Pouhý metr vysocí zástupci druhu Homo floresiensis, kterým se proto přezdívá „hobiti“, žili na indonéském ostrově Flores asi 700 000 let. Dlouho se mělo za to, že to byli vrcholní predátoři, kteří lovili slonům podobné chobotnatce. Nejnovější výzkum ovšem naznačuje, že nejspíš jen dojídali po jiných.

V roce 2014 byly objeveny na nalezišti Mata Menge ve střední části ostrova Flores fosilie staré 700 000 let, zahrnující pažní kost, čelist a zuby. Závěry zkoumání, zveřejněné v srpnu 2024, uvedly, že se jedná o nejmenší kdy nalezenou pažní kost, která patřila dospělému jedinci.

Na jejím základě lze usuzovat, že předek z Mata Menge byl dokonce ještě o 10 cm menší než jeho pozdější potomci z jeskyně Liang Bua. Vědci odvozují jejich původ od robustního Homo erectus, se kterým sdílí Homo floresiensis některé znaky, který zřejmě dorazil na ostrov Flores před cca 1 milionem let, aby na něj následně zapůsobil ostrovní nanismus.

Vrcholný predátor, nebo pasivní mrchožrout?

Jedná se o stav, k němuž dochází, když u populace původně velkých tvorů dojde v průběhu jejich vývoje ke zmenšení, protože jejich genofond byl omezen na velmi malou oblast, většinou ostrov. Během zhruba 300 000 let se tak těla zástupců Homo erectus na ostrově Flores dramaticky zmenšila.

Vědci se původně domnívali, že Homo floresiensis byl schopen používat oheň a lovil trpasličí formy stegodonů, což byli slonům podobní chobotnatci, kteří vyhynuli počátkem holocénu. Stegodon florensis, obývající ostrov Flores, vážil jen 300 kg.

Nejnovější výzkumy však ukazují, že tito představitelé slepé vývojové větve lidského rodu byli spíše oportunistickými mrchožrouty než vrcholovými predátory. Tato role na ostrově připadala varanům komodským (Varanus komodoensis), po kterých „hobiti“, pojmenovaní podle nepravděpodobných hrdinů knih anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena (1892–1973), jen dojídali zbytky.

„Chtěla jsem zjistit, zda skutečně dokážeme, že Homo floresiensis byl lovcem, jak byl po celá desetiletí zobrazován,“ říká Elizabeth Grace Veatchová, paleoantropoložka z Univerzity v Tübingenu a hlavní autorka studie.

Stopy zanechané varaními zuby na kostech

Aby byli schopni ověřit, zda se do masa stegodonů nejprve zakousli varani nebo zástupci Homo floresiensis, museli se vědci nejprve naučit rozlišit stopy po zubech varanů na kostech jejich kořisti. Proto v zoo v Atlantě nabídli tamnímu varanovi jménem Rinca zdechlinu kozy.

Jeho zuby se snadno prořezávaly skrz maso, přičemž občas narazily na kost. Následně tyto stopy po zubech výzkumníci zkoumali pod mikroskopem, aby vytvořili jakousi referenční knihovnu stop, které zanechávají zuby varanů na kostech jejich obětí.

Následně tým porovnal tyto moderní stopy se stopami na kostech dávných stegodonů. Zuby varanů po sobě zanechávaly mělké, široké stopy, které někdy končily vějířovitým pruhováním tam, kde se vroubkované strana zubu táhla po kosti delší dobu.

Kamenné nástroje příslušníků Homo floresiensis po sobě oproti tomu zanechávaly hlubší a rovnější stopy. Jakmile vědci dokázali rozlišit tyto dva typy škrábanců, mohli zmapovat, kam který z nich spadá.

Varan hodoval, Homo floresiensis dojídal zbytky

Zatímco stopy po varaních zubech bylo možné najít na kostech obklopených nejlepšími kusy masa, včetně plecí a boků, řezné rány po nástrojích „hobitů“ se nacházely v oblastech s minimem masa, jako jsou žebra a konce končetin.

Z toho plyne, že varani se ke kořisti dostali jako první, respektive ji ulovili, a poté si pochutnali na šťavnatém mase, zatímco zástupci Homo floresiensis museli počkat na to, co na ně zbude. Veatchová k tomu říká:

„Nejdřív jsem si myslela, že stopy, které na kostech vidím, jsou způsobené nástroji ‚hobitů‘,“ říká Veatchová. Byla tak velmi překvapena, když se „téměř všechny ukázaly být stopami zubů varana komodského“.

Zdá se, že tím vědci naplnili jedno z Tolkienových varování: „Není dobré vynechávat živého draka z vašich výpočtů, pokud žijete v jeho blízkosti.“ Rozdíl mezi aktivním lovem a dojídáním zbytků je přitom v lidské evoluci považován za velmi důležitý, zejména pokud jde o velkou zvěř.

Lov kořisti větší než lovec sám je ukazatelem jeho inteligence, protože vyžaduje spolupráci, plánování a druh nashromážděných, předávaných znalostí, které vědci nazývají kumulativní kultura.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 10/2026, které vyšlo 16.9.2026.

Zdroj: National Geographic