Nemine jediný den, který by nepřinesl zprávu od některé z vědeckých expedic, které křižují kontinenty s cílem odhalovat nepoznaná tajemství přírody. V následujícím článku jsme pro vás shrnuli nejnovější poznatky o suchozemských i vodních tvorech, kteří dokážou v případě potřeby opustit přirozené prostředí a pohybovat se v jiném živlu. Nejčastěji je to vzduch. Bez křídel se tak naučily dočasně létat různé druhy veverek, ještěrek, hadů, žab,či ryb. Slouží to dvěma zásadním účelům – překvapit kořist, anebo se naopak zachránit před dravci!
Je zajímavé, že největší počet podivných letců obývá hlavně Austrálii. Nejhojnější je asi vakoveverka létavá (Petaurus breviceps), která váží do 170 g a s ocasem měří 20–40 cm. Pro její zálibu ve sladkostech jí Australané říkají „sugar glider“ (cukrový větroň). Padákovým klouzavým letem z vyvýšeného místa překoná až padesátimetrovou vzdálenost. Při letu kormidluje ocasem. Ozývá se cvrlikavým hlasem, při náhlém vyrušení z denního spánku protestuje silným skřípavým křikem.
Jak jsme se dozvěděli od prof. Zdeňka Veselovského, bývalého ředitele pražské zoologické zahrady, její velká čtvercová létací blána se táhne od zápěstí na předních končetinách až po kotníky zadních končetin. Ve chvílích klidu je blána složena v záhybech na bocích těla.
Podivný králík plachtí přes stovku
Přídomek „létající králík“ získala vakoveverka žlutobřichá (Petaurus australis), která váží až 0,7 kg při délce těla 27-32 cm, ocasu 42-48 cm. Stejně jako menší druhy šplhá do koruny stromů, roztáhne obrovitý padák a bezhlučně se snáší na zem nebo strom vzdálený až 120 m. Elegantně přitom manévruje létací blánou a ještě stačí hlasitě pokřikovat na ostatní členy rodiny. Za jediný den nalétá i přes dva kilometry.
Dalším létavým vačnatcem v Austrálii je vakoplšík létavý (Acrobates pygmaeus) patřící do samostatné čeledi vakoplšíkovitých (Acrobatidae). Prof. Veselovský upřesňuje: „Velký je asi jako myš, má nápadné velké černé oči a asi osmicentimetrový ocas s tuhými, do strany rostoucími chlupy, který připomíná ptačí pero. V noci velmi obratně leze v korunách stromů, a přestože má oproti vakoveverkám menší lem, dovede plachtit až dvacet metrů. Samice plachtí dokonce s mláďaty, která už opustila vak a vozí se na jejích zádech.“
Poletuchy poletují všude
Ovšem zvířata ovládající padákový let najdeme i v mnoha jiných koutech světa Dokazuje to například poletuška slovanská (Pteromys volans) – typický obyvatel severské tajgy. .Je 13-20 cm dlouhá a váží do 160 g . Vedle velkých očí je jejím charakteristickým znakem létací blána mezi předními a zadními končetinami, v klidu složená na bocích těla. Když poletuška vyšplhá na špičku stromu a roztáhne nohy do stran, snese se klouzavým letem pomocí padáku na vzdálenost 30-40 metrů. Na rozdíl od veverky je poletuška zvíře převážně noční, úkryty opouští asi hodinu po západu slunce.
V jihovýchodní Kanadě, východní a střední části USA až po Střední Ameriku má svůj domov poletuška asapan (Glaucomys volans) Tělo je dlouhé 12-14 cm, ocas okolo 10 cm. Za nekorunovanou královnu experti považují poletuchu velkou (Petaurista petaurista). Její tělo měří až 45 cm, ocas ještě o 15 cm více. Žije v Indii, Malajsii na Sumatře, Jávě, Borneu, Tchaj-wanu, a Srí Lance.
K doletu až 100 metrů jí slouží létací blána – blanitá a kožešinou porostlá kůže mezi předními a zadními končetinami. Je zajímavé, že při šplhání na strom ji tato pružná blána vůbec nepřekáží v pohybu.Vždy se drží ve výškách 15 až 30 metrů nad zemí. Ve stromových dutinách širokých až metr, relaxuje vsedě s hlavou pod břichem, anebo leží na hřbetě s roztaženýma nohama i padákovým lemem. Je velice plachá , vědci o ní zatím všechno nezjistili. Snad více poznání přinesou nynější expedice.,
Velice svižně létají ryby i krakatice
Mnohem více víme o létajících rybách, které obývají především tropická a subtropická moře. Tam na tyto vodní živočichy, jejichž většina dosahuje délku do 30 cm, často útočí například žraloci či delfíni. Tehdy „flyfisch“ rychlostí přes 30 km/hod vyrazí směrem k hladině. Mocně se odrazí ocasem ponořeným pod vodu. K tělu má přitažené prsní i řitní ploutve. Ty však po vymrštění z vody roztáhne, takže poslouží jako křídla.
Jak znalci zjistili, létající ryby původně používaly pouze dvě ploutve – podobně jako ptáci křídla. Vývojem se, hlavně v Atlantském oceánu, objevily čtyři ploutve – delší prsní a kratší řitní.
Jestliže letící ryba ztrácí rychlost a padá opět na hladinu, často ještě rozkmitá ocas až frekvencí 50 úderů za vteřinu! Tak dokáže – při rychlosti až 65 km/hod běžné plachtit až 50 metrů. Jako rekordní experti zaznamenali let, který trval 42 sekund a ryba uletěla na 600 metrů. Často se stane (zejména při silných poryvech větru), že létající ryba přistane na palubě lodi – téměř deset metrů nad hladinou. V Tichém oceánu se hojně vyskytuje létající ryba Cypselurus californicus, která je dlouhá až 45 cm a běžně vzduchem plachtí až 400 metrů..
Velice silným zážitkem je ovšem letící krakatice. Ta se tak zachraňuje před vodními dravci. Ke startu nad hladinu užívá tryskový pohon: Do plášťové dutiny nabere vodu, aby ji pod značným tlakem vypudila ven kanálkem na spodní straně těla. Při více jak třicetikilometrové rychlosti pak jako raketa vyletí až do výšky 1, 5 metrů nad hladinu. S pomocí „bočních“ křídel klouzavě proletí i deset metrů. Krakatice plují – a často i létají – ve velkých hejnech.
Had připomíná stuhu
Návštěvníci tropických lesů jihovýchodní Asie užasle sledují, jak nad jejich hlavami poletují hadi – bojgy. Vlnivým esovitým pohybem proletí až 20 metrů. Zásluhu na tom mají svaly, které doširoka roztáhnou žebra, čímž se zploští tělo. Vypadají jako široká stuha. Tak chytří hadi nečekaně překvapí své oběti – třeba menší ptáky, netopýry. Na druhou stranu uniknou nebezpečným stromovým hadům, opicím i ptačím dravcům.
Nepřátelům padákovým letem unikají v tropických lesích jižní Asie a Střední Ameriky žáby létavky. Ty mezi mimořádně dlouhými prsty mají létací blány. Při nebezpečí se mohutně odrazí nohama do vzduchu. Roztáhnou nohy a blány mezi prsty. Přitom se zploští, aby se jim zvětšil povrch těla, takže vypadají jako talíř. Tak dokážou přeplachtit skoro padesát metrů.
V tropických deštných lesích jihovýchodní Asie svižně poletují i některé druhy ještěrek.
Jak létá drak?
Jejich typickým představitelem je dráček létavý (Draco volanc); badatelé zatím objevili jeho 15 různých podob. Po obou stranách těla uvidíte tenkou kožní řasu. Tu v případě nutnosti napne díky pohyblivým protáhlým žebrům. Potom klouzavým pohybem uletí až 20 metrů. Létací blány mezi prsty a zřasená kůže po stranách těla umožňuje létat také gekonům létavým.
Bohužel, v Evropě většinu právě uvedených „letců“ nespatříte. Možná snad, když navštívíte větší zoologickou zahradu. Tam každopádně uvidíte, jak se vzduchem velice svižně pohybují různé opice. U nich jde ovšem jen o skoky, bez létacích blan. Mezi primáty však nepatří svérázný létající lemur (colugo), který vegetuje v tropických lesích jižní Asie, Malajsie a Filipín. Je vysoký necelých 50 cm, ocas měří 30 cm a ladně plachtí z jednoho stromu na druhý.
Hezkou podívanou v tuzemsku nám připraví nenápadný mladý pavouček. Když se tento drobný tvoreček chce vznést, instinktivně si počká na větrný den. Vyšplhá se na vrchol rostliny a vytvoří dlouhé hedvábné vlákno. To se dostane do moci větru, který vlákno unáší i s pavoukem – často desítky metrů.
Savci jako vzduchoplavci
Živočichové, kteří bez problémů aktivně poletují vzduchem, musejí mít křídla – což jsou vlastně přeměněné přední končetiny. Mezi savci je mají pouze netopýři a kaloni z řádu Chiroptera.
Ostatní savci, kteří se dočasně v případě potřeby ocitnou ve vzduchu, dokážou létat pouze pasivně. Vzdušným prostředím se pohybují klouzavým letem, přičemž využívají především kožního lemu. Padají či plachtí požadovaným směrem pouze poté, kdy se vyšplhají do korun stromů a poté skočí do hlubiny.
Mezi takové „dočasně létající“ savce patří někteří hlodavci jako poletuchy a poletušky z podčeledi Petauristinae a šupinatky z čeledi Anomaluridae, zástupci vakoveverkovitých dvojitozubců (Petauridae) a vakovec létavý (z čeledi Pseudocheiridae).
0dborníci za nejlepší „létající nelétavce“ považují letuchy – malajskou a filipínskou.,
Při prvním pohledu na ně pozorovatele zaujme osrstěný kožní lem, který začíná na krku a mezi končetinami lemuje celé tělo až na konec ocasu. Dokonce je natažen i mezi prsty. Když letucha skočí ze stromu, roztáhne nohy a pomocí napnuté kožní blány pomaličku nehlučně přeplachtí na jinou dřevinu. Délka skoku závisí na výšce stromu, ze kterého skáče. Tak dovede proletět i vzdálenost 130 m, přičemž se její letová hladina sníží o pouhých deset metrů. Směr letu letuchy ovládají pomocí svaloviny v kožním lemu.
Tím předčí půlmetrového vakovce létavého (Petauroides volans), který váží až dva kilogramy. Plachtění mu umožňují -hnědavou či světle šedou srstí porostlé – blány napjaté mezi horními a dolními končetinami. Vypadá tak jako obdélníkový papírový drak s ocasem. Klouzavým letem dokáže uletět až devadesátimetrovou vzdálenost.
Naneštěstí pro něj nedokáže přesněji své plachtění korigovat. To se projevuje i při přistávacím manévru:. Vakovci i jim příbuzné vakoveverky totiž brzdí tak, že před přistáním prohnou tělo proti směru letu. Vzápětí však naplocho nekoordinovaně narazí (tzv. žuchnou) do kmene stromu, který si vybrali za cíl. Na něm se snaží pevně zachytit. Někdy se jim to však nezdaří – nejen proto, že se to děje zejména ve tmě, kdy jsou létající vačnatci nejaktivnější.
2. Lososi a úhoři tajemně putují
Mnoho záhad dosud obestírá životní cykly lososů. S každým novým jarem se jich miliony vydávají z hlubin moří proti proudu rodných řek, aby se tam mohli třít. Na pouti dlouhé tisíce kilometrů musejí četné překážky v cestě překonávat také krátkým letem vzduchem nad hladinou. Jinou možnost nemají!
Po narození mladí lososi stráví až tři roky ve sladké vodě, kde se narodili – a teprve potom se vydávají po proudu a do moře. Po čase je příkaz genů přinutí vrátit se do řeky, ve které přišli na svět, a tam se vytřít. Jak vědci zjistili, na místo svého zrození se vždy neomylně vrátí díky tomu, že každá řeka má svou specifickou „chemickou patovou stopu“.
Až 5000 kilometrů za podobných náročných podmínek uplavou úhoři. Jejich trasa však vede naopak z evropských řek a jezer do Sargasového moře v Atlantském oceánu, aby tam nakladli jikry. Hned poté tito podivní poutníci, kteří předtím získali stříbřitou barvu, hynou. Z vajíček se zrodí larvy, které Golfský proud zase zanese k Atlantskému pobřeží Evropy. Jakmile se larvy ocitnou ve sladké říční vodě, stávají se z nich „sklenění“ mladí úhoři. Při plavbě proti proudu domovské řeky jejich barva dostává stále tmavší zbarvení. Tak v řece prožijí asi sedm let, aby se podle vrozené tradice jako krásní stříbrní úhoři vydali zase zpět do místa svého zrození- naklást vajíčka a zemřít!
