Jsou mladí a zdraví. Nejsou devianti, ani asketové, ale sex jim nic neříká. Podle posledních výzkumů je jich ve společnosti stejně jako homosexuálů a představují další typ sexuální orientace, o němž psychologové a psychiatři donedávna neměli tušení.
Ve společnosti, která si zakládá na sexu a sexualitě a mazaně jich využívá, se zdá skoro nemožné, aby někdo „stál mimo“. Za normu považujeme heterosexualitu, která k sobě přitahuje jedince odlišného pohlaví. Učíme se tolerovat homosexuály, kteří tíhnou k protějšku stejného pohlaví. Dokážeme si představit, že někdo jako bisexuál vyhledává partnery obou pohlaví. Ale že by někomu sex vůbec nic neříkal? Tomu se nechce věřit. Přesto mezi námi takoví lidé žijí. Vyrůstají bez nejmenší potřeby randit, vodit se s někým za ruku, líbat se nebo se milovat. Celý ten zvláštní rituál námluv jim připadá úplně nepochopitelný. Nejde tu o askezi, potlačování přirozených potřeb, dobrovolný celibát. Těmhle lidem se žije lépe bez jakýchkoli náznaků sexuálního chování. Neberou takový způsob života jako omezení. Je jim tak fajn.
Sex jako algebra
Donedávna žili tito lidé v naprosté izolaci. Neměli potřebu se sdružovat jako lidé s normální či „nenormální“ sexuální orientací, kteří více či méně poslouchají hlasu svého pohlavního pudu. Teprve věk internetu jim umožnil vzájemné kontakty. Největší skupinu takto sexuálně orientovaných (nebo lépe řečeno „neorientovaných“) lidí kolem sebe shromáždil dvaadvacetiletý Američan David Jay. Vytvořil na internetu fórum pro lidi, kteří sami sebe označují za „asexuály“. Sám David je typickou ukázkou – ještě nikdy neměl pohlavní styk, nikdy nezažil, že by ho někdo pohlavně přitahoval. A nevěří, že tenhle pocit vůbec někdy prožije. Neznamená to, že by se mu nelíbila děvčata. V tom je David stejný jako každý jiný kluk v jeho věku. Jenže jeho zájem končí u citů. Fyzická stránka vztahu mezi mužem a ženou mu nic neříká. Je jedním z mnoha, kteří se hlásí do společenství, jež samo sebe označuje jako „A-pride“ což lze volně přeložit jako „bez chtíče“. Není to spolek „úchylů“, nesdružují se v něm ani lidé impotentní.
„Sex je to pro mě tak cizí představa, jako kdyby mi někdo v osmnácti řekl, že mě vezme do raketoplánu a odveze mě na Mars,“ říká jedna z členek společenství „A-pride“.
Čtyřicetiletá americká novinářka říká, že ji sex v životě nikdy nezajímal.
„Je to jako algebra,“ říká. „Chápu to, ale nezajímá mě to. Neprožívám to zdaleka tak silně jako ostatní lidé.“
Všichni se shodují v tom, že na jejich situaci je nejtěžší přesvědčit okolí, že jim samotným jejich situace vyhovuje a že se tak cítí spokojeně. Mnozí by dokonce chtěli mít děti, ale zdráhají se je přivést na svět „klasicky“ a dávají přednost umělému oplodnění, při kterém dojde k početí bez pohlavního styku.
Psychiatrie zná diagnózu duševní poruchy označované jako „hypoaktivní pohlavní touha“. Ta je popisována jako nedostatečná pohlavní touha, jež se objevuje během dospívání a může přetrvávat po celý život. Za poruchu je tento stav považován v případě, že jím postižená osoba trpí. To ale pro „A-pride“ neplatí. To jsou se svou životní situací spokojení.
Asexuálové mezi ovcemi
Velmi rozličné zkušenosti asexuálů naznačují, že různorodé jsou i příčiny jejich stavu. Někteří jsou jasně orientováni na opačné pohlaví, ale absolutně je nezajímá pohlavní stránka tohoto vztahu. Na druhém pólu stojí lidé, kteří sice pociťují pohlavní touhu, ale nepřitahují je ani muži ani ženy. Psychologové už fenomén asexuálů zaznamenali a objevují se první vědecké studie, které se tímto problémem zcela seriózně zabývají.
„Zatím neexistuje ani oficiální definice sexuality,“ připouští jeden z průkopníků výzkumu na poli asexuality Anthony Bogaert z Brock University v kanadském St. Catherines.
Je to logický důsledek skutečnosti, že výzkum lidské sexuality je poháněn především obavami z pohlavně přenosných chorob a z těhotenství nezletilých.
„Strach z těchto jevů zaručuje příliv peněz do výzkumu lidské sexuality,“ říká přední americký psycholog Edward Laumann z University of Chicago.
Asexuálové nepředstavují z tohoto hlediska žádné riziko. Proto se jim dlouho nikdo nevěnoval a ještě dnes někteří odborníci váhají vyčlenit pro asexualitu zvláštní „šuplík“ a považovat ji po heterosexualitě, homosexualitě a bisexualitě za čtvrtý typ sexuální orientace. Přitom pokusy na zvířatech naznačují, že asexualita je v přírodě mnohem běžnější, než by se na první pohled zdálo.Už v osmdesátých letech si zoologové povšimli mezi potkany a pískomily samců, kteří nejevili nejmenší zájem o samice. Tvořili plnou osminu samčí populace. Podezření, že by mohlo jít o zvířecí homosexuály nebylo možné prověřit. Dospělí samci těchto druhů jsou k sobě natolik agresivní, že je nelze strčit do jedné klece bez rizika vážného poranění ve rvačce, jež by vzápětí propukla.
V devadesátých letech se problémem začali zabývat američtí vědci hned tří výzkumných institucí. Jako modelové zvíře si vybrali domácí ovce. Zjistili, že zhruba desetina mladých beranů nejeví žádný zájem o příslušnice opačného pohlaví. Zhruba dvě třetiny těchto beranů byla přitahována jinými berany a chovali se jako homosexuálové. Třetina ale nejevila o jiné berany nejmenší zájem.
„Neměli nejmenší zájem o páření. Byli to stoprocentní asexuálové,“ říká Frederick Stormshak z Oregon State University, který tyto experimenty sám prováděl.
Oregonští berani ze své asexuality nevyrostli. Když je vědci podrobili stejným testům po roce, jejich nezájem o ovce i jiné berany trval.
Další tříprocentní menšina?
Extrapolovat výsledky výzkumu na zvířatech na lidskou populaci je právě v oblasti sexuální orientace silně ošidné a badatelé si to uvědomují. Stejně nebezpečné je ale vyvozovat závěry o lidské asexualitě ze studií, které zkoumají pohlavní život velkých populací. Z výsledků velmi rozsáhlého průzkumu prováděného v USA například vyplývá, že tam asi 13% dospělých nemělo za poslední rok ani jednou pohlavní styk. Drtivou většinu z nich ale tvoří lidé, kterým brání v sexu vysoký věk nebo zdravotní stav. Přesto hodnotí 40% těchto lid svůj život jako velmi šťastný a spokojený. Dvě procenta dospělé americké populace nemá pohlavní styk ani jednou za život, ale v tomto případě zase není jasné, kolika z nich tato situace vyhovuje.
Anthony Bogaert narazil na mnohem přesvědčivější důkazy o existenci asexuálů v roce 1994 při průzkumu mezi 18 000 obyvateli Velké Británie. V části dotazníku, která se zabývala sexuální orientací, byla uvedena i možnost „Nikdy jsem se necítil sexuálně přitahován k žádnému pohlaví“. Bogaerta zaskočilo, že tuto odpověď zaškrtlo v dotazníku 1% dotázaných. Výskyt asexuality se tak dostal řádově na stejnou úroveň jako homosexualita, ke které se hlásila 3% tázaných.
Výzkum mladé americké psycholožky Nicole Prauseové z Indiana University naznačuje, že kritérium „nikdy neměl pohlavní styk“ je pro podchycení asexuálů zavádějící. Ukazuje se, že mnozí asexuálové mají pohlavní styk, i když jim „to nic neříká“. Přemáhají svou nechuť jednoduše proto, aby se neodlišovali od většinové společnosti.
Pokud počínající výzkum potvrdí sexualitu jako čtvrtý typ sexuální orientace, čeká asexuály „boj za společenské uznání“. Mnozí sociologové vidí v tomto procesu obdobu hnutí, jež vedli za společenské uznání své sexuální orientace od počátku 70. let dvacátého století homosexuálové. Za nejdůležitější považují asexuálové vysvětlit heterosexuální většině společnosti, že jejich nezájem o sex není duševní choroba. Zřejmě v tom nebudou mít tak těžko výchozí pozici, s jako startovali své hnutí za zrovnoprávnění homosexuálové.
„Asexualita není tak kontroverzní jako homosexualita. Nikoho neodpuzuje, spíš nepřitahuje pozornost lidí,“ říká k tomu kanadská psycholožka Elizabeth Abbbotová z University of Toronto. „Možná už brzy začneme považovat za celkem normální, že někdo žije spokojeným životem bez sexuálního partnera.“
Jak se dědí sexualita?
Zatím není jasné, zda se dispozice k asexualitě dědí. Stejně tak není jasné, zda a nakolik se dědí i další odchylky od obvyklé sexuální orientace. Hodně se hovoří o tom, zda a nakolik je dědičná homosexualita. Na první pohled je to nesmysl, protože homosexuálové většinou nemají děti a taková vloha by se proto nemohla předávat z pokolení na pokolení. Její nositel by tak byl výrazně znevýhodněn ve srovnání s konkurenty, kteří dědičné vlohy k homosexualitě nezdědili. Ale to je jen zdání, které klame. Před několika lety publikovali američtí genetici práci, v které dokonce identifikovali gen, jehož varianta s sebou nese i zvýšenou pravděpodobnost homosexuální orientace u mužů. Následné experimenty ale toto zjištění nepotvrdily. Nejnověji se dědičností homosexuality zabýval tým italských vědců z university v Padově vedený Andreou Campeirovou-Cianiovou.
Italové prověřili rodinnou historii osmadevadesáti homosexuálních mužů a stovky heterosexuálů. Celkem shromáždili údaje o 4 600 lidech. Zjistili přitom, že ženy pokrevně spřízněné s homosexuálními muži přivádějí na svět více dětí než ženy z pokrevního příbuzenstva heterosexuálů. Platilo to jak pro matky tak i tety.
Podle Andrey Campeirové-Cianiové mohou některé varianty genů podmiňovat u žen vyšší plodnost zatímco u mužů mohou tytéž geny zvyšovat sklony k homosexualitě. Díky tomu se tyto geny drží v lidské populaci, protože jejich ženské nositelky se dostávají v plození potomků do výhody. Homosexualita mužských potomků je jen „biologickou daní“, kterou za to tyto ženy platí. Ani tím však není příčina homosexuality vyřešena. Tento dědičný faktor děděný po matce se na vzniku homosexuality podílí nejvýše z 20%. Zbývajících 80% faktorů zůstává i nadále obestřeno tajemstvím.
