Je to jednoduchá rovnice: viry rovná se nemoc. Do jisté míry je to pravda, ale opravdu jen do jisté. Některé z virů zanechaly v našem těle mnohem trvalejší stopu. Přibližně osm procent lidského genomu tvoří pozůstatky dávných retrovirů, které kdysi napadly naše evoluční předky.
Většina už dávno nefunguje, část jejich genetické výbavy si ale evoluce ponechala a využila po svém, třeba při vzniku placenty nebo řízení imunity..
Běžná virová infekce zpravidla zmizí spolu s nemocí. Retroviry ale umějí být tak trochu zákeřné: svou genetickou informaci vloží přímo do DNA napadené buňky. Pokud se to stane v buňce, z níž vznikne vajíčko nebo spermie, virová DNA se může předat potomkům stejně jako jakýkoli jiný dědičný znak.
A přesně to se během evoluce stávalo našim dávným předkům. Virové sekvence se tak začlenily do jejich genomu a cestovaly dál z generace na generaci. Dnes jim říkáme endogenní retroviry a některé z nich se v lidské DNA drží desítky milionů let.
Neznamená to ovšem, že by velkou část lidského těla tvořily jakési spící viry, které čekají jen na probuzení, aby mohly začít řádit. Většina těchto sekvencí je už dávno poškozená mutacemi a nedokáže už vytvořit nový virus.
Přesto po sobě zanechaly obrovské genetické vrakoviště a část šrotu z něj využila evoluce tak, že z něj postavila něco úplně jiného.
Po dávných retrovirových nájezdech nezůstalo v naší DNA jen pár časem zavátých stop. No, i když termín pár možná zcela nevystihuje skutečné množství. „Pozoruhodných osm procent lidského genomu připadá na endogenní retroviry,“ shrnuje virolog David Markovitz z Michiganské univerzity.
Pro srovnání: samotné části genů, které přímo nesou návod na výrobu bílkovin, zabírají jen asi jedno až dvě procenta.
Nejde přitom o pozůstatky jediné dávné epidemie. Retroviry pronikaly do zárodečných buněk našich předků opakovaně během milionů let a jednotlivé virové rodiny se tak v genomu postupně hromadily. U mnoha z nich lze vystopovat období, kdy se do DNA našich předků dostaly; velká část známých skupin pochází z doby před zhruba 10 až 50 miliony let.
Naprostá většina virových pozůstatků v našem genomu během milionů let ztratila původní funkci, avšak některé měly vlastnosti, které se organismu hodily. Evoluce je proto jednoduše jako kovář roztavila a poté z nich ukovala nástroj pro jiný účel.
Biologové tomu říkají exaptace: něco, co původně vzniklo kvůli jedné funkci, začne časem sloužit úplně jiné.
Právě retroviry k tomu nabízejí zajímavou výbavu. Potřebují například bílkoviny, které jim umožní spojit svůj obal s membránou napadené buňky. Pro virus je to jeden z kroků infekce. Jakmile se ale gen pro takovou bílkovinu jednou ocitne v dědičné DNA hostitele, může se tatáž schopnost hodit i jeho vlastním buňkám. A přesně to se během evoluce savců několikrát stalo.
Nejznámější výsledek této genetické recyklace dnes funguje na místě, kde by ho čekal málokdo: v placentě. Právě tam se z někdejšího nástroje viru stal jeden z mechanismů, které pomáhají zajistit vývoj nového jedince.
Pradávné retroviry potřebovaly při infekci spojit svůj obal s membránou napadené buňky a k tomu používaly bílkoviny kódované genem zvaným env. Některé z těchto genů ale po začlenění do dědičné DNA hostitele nezmizely. Savčí organismus si je ponechal a začal je využívat po svém.
U člověka z nich vznikly mimo jiné bílkoviny pojmenované syncytiny. Ty pomáhají buňkám placenty splývat do souvislé vrstvy označované tak, že si člověk zláme jazyk: syncytiotrofoblast. Právě tato vrstva tvoří důležitou část rozhraní mezi matkou a plodem, podílí se na výměně kyslíku a živin a hraje roli také v hormonálním a imunitním fungování placenty.
Zajímavé je, že nejde o jednorázovou evoluční událost. Různé skupiny savců si během své historie nezávisle ochočily různé retrovirové geny s podobnou funkcí. U člověka známe především syncytin-1 a syncytin-2, u jiných savců se zase uplatňují jiné geny virového původu.
Schopnost spojovat buněčné membrány se tedy během evoluce placenty osvědčila natolik, že po ní příroda sáhla opakovaně.
Bylo by ale příliš odvážné tvrdit, že bez virů by placenta vůbec nevznikla. Placenta je mnohem složitější orgán a její evoluce nezačíná jedním virovým genem. Každopádně, dávné virové infekce jí dodaly dnešní podobu.

Pravěké retroviry po sobě nezanechaly jen geny. Součástí jejich DNA byly také úseky, které řídily, kdy se virové geny zapnou. A právě některé z těchto spínačů si naši předkové ponechali a postupně je zapojili do řízení vlastních genů, mimo jiné těch, které se účastní obrany proti infekcím.
Příkladem může být skupina retrovirových sekvencí označovaná MER41. Její předchůdce se dostal do genomu primátů asi před 45 až 60 miliony let a dnes některé její části fungují jako regulační prvky genů, které se aktivují působením interferonů, tedy signálních molekul, jimiž buňky vyhlašují poplach při infekci.
Když vědci jednu z těchto sekvencí v lidských buňkách odstranili, oslabila reakce blízkého genu AIM2, který se podílí na rozpoznávání cizorodé DNA. Ukázalo se tak, že nejde jen o nečinnou genetickou památku.
„Naše genomy jsou těchto prvků plné,“ připomíná evoluční biolog Edward Chuong, spoluautor studie na toto téma zveřejněné v časopise Science. Jeho tým chtěl zjistit, zda mají i skutečné biologické důsledky a právě propojení s interferonovou odpovědí ukázalo, že některé ano.
A tak v lidském těle vznikl paradox, kdy se zbraň, kterou viry používaly proti němu, stala součástí jeho obrany.
Největší ruch kolem dávných virových sekvencí nastává už v prvních dnech po oplodnění, kdy se v embryu zásadně mění způsob, jakým se geny zapínají a vypínají. A spolu s nimi se na krátkou dobu aktivují i některé endogenní retroviry, které jinak zůstávají po většinu života umlčené.
Neznamená to, že by embryo napadl nějaký virus. Jde jen o sekvence, které jsou pevnou součástí jeho vlastní DNA. Některé z nich zřejmě fungují jako regulační prvky a pomáhají řídit geny důležité pro velmi raný vývoj.
Výzkum se soustředí například na skupinu HERV-H, která je výrazně aktivní v lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisí s udržováním jejich schopnosti vytvořit různé typy buněk.
Avšak to, že je určitá virová sekvence v embryu aktivní, ještě samo o sobě neznamená, že je pro vývoj nezbytná. U některých už vědci konkrétní funkci doložili, u jiných zatím není jasné, zda vývoj skutečně řídí, nebo se pouze takříkajíc svezou na období, kdy je genom mimořádně aktivní.
Stopy genetických vetřelců z dávnověku najdeme i v nervové soustavě. Některé endogenní retrovirové sekvence se v mozku stále přepisují a vědci zkoumají, zda ovlivňují činnost neuronů nebo jejich okolí.
U různých neurologických onemocnění se navíc objevuje změněná aktivita některých HERV, zatím ale většinou není jasné, zda se na nemoci skutečně podílejí, nebo jsou jen důsledkem jiných změn v buňkách.
Ještě zajímavější příběh nabízí gen ARC, který je důležitý pro synaptickou plasticitu a ukládání dlouhodobých vzpomínek. Není přímo pozůstatkem klasického retroviru, ale pochází z dávného retrotranspozonu příbuzného předkům retrovirů.
Protein ARC se přitom dokáže skládat do částic podobných virovým kapsidám, uzavírat do nich RNA a přenášet ji mezi nervovými buňkami.
„Naše výsledky ukazují, že evoluce využila retroelementy pro mezibuněčnou komunikaci v nervové soustavě,“ shrnují autoři studie vedené Elissou Pastuzyn z Utažské univerzity, která vyšla v roce 2018 v časopise Cell.
Což znamená, že mechanismus nápadně připomínající virové šíření dnes pomáhá neuronům předávat si informace.
Samozřejmě, že ne všechny pozůstatky dávných retrovirů jsou pro organismus užitečné. Většinu z nich ale buňky pečlivě umlčují, aby se jejich geny zbytečně nezapínaly. Pokud se ale tato kontrola naruší, mohou se některé virové sekvence znovu aktivovat.
Zvýšenou aktivitu endogenních retrovirů vědci popsali například u některých nádorů, autoimunitních chorob i onemocnění nervové soustavy.
Ani tady však neplatí jednoduchá rovnice aktivní retrovirus rovná se nemoc. Často zatím nevíme, zda se tyto sekvence na vzniku choroby skutečně podílejí, nebo se jen zapínají jako následek změn, které nemoc v buňce vyvolala. Virové dědictví je každopádně ukázkou toho, jak nejednoznačně evoluce pracuje.
