Objev na Sibiři naznačuje, že tamní lovecko-sběračské komunity před 5 500 lety zdecimovaly bakterie moru, pocházející ze zasyrova konzumovaného masa svišťů…
Důkazy o vypuknutí zřejmě nejstarší epidemie moru v jihovýchodní Sibiři pochází z pozdní doby kamenné. Na pohřebišti se nacházely ostatky desítek lovců a sběračů a jejich děti. Starověká DNA naznačuje, že nemoc zachvátila řídké komunity v ničivých vlnách, které začaly asi před 5 500 lety, tedy nejméně dvě století poté, co se objevila bakterie Yersinia pestis, který ji způsobila.
Ta ukazuje, že mor nevznikl až s rozvojem měst a zemědělství, ale šířil se mezi lidmi už mnohem dříve.
Přenos nákazy od svišťů
Zdrojem nákazy byl přímý kontakt s masem či tělními tekutinami nakažených zvířat, konkrétně svišťů tarbagan (Marmota siberica), kteří jsou dodnes považováni za přenašeče moru, ačkoliv vlivem jejich klesajících populací se morová ohniska stávají méně častými.
Jsou to společenští tvorové, kteří žijí v rodinných koloniích tvořených asi 13 jedinci, a to konkrétně dominantním párem, podřízenými dospělci a mladými zvířaty. Zimu tráví tito hlodavci hibernací ve společné noře.

Pravěký kmen Y. pestis neměl genetické vybavení pro efektivní přenos blechami, které později způsobily pandemie černé smrti. To znamená, že infekce se šířila přímo kontaktem s těmito hlodavci, zejména zpracováním a konzumací jejich masa, a posléze i přenosem z člověka na člověka.
Na jednom konkrétním hřbitově s názvem Usť-Ida na břehu řeky Angary severozápadně od Bajkalského jezera, nejstaršího a nejhlubšího jezera na světě, bylo nalezeno mnoho dětských pozůstatků.
Nákaze podléhaly hlavně děti
Zatímco starší lovci a sběrači mohli střety s touto nemocí přežít a získat určitou imunitu, malé děti byly vůči ní zřejmě mimořádně zranitelné. Nejméně dvě třetiny mrtvých na dvou hřbitovech byly mladší 15 let.
Mnozí z těch, kteří zemřeli, sdíleli hroby se sourozenci nebo jinými členy rodiny. „Archeologové dychtivě zkoumali, zda by analýza starověké DNA mohla objasnit, co se stalo, a rozhodně se to podařilo,“ domnívá se Ruairidh Macleodová, výzkumná pracovnice, která studuje starověkou DNA na Oxfordské univerzitě. „Zjištění, že všichni tito lidé umírali na mor, je mimořádné.“.
Mezinárodní tým, jehož součástí byli výzkumníci z Kodaně, Alberty, Cambridge a Londýna, analyzoval zubní dřeň v zubech koster vykopaných z hřbitovů. Testy 42 lovců a sběračů pohřbených na čtyřech hřbitovech na řece Angaře zjistily, že 18 z nich (39 %) obsahovalo DNA Y. pestis, což je vyšší podíl, než jaký je pozorován v některých středověkých morových jámách.
Další analýza ukázala, že Y. pestis se objevil nejméně před 5 700 lety, poté, co se oddělil od svého předka, bakterie zvané Yersinia pseudotuberculosis, která může způsobovat bolesti břicha, horečku, průjem a zvracení.
Zdroj: The Guardian