Kat navlékne odsouzenci oprátku. Je to ještě mladík, a přesto patří k nejhorším zločincům v českých zemích. Měl přitom rodiče, kteří ho milovali, hlavně matka jej zbožňovala. Netrpěl ani hmotným nedostatkem. Tak jak je možné, že se z něj stal vrah a zabil minimálně tři lidi?

Tahle otázka už přišla na přetřes mnohokrát. Jak přesně je formována naše osobnost? Často si ji kladou i forenzní vědci. Mnoho sériových vrahů bylo poznamenáno traumatizujícím dětstvím. Chovali by se jinak, kdyby je jako malé obklopovala milující rodina a dostalo se jim dobré výchovy?

Nebo by stejně začali páchat své zločiny? Do jaké míry je o nás rozhodnuto už ve chvíli, kdy poprvé pohlédneme na svět?

Zahrnovala jej láskou

Že jde o problematiku značně složitou, dokazuje případ prvorepublikového vraha Svatoslava Štěpánka, přezdívaného také Roudnický netvor. Jeho rodiče se široko daleko těšili vážnosti a úctě.

Matka pracovala na pozici učitelky v mateřské škole, otec jako inženýr v cukrovaru. Syna milovali, zejména matka ho zahrnovala láskou. Zároveň mu dávali dobrý příklad pro další život. Navzdory tomu se z něj už v mládí stal sériový zabiják, mezi jehož oběti patřil i malý chlapec.

Jinou z obětí, místní mlékařku, zase chladnokrevně rozřezal. Bez slitování usmrtil i vlastní sestřenici – záhy byl však odhalen a krátce nato i dopaden. Po vynesení absolutního trestu ho čekala poprava.

Tato letitá kauza je jasným příkladem toho, že nejhorší zločinci nepocházejí jen z nuzného prostředí, kde se pro ránu nejde daleko.

Žluč, hleny, krev

Už v dávné minulosti, sahající až do období starého Řecka, se objevovaly tendence škatulkovat lidi podle jejich povahy. Vznikl přitom z dnešního pohledu poměrně bizarní systém, založený na tělních tekutinách.

Vznětlivým cholerikům připisovali lékaři a filozofové přemíru žluči, zadumaným melancholikům rovněž žluči, avšak černé. U stoických flegmatiků měl hrát prim hlen, u veselých sangviniků to podle této teorie byla krev.

Onen systém se v průběhu staletí vyvíjel, nicméně do jisté míry přetrval až do časů osvícenství. Souvisely s ním i rady, který typ osobnosti by měl konzumovat jakou stravu a jaké podnebí mu udělá dobře.

Člověk jako tabula rasa

Dobře známý je pojem tabula rasa, s nímž svým způsobem pracovali už starořečtí myslitelé, nicméně nejvíce ho zpopularizoval anglický filozof John Locke (1632–1704). Podstatou jeho konceptu je, že se každý jedinec rodí jako de facto nepopsaný list a je formován prožitými zkušenostmi.

Je zřejmé, že tato myšlenka nemohla, z čistě vědeckého pohledu, obstát proti pokroku, zahrnujícímu výzkum dědičných genů, jež jsou předávány z předků na jejich potomky. Studium genomu se celkově stalo ve světě vědy přelomovým.

Stojí za zmínku, že 99,9 procent DNA všichni lidé sdílejí a jen 0,1 procenta představuje prostor pro geny, které nás činí rozdílnými. Může se zdát, že onen prostor má s nadsázkou řečeno rozlohu malé komůrky, ve skutečnosti tomu tak ale není.

Co je víc?

V souvislosti s odhalováním tajů DNA začala i laickou veřejnost uchvacovat představa, že naše osobnost je v určitém rozsahu utvořena už v momentu narození, tedy že již v kolébce jsme částečně vymodelováni.

Experti odstartovali letité dohady, jaký dopad má na jednotlivce dědičná informace, a jaký výchova a prostředí, v němž vyrůstá a v němž se pohybuje. Někdo přisuzoval větší vliv genetice, někdo výchově.

Někdo si představoval, že jsou ony klíčové vlivy spíše v rovnováze – což je názor, který se stal vcelku populární.

Studie dvojčat

Téma zabývající se pomyslným soubojem mezi přirozeností a výchovou, v angličtině označovaným jako „nature versus nurture“, de facto „nakousl“ britský vědec Francis Galton (1822-1911).

Ten se v rámci bádání zaměřil na dvojčata a na jejich vývoj. Dá se říct, že tím položil základy výzkumů, které vznikaly v průběhu 20. století. To však byla jen jedna cesta, po které se odborníci ve snaze nahlédnout pod pokličku formování různých osobností vydali.

Více se dočtete v čísle 8/2026