Vědci se dlouho dohadovali o tom, zda za vlády první dynastie egyptských králů docházelo k usmrcování dvorních služebníků a úředníků, aby mohli svému pánovi sloužit i během posmrtného života. Pro svědčilo uspořádání stovek hrobů v jedné linii, ale přímé fyzické důkazy chyběly, respektive tehdejší forenzní metody nebyly dostatečné pokročilé, aby to potvrdily. Závěry nejnovějšího výzkum však hovoří jasně!.

Královský hřbitov Umm el-Ká’ab poblíž Abydosu obsahuje hrobky vládců první egyptské dynastie a jeho historie sahá až do roku 3 000 př. n. l. Kolem hrobek králů se nacházejí stovky hrobů těch, kteří králi sloužili, včetně dvorních dam, nositelů pečeti, úředníků a řemeslníků.

Hroby vazalů byly vykopány ve 20. letech 20. století anglickým egyptologem Williamem Flindersem Petriem (1853–1942). Ten poškození lebek přirozeně přičítal tlaku půdy během dlouhé doby pohřbení.

Zemřeli královští služebníci násilnou smrtí?

Rozlišit pouhým okem mezi prasklinou vzniklou úderem tupým předmětem a prasklinou vzniklou sesutím zeminy bylo tehdy pro klasického archeologa bez specializovaného antropologického vzdělání velmi obtížné.

Navíc, aby tisíce let staré lebky uchoval pro muzea, natíral je Petrie spolu se svými spolupracovníky konzervačními látkami, například parafínovým voskem či klihem, což sice zabránilo jejich rozpadnutí, ale znemožnilo detailní zkoumaní povrchu kostí a struktur prasklin tehdejšími prostředky.

Nicméně, Flinders Petrie byl jedním z prvních, kdo vyslovil teorii o tom, že služebníci v Abydu byli rituálně obětování, a to na základě nezvyklého uspořádání stovek hrobů v jedné linii. Odborná veřejnost mu však oponovala s tím, že pro to nemá přímé fyzické důkazy.

Nyní se na studium lebek egyptských služebníků vrhla Roselyn Campbellová z Purude University ve Spojených státech, která k tomu poznamenává: „Zatímco Aha, první vládce první dynastie, měl kolem své hrobky jen několik vedlejších hrobek, u jeho nástupců to byly stovky vedlejších hrobů.“.

Stopy po smrtelných zraněních na lebkách

Campbellová znovu prozkoumala lebky 46 vazalů vykopaných z hrobů obklopujících pohřebiště tří různých královských osob – krále Djera, krále Djeta a královny Merneith – ze sbírek Duckworth na Univerzitě v Cambridgi.

Hned 18 lebek, tedy 39 % vzorků, vykazovalo známky potenciálně smrtelného traumatu, odpovídajícího období kolem doby smrti (perimortem trauma), což podporuje teorii, že tito lidé zemřeli násilnou smrtí.

Zranění byla pravděpodobně způsobena plochými, širokými předměty vyrobenými ze dřeva nebo parohu.

U zbývajících 28 lebek moderní analýza žádné jasné stopy po smrtelných zraněních neodhalila. Podle Campbellové to může znamenat, že nezemřeli násilnou smrtí, stejně jako to, že byly použity jiné metody usmrcení, mohlo jít například o otravu, udušení či podříznutí hrdla, případně pohřbeni zaživa.

Řada lebek je také velice poškozena či po staletích v zemi silně degradována, což znemožňuje posouzení jemnějších stop po násilí či menších zraněních. U některých služebníků pak skutečně mohlo dojít k tomu, že zemřeli přirozenou smrtí a do komplexu hrobek byla jejich těla uložena až dodatečně.

Naštěstí praxe násilného pohřbívání služebných s mrtvým králem netrvala dlouho a lidé byli brzy nahrazeni soškami.

Zdroj: The Guardian