby ho nezastínil v přízni císaře Rudolfa, předstíral přátelství, poskytl Polákovi k obývání jeden ze svých domů v Jílovém a dostal ho tak z Prahy. Jiný alchymista, původně bradýř, Jan Jindřich Müller z Müllenfelsu šel ve sví zášti ještě dál. Nechal najatými darebáky Sendivoje přepadnout a ukrást mu onen záhadný prášek. Lupiči nešťastného Poláka obrali i o jeho šaty a nahého ho přivázali ke stromu. Původce zločinu Müller byl však po několika dnech vypátrán, odsouzen a oběšen. Stihl ho tak osud mnoha podvodných alchymistů, kteří přečasto končili na šibenici.
Sendivojovi se od těch dob přestalo v Čechách dařit. Když se jeho mecenáš měšťan Korálek od něho nedočkal požadovaného uměle vyrobeného zlata, pohnal ho v roce 1599 před soud. Dokonce v této souvislosti tvrdil, že se po Polák pokoušel nějakým dryjákem otrávit. Sendivoj pak strávil krátký čas ve vězení, odkud byl osvobozen na zásah samotného Rudolfa II., který ho rok před tím jmenoval do funkce císařského rady.
Dokázal vyrobit zlato transmutací?
Po svém omilostnění však polský alchymista raději z Prahy odešel a působil pak ve službách svého krajana hraběte Mikolaje Wolského. Zřejmě v této době napsal proslulý spis Novum Lumen Chymicum, který se dočkal mnoha vydání a jeho nadšeným čtenářem byl i slavný anglický fyzik Isaak Newton. Autor v něm mj. správně seřadil některé kovy podle elektrochemického potenciálu, zdařile vysvětlil podstatu tlení, zpracoval teorii spalování a dýchání a předpověděl chemický objev kyslíku.
Poprvé vyšlo toto dílo v roce 1604 v Praze, kdy zde znovu pobýval i sám Sendivoj. Při této příležitosti předvedl prý před Rudolfem II. a jeho dvořany pomocí jakéhosi prášku zdařilou transmutaci rtuti na zlato. Císař ho za to vyznamenal pamětní medailí a v místnosti, kde se pokus odehrál, nechal do zdi vsadit desku s nápisem: „Faciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonus!“ (Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!)
Podvod před očima císaře
Sendivoj pak putoval po evropských panovnických dvorech, kde udivoval svými experimenty, zřejmě důvtipně kombinovanými s iluzionistickými efekty. Při jednom takovém vystoupení v roce 1619 ve Vídni před císařem Ferdinandem II. prý například proměnil stříbrný tolar ve zlatý. Ve skutečnosti se jednalo o šikovný podvod. Sendivoj si však císaře naklonil natolik, že získal z pobělohorských konfiskací panství a zámek Kravaře na Opavsku. Až do své smrti v roce 1636 se však musel soudit s okolními šlechtici, u nichž si tento alchymista oblibu rozhodně nezískal.
Tadeáš Hájek z Hájku
Narodil se v roce 1525 v rodině bakaláře pražské univerzity Šimona Hájka. Studoval ve Vídni, Praze a Bologni a v roce 1551 se stal mistrem na Karlově univerzitě, kde vyučoval matematiku. Jeho zájmy byly vskutku všestranné. Věnoval se lékařské praxi, sestavoval horoskopy a zabýval se vyměřováním a mapování okolí Prahy. V roce 1562 připravil české vydání Mattioliho Herbáře doplněné botanickými poznatky z Čech. Při této práci ovšem musel vytvořit zcela nové české botanické názvosloví, které je zčásti platné dodnes. Od roku 1566 působil jako vrchní lékař u císařského vojska bojujícího z Turky. Díky tomu se dostal také na císařský dvůr a stal se osobním lékařem císaře Maxmiliána II. a jeho syna Rudolfa II. Rudolf ho pak také pověřil vrchním dozorem nad svou alchymistickou laboratoří a prověřováním schopností a důvěryhodnosti alchymistů přicházejících do Prahy. Díky tomu měl rozsáhlé styky se všemi tehdejšími významnými badateli a ne náhodou se John Dee a Edward Kelley po svém příchodu do Prahy ubytovali právě u Tadeáše Hájka.
Ze všech oborů se však Hájek nejvíce zajímal o astronomii. V listopadu 1572 zaznamenal vznik nové hvězdy – supernovy v souhvězdí Kasiopeia. Svůj objev zaznamenal ve spise Dialexis de novae et prius incognite stelae, v němž také vysvětlil, že do té doby převládající z Aristotela vycházející představa o neměnnosti hvězdného nebe je chybná. Protože supernovu souběžně s Hájkem objevil i slavný dánský astronom Tycho Brahe, oba vědci si začali dopisovat a velice se sblížili. Když pak byl Brahe po smrti svého příznivce dánského krále Frederika II. nucen opustit svoji laboratoř na ostrově Hven, zasloužil se právě Hájek o to, aby císař Rudolf II. pozval věhlasného Dána do Prahy. Tadeáš Hájek z Hájku se ještě dočkal toho, že se k Tychonovi Brahe připojil další známý astronom Johannes Kepler a začátkem září 1600 zemřel.
Alessandro Scotto
Alessando Scotto nebo také Odoardus či Hieronymus Scotus je jednou z nejzáhadnějších postav rudolfinské Prahy. V kronikách bývá označován za čarodějníka, který dokázal proměňovat měď ve zlato a lazurit ve stříbro. Tvrdí se o něm, že pocházel z Itálie, ale žádné bližší podrobnosti o něm nejsou známé. Jeho jménem je podepsán mysticko-alchymistický spis Speculum Alchemiae, který byl věnován přímo císaři Rudolfovi a obsahuje jako úvod oslavnou ódu na Habsburky jako strážce posvátného mystéria. Historik O. Zachar se domníval, že ve skutečnosti žádný Alessandro Scotto neexistoval a jde pouze o záměnu s německým mágem Michaelem Scotem. Britský historik R. J. W. Evans zase nadhodil, že by mohlo jít o pseudonym Edwarda Kelleyho, který o sobě rád tvrdil, že je skotský šlechtic, odtud latinské příjmení Scotus.
Bavor mladší Rodovský z Hustiřan
Nejvýraznější představitel české alchymie se narodil v roce 1526 v rodině nemajetného zemana. Kvůli nedostatku peněz nemohl jít studovat na pražskou univerzitu, jak si přál. Sám se tedy naučil jazyku tehdejších vzdělanců latině a studoval alchymii, astronomii, filozofii, matematiku, lékařství a další obory. Do češtiny přeložil některá základní alchymistická díla, např. proslulou Smaragdovou desku Herma Trismegista a některé spisy Paracelsovy jako Hermetická filozofie a Kniha dokonalého umění chemického. Z věna své manželky Voršily koupil statek Radostov u Nechanic, kde si zřídil laboratoř. Na své alchymistické pokusy věnoval všechny prostředky, až se v roce 1573 ocitl v Černé věži na Pražském hradě ve vězení pro dlužníky. Odtud mu nakonec pomohl příznivec alchymie Vilém z Rožmberka. Rodovský byl nucen svůj statek prodat a živil se pak jako nájemný alchymista mimo jiné i ve službách císaře Rudolfa II. Závěr svého života strávil na zámku Budyně nad Ohří u svého přítele Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburka, kde napsal jednu z prvních českých kuchařek nazvanou Kuchařství, to je knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají. Zemřel v roce 1600.
Michael Maier
Jeden z dvorních lékařů Rudolfa II., zaujatý alchymista a mystický reformátor, se narodil někdy kolem roku 1568. Císař si ho značně oblíbil a jmenoval ho svým osobním sekretářem. Po smrti svého zaměstnavatele v roce 1612 se Maier odstěhoval do Nizozemí a sepsal několik velmi ve své době velmi čtených knih, v nichž se snažil dokázat, že alchymistickými procesy je možné dospět k postupnému objevování tajemství přírody. Jeho díla Symbola Aureae Mensae z roku 1617 a Atalanta Fugiens vydaná o rok později jsou zajímavou směsicí přesných pozorování materiálního světa a okultních výkladů. Později několikrát navštívil Anglii, kde patřil k jeho přátelům další vyznavač ezoterických nauk sir William Paddy, lékař krále Jakuba I. Michael Meier zemřel v roce 1622.
Giordano Bruno
Patrně nejpozoruhodnější muž, který se alespoň krátce objevil na dvoře Rudolfa II. se narodila v roce 1548 v jihoitalském městečku Nola v rodině nájemného vojáka. Po studiích v Neapoli odešel do dominikánského kláštera, aby mohl dále pokračovat ve svém vzdělávání. V roce 1572 byl vysvěcen na kněze. Když však veřejně diskutoval o zakázaných ezoterických textech, byl obviněn z kacířství a musel z Itálie uprchnout. Pokoušel se zakotvit v Ženevě, tehdy ovládané reformním náboženským myslitelem Janem Kalvínem. Místo porozumění se však dočkal uvěznění a vyhoštění.
Giordana Bruna pak čekal osud putujícího profesora, který o svých názorech přednášel v Paříži, v Oxfordu a i ve Frankfurtu. Ve svých filozofických úvahách se postavil proti pokusům o matematicko-geometrické zobrazení vesmíru. Podle jeho názorů byl vesmír totožný s bohem, tvrdil, že je nekonečný a zahrnuje nesčetné množství sluncí a jiných planetárních systémů. Tento vesmírný celek je jediným jsoucnem, věčným a nezměnitelným. Všechny jeho části jsou prostoupeny duchovností a podrobeny neustálé změně. Zároveň Bruno prosazoval, podobně jako John Dee, jediné univerzální náboženství zakotvené v okultní tradici a myšlence spásy lidstva prostřednictvím intelektuální elity.
V roce 1588 se Giordano Bruno objevil v Praze. Zásluhou zřejmě Tadeáše Hájka z Hájku dosáhl sice slyšení u císaře Rudolfa II., který ho vyslechl, daroval mu tři sta tolarů a doporučil kancléři univerzity. Pražské Karlovo učení však o tohoto nebezpečného heretika a buřiče nemělo zájem. Ani Bruno nechtěl nic slevit ze svých názorů. Za pobytu v Praze sepsal a vydal spisek Sto šedesát článků proti dnešním matematikům a fyzikům. Tím si samozřejmě nemohl nikoho zvlášť naklonit. Vedle Tadeáše Hájka patřil u nás k jeho nemnoha příznivcům například slezský šlechtic Hans Nostic, jehož švagr Otto Nostic se pak za stavovského povstání stal českým místokancléřem. Zhruba po půl roce byl Bruno z existenčních důvodů Čechy nucen opustil a odebrat se do Německa. Ale to už se přiblížil jeho tragický konec.
V roce 1591 byl Bruno pod falešnou záminkou vylákán do Benátek, kde ho zatkla svatá inkvizice a obžalovala z kacířství. Po takřka osm let trvajícím procesů byl odsouzen k smrti a v Římě upálen.
Více se dozvíte:
J. Bauer: Záhady českých dějin I. – V., Brno 2000 – 2002
J. Bauer: Podivuhodné osudy v českých dějinách I. a II., Brno 2003
J. Bauer: Podivné konce Habsburků a jejich příbuzných, Třebíč 2003
R. Cavendish: Dějiny magie, Praha 1994
R. J. W. Evans: Rudolf II. a jeho svět, Praha 1997
J. Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987
P. Vágner: Theatrum chemicum. Kapitoly z dějin alchymie, Praha a Litomyšl 1995
F. A. Yates: Rozenkruciánské osvícenství, Praha 2000
