Ornitologové dnes vidí ve změnách denního světla a postupném zkracování dnů hlavní příčinu, která nutí stěhovavé ptáky ke složitému cestování, často i tisíce kilometrů vzdálená stanoviště. I tato teorie má však své odpůrce a další názory jsou s ní v hlubokém rozporu. Podívejme se tedy, jak se současná věda k problematice stěhovavých ptáků staví. 
V jednom se však vědci shodují, a to v odpovědi na otázku proč většina ptáků míří ze severských končin na jih. V nepříznivé severské zimě si ptáci mohou totiž vybrat jen jednu ze tří možností: přizpůsobit se podmínkám, zahynout – anebo se načas přestěhovat do teplejších krajin.
Mnozí ornitologové dnes poukazují na roli denního světla, které působí na činnost žláz s vnitřní sekrecí. Tak na podzim ovlivňuje snížené světlo ubývání pohlavních žláz, a to u ptáků druhotně vyvolává nutkavý pud, aby se vydali na cestu.
Jiná soudobá teorie vychází z předpokladu, že všichni ptáci původně sídlili pouze v tropických a subtropických jižních krajích. Tady se hojně množili. Když ubývalo potravy, hledali ji stále severněji. Zde vyváděli mladé a před zimou se zase pravidelně vraceli do teplých oblastí.
Další teorie tvrdí úplný opak
V době předledové všechny ptačí druhy žily jen na severní polokouli. Postupující ledovce je však odtud vyháněly stále dál na jih, zima je nutila opouštět hnízda. Když doba ledová skončila, opeřenci se zase vraceli do původních domovů na severu. Jenže nikdo dosud neodpověděl na otázku, proč se tak stěhují ptáci i z jiných světadílů, které kdysi nemohly ledovce ohrožovat. Ptačí migrace je asi staršího data než ona doba ledová.
Ukazuje se, že zcela správný nemusí být ani názor, že jih láká ptáky nejen dostatkem potravy, ale rovněž sluncem. Vždyť zatímco třeba naši havrani polní na zimu opravdu odlétají na jih, u nás naopak přezimují havrani, kteří přilétají ze severněji položených oblastí. A naopak například z vlhkých brazilských pralesů migrují někteří ptáci na sever do kanadské tundry, jakmile tam zmizí sníh.
Čápi létají s elektrobatůžky
V roce 1899 dánský profesor Hans Christian Mortensem poprvé označil ptáky (konkrétně špačky) zinkovými kroužky, což výrazně zlepšilo možnosti sledování migrace. Již o rok později byla zřízena 1. kroužkovací stanice u nás – v Liběchově u Mělníka. K hlavnímu rozmachu kroužkování však na našem území došlo právě před 70 lety – zásluhou Národního muzea v Praze. Od začátku 20. století tak vzniklo po světě mnoho kroužkovacích stanic, které umožňují mapovat trasy tažných ptáků. Poslední léta přinesla telemetrické sledování pomocí malých vysílaček na těle ptáka – třeba čápa. Ke sledování se používají i radary. Například v Severní Americe u mysu Cape Cod tato technika za jedinou noc zaznamenala přelet 10 milionů ptáků! Pokud jde o Evropu, tah většiny zdejších ptáků vede třemi hlavní směry: ze severní a jihovýchodní Evropy jihozápadním směrem přes západní Evropu a Pyrenejský poloostrov. Druhá trasa jde téměř přímočaře ze severu na jih přes Itálii a Sicílii. Třetí jihovýchodní – cesta směřuje přes Balkánský poloostrov a Malou Asii.
Tisíce kilometrů na cestě
Evropští pěvci musejí do jižní Afriky překonat vzdálenost asi 5 000 kilometrů. Stíhají to průměrně za 100 dnů. Mnoho ptáků (zejména hmyzožravých) ze severní polokoule létá v noci. Neplatí to však o těch, kteří loví potravu přímo při letu – jako známé jiřičky či vlaštovky. Využívání zásob tuku – nashromážděných pár dnů před letem – je šestkrát vydatnější než u cukru. Někteří ornitologové tvrdí, že při přeletu na dlouhé vzdálenosti vydávají ptáci až stonásobně více energie než v klidu. Jejich kolegové oponují, že při migraci létají ptáci létají velmi úsporně. Nejnovější pokusy ukázaly, že běžný pták má při cestě na „letní byt“ až čtyřnásobnou energetickou spotřebu než obvykle. Ptáci s většími zásobami potravy letí mnohem efektivněji. Zdálo by se, že velká hmotnost je potáhne dolů, ona jim však paradoxně pomáhá letět lépe a dál. Profesor Anders Kvist z výzkumného týmu Lundské univerzity ve Švédsku to nyní zdůvodnil: Podobná efektivnost souvisí s tím, že vstup metabolické posily se přemění do mechanického výstupu posílením létacích svalů. Ty jsou živeny dostatečnou potravou. Unikátním příkladem je maličký kolibřík červený (Archilochus colubris), který před letem musí mít v zásobě 2 g tuku, aby přeletěl 1000 km přes Mexický záliv. Při 18 hodinách letu křidélky udělá 3,24 miliony pohybů.
Odborníci už opravili původní domněnku, že různé druhy ptáků táhnou každý rok výhradně zcela stejnými místy. Pravdivé není ani tvrzení, že celou předlouhou trasu bezpodmínečně většinou absolvují v jednom zátahu, bez jakékoli přestávky. Převažují ti, kteří proletí pouze několik hodin denně – na vzdálenost od sto kilometrů výše (například běžný denní průměr vlaštovky je 200 km). Potom na pokud možno bezpečném místě přistanou, odpočívají a shánějí potravu. Při nepříznivém počasí tady zůstanou chráněni i několik dnů, takže cesta na africký kontinent trvá i pár měsíců
Při cestování nechybějí ani oběti
Někdy však musejí nuceně letět delší dobu – třeba nad širým mořem, a to 10 – 14 hodin. (Pokud je to možné, využívají k odpočinku i různé ostrovy – například Baleáry ve Středozemním moři.) Vědce zajímalo, zda jsou při tom stále bdělí, anebo nějak spí. Nyní se ukázalo, že střídavě odpočívá, je v jistém útlumu, vždy jedna polovina ptačího mozečku. Okřídlení cestovatelé mají už tradičně vytipovaná místa k odpočinku. Snad nejznámějším je Eliat v Izraeli – jediném pozemním mostu mezi Evropou, Afrikou a Asií. Miliony ptáků tady při cestě do Afriky mají první šanci k odpočinku, když předtím museli uletět 2000 km nad pustou žhavou pouští. Není divu, že hodně ptačích letců stěhování zaplatí životem a plánovaný cíl už neuvidí. Podobně jako při nárazu do drátů elektrického vedení, v divokých lijácích, vichrech. Bohužel mnozí zahynou i při zpáteční cestě. Třeba tehdy, když se vracejí k nám domů, ale zde nemají ještě vhodné životní podmínky. Kupříkladu vlašťovka je velice choulostivá na zimu a déšť. Její zobáček i trávicí soustava je přizpůsobena jen na krmení hmyzem. Pokud ho ještě – vinou špatného počasí – nemá, nepřežije.
Světovým rekordmanem ve vzdušném stěhování je rybák dlouhoocasý. Nevelký pták z hnízdišť v Arktidě prolétá skoro až do Antarktidy – a pak zas naopak. Tak každoročně uletí přes 40 tisíc km, což mu zabere osm měsíců ve vzduchu. Potravu si obstarává za letu lovem ryb, na které se snáší střemhlavým útokem. Zajímavé je, že poblíž obou zemských pólů tento letec pobývá vždy v době, kdy tam vládne nepřetržitý den. Jakousi kuriozitou jsou migrující tučňáci. Ti při svém putování (dlouhém až 1000 km) jdou některé úseky po svých. Většinu trasy však proplavou pod hladinou studené mořské vody. Tam orientaci k cíli řídí podle polohy souhvězdí na nebi, ačkoliv ho většinou ani nevidí. Známý odborník Zdeněk Veselovský však upozorňuje na případ tučňáků císařských, kteří pěšky nebo klouzáním po břiše překonají více jak 150 km. To je další důkaz důmyslného dění v přírodě, ke kterému patří i opakující se toulky stěhovavých ptáků.
K nám už se zase vrátili, aby tady zrodili malé potomky. Koncem února se vracívá skřivan, špaček, čejka, v březnu zas konipas, drozd, holub hřivnáč, strnad, červenka. V dubnu vítáme z daleké ciziny užitečné vlaštovky a jiřičky, pěnice, počátkem května nám už zpívá i ťuhýk… Jistě je také uvidíte či uslyšíte.
Tahy ptáků mají svoje zákonitosti
V souvislosti s dalekým putováním ze zimoviště na hnízdiště a poté zpět (jako právě nyní) tažní ptáci po generace dodržují určitá důležitá pravidla.
Jejich vnitřní biologické hodiny a pud jim včas určí, kdy nastane nejpříhodnější čas k odletu. V optimálním časovém předstihu před tímto dnem D si asi za týden doplní zásoby energie na vyčerpávající let. U našich tažných ptáků se tak hmotnost těla zvýší o 20 až 50 procent. (Podle nejnovějších zjištění francouzských ornitologů to však u některých druhů dokonce může být i dvojnásobek původní váhy). Ustálený je i tvar, ve kterém jednotlivé druhy ptáků letí. Převažuje klín či šikmé seskupení – ve tvaru V. Tehdy je na špici silný jedinec, který proráží vzduch. Ovšem i „vedoucí“ ptáci se po určitém čase střídají – podobně jako závodníci v cyklistickém pelotonu. Jak uvedl renomovaný časopis Nature, vědci právě odhalili dlouholeté tajemství ptačí formace tvaru V: V takovém seskupení mají ptáci nižší tep a frekvenci mávání křídel, než kdyby letěli osamoceně. Díky tomu ušetří množství energie. Ve formaci se dá výhodněji využít aerodynamiky. Mnohem méně uvidíme chaotické hejno – zvláště menších ptáků (třeba špačků). Osaměle létají pouze někteří dravci, z ostatních především ťuhýk obecný a krutihlav..
Svoje zákonitosti má i výška letu
Ještě před pár lety mnozí autoři uváděli u některých ptáků běžnou letovou hladinu kolem 10 kilometrů, kde ohrožují i letadla. Poslední zkoumání však ukazuje, že při přeletu asi dvě třetiny migrujících opeřenců nepřekročí výši 1000 – 3000 metrů. Tam je totiž už dost řídký vzduch. Přitom třeba havrani, vrány a kavky si oblíbili v otevřené krajině běžnou letovou výšku kolem 200 metrů nad zemí, drobní ptáci ještě méně. . Jen labutě potkali piloti ve výšce kolem 8 kilometrů.
Stabilní je rychlost letu jednotlivých druhů. Samozřejmě bývá nižší než při létání na krátké vzdálenosti. Většinou se „cestovní rychlost“ uvádí u vlaštovky a špačka kolem 30 km/hod, havrana asi 50 km, pěnkavy 52 km, kavky až 60 km, labuti zpěvné přes 70 km. Je jasné, že rychlost zlepšuje vítr v zádech – až o 30 procent, u vodních ptáků je to o polovinu méně. U většiny druhů mladší, méně zkušení, ptáci odlétají do jižních krajin dříve než starší. Různí tažní ptáci si k letu oblíbili určitou část dne. Nejvíce drobných ptáků upřednostňuje noční lety, které je více chrání před napadením dravci. Ovšem třeba vlaštovky, pěnkavy i krkavcovití létají ve dne, jiným (například pěnice, budníčci) je to vcelku jedno.
Cestu ze zimovišť do hnízdišť uletí mnohem rychlejší než opačným směrem. Dá se to vysvětlit mocnou touhou ptáků po milostných hrátkách, po hnízdění a vyvedení mláďat. Bohužel, pro některé národy (jako třeba Malťany) se lov tažných ptáků stal kratochvílí. Často je (například vlaštovky) chytají do sítí a jako delikatesy pojídají.
Jak pracuje ptačí radar?
Už po staletí se badatelé zajímají o to, jak je možné, že tažní ptáci i po tisících kilometrech letu se vždy vrátí do míst, ze kterých odlétali. Jednoznačné vysvětlení však dosud vědci nepodali. Někteří učenci tvrdí, že mladí táhnou v hejnech se starými ptáky, kteří už trasu znají. Ovšem výzkumy ukázaly, že mladí (označkovaní) opeřenci nebloudili ani tehdy, když letěli bez doprovodu starších. Mnozí ornitologové se zase domnívají, že hlavní roli hraje vliv zemských sil. Ptačí cestovatel prý má v těle jakýsi kompas. Tak je pod vlivem zemského magnetismu, s jehož pomocí rozeznává světové strany. Jižní a severní pól přitom fungují jako dva póly ohromného magnetu. To však nijak neprokázaly složité experimenty s poštovními holuby. Ještě dál zašli ornitologové v Polsku. Ti u Varšavy pochytali několik čápů i s mláďaty, okroužkovali je a letecky přepravili do Bukurešti a Sýrie. Po přeletu asi 2000 km se všichni čápi vrátili do původního hnízda. Platí to i o těch, kterým předtím dali speciální zařízení rušící magnetismus.
Nejnovější – a nejuznávanější – je tedy teorie o vlivu světla. Nejedná se pouze o směr či úhel slunečních paprsků, které na tažné ptáky dopadají, ale i o postavení Měsíce a hvězd. Pravdivost tvrzení o slunečním kompasu prokázaly další četné praktické pokusy. Když při nich experimentátoři postavili před ptáky velké zrcadlo, které úplně měnilo směr slunečních paprsků, pohybovali se podle nich. Podobně dopadly pokusy i v polském planetáriu, kde na tmavou kopuli promítali obrazy hvězdného nebe – a pokusní ptáci se podle něj řídili. Neplánovaný krutý praktický experiment ptáci nedávno absolvovali při vojenských operacích v Iráku. Když se tam na svých obvyklých trasách dostali do míst, kde byla kouřová clona z hořící ropy a ve vzduchu svištěly bombardéry i jiné vojenské letouny, ztráceli přelétavci orientaci a poplašeně vybočovali z obvyklého směru. Bohužel – nad poušť a moře, kde se nemají kde usadit.
Ptáci se mohou pochlubit také výbornou zrakovou pamětí. Nejen proto, že díky citlivým očním tyčinkám vidí každý obraz nejméně šestkrát větší než člověk. Údajně mají v mozku „mapu krajiny“ viděnou z nadhledu a navíc jakéhosi autopilota. Dobře si pamatují i pevné osvětlené body – kupříkladu majáky.
