Představte si tunel, který vede napříč časoprostorem a spojuje dvě místa vesmíru vzdálená miliardy světelných let. Místo dlouhé cesty mezi hvězdami jím jednoduše proletíte a během okamžiku se ocitnete na druhém konci kosmu. Přesně o tom jsou a takovou možnost nabízejí hypotetické červí díry..

Jenže co se stane, když se dva takové tunely potkají? Mohou se od sebe odrazit, minout, nebo způsobit vznik černé díry? Ruští fyzici Nikita Shirokov a Ilya Nachevsky se pokusili najít odpověď pomocí vůbec prvních trojrozměrných simulací jejich vzájemných srážek.
Tunely do jiné části vesmíru
Červí díry patří k nejpodivnějším řešením Einsteinovy Obecné teorie relativity. Ta popisuje gravitaci jako zakřivení časoprostoru, které způsobují hmota a energie. Za určitých podmínek by toto zakřivení mohlo vytvořit jakýsi zkrat mezi dvěma různými oblastmi vesmíru.
Představte si list papíru, na jehož protilehlých stranách nakreslíte dvě tečky. Po běžné cestě po povrchu papíru je dělí poměrně dlouhá vzdálenost. Pokud však papír přeložíte a obě tečky přiblížíte k sobě, můžete mezi nimi vytvořit mnohem kratší spojení.
Červí díra by fungovala podobně, jen místo papíru bychom pracovali s časoprostorem.
Zatím ovšem zůstávají čistě hypotetickými objekty. Astronomové žádnou červí díru dosud neobjevili a není ani jisté, zda mohou ve skutečném vesmíru vůbec existovat. Přesto představují zajímavou laboratoř pro zkoumání extrémních podmínek, které Einsteinova teorie připouští.
Vesmírná srážka v počítači
Shirokov a Nachevsky vytvořili trojrozměrné počítačové simulace dvojic červích děr typu Ellis-Bronnikov. Jde o teoretické objekty, jejichž otevřené tunely udržuje takzvané exotické pole se zápornou hustotou energie. Vědci sledovali, jak se dvojice chovají při různých počátečních podmínkách.
Výsledky ukázaly, že rozhodující je mimo jiné vlastnost označovaná jako skalární náboj. „Stejné skalární náboje se odpuzují, zatímco opačné se přitahují,“ shrnují autoři jeden z hlavních závěrů své studie.
V některých případech se tedy červí díry od sebe vzdálí, jindy se k sobě přiblíží a mohou se dostat do společného horizontu událostí.
Právě při čelní srážce vznikla v simulaci společná hranice, za níž už nic nedokáže uniknout ven, dokonce ani světlo. Taková oblast je charakteristická pro černé díry. Pozoruhodné je, že její plocha se následně zmenšila o 28 procent, když pohlcovala exotické pole, které původně udržovalo červí díry otevřené.
U běžných černých děr přitom podle klasické obecné relativity plocha horizontu za obvyklých podmínek neklesá.
Kosmický záblesk jako podpis
Srážky červích děr by navíc nemusely zůstat úplně skryté. Podle simulací by při jejich vzájemných interakcích vznikaly charakteristické záblesky gravitačních vln. Jde o drobné vlnění samotného časoprostoru, které se šíří vesmírem rychlostí světla.
Gravitační vlny vznikají například při srážkách černých děr nebo neutronových hvězd a dnes je dokážeme zachytit pomocí mimořádně citlivých detektorů.
„Signálem typickým pro červí díry je krátký záblesk s proměnlivou frekvencí, doprovázený také zářením skalárního pole,“ uvádějí Shirokov a Nachevsky v závěrech své práce. Pokud by se podařilo podobný signál zachytit, mohl by astronomům napovědět, že se ve vesmíru odehrálo něco mnohem podivnějšího než běžná srážka dvou černých děr.
