Dějiny se obvykle píší skrze data, jména nebo události. Z nich pak pramení příběhy válek, převratů, triumfů i tragédií. Jenže za tím vším, co se jeví jako nevyhnutelný běh dějin, stojí lidé a ti mají nejen armády, ale i hlavy, tedy přesněji řečeno:

mysl. A ta bývá nevyzpytatelná, složitá, křehká i nebezpečná..

A právě ve chvílích, kdy ji nahlížíme prizmatem moci, se před námi otevírá hluboká propast. Co když rozhodnutí, která měnila svět, nevycházela z chladného kalkulu, ale z rozkolísaného vnitřního světa? Co když některé války nezačaly kvůli území nebo idejím, ale kvůli halucinacím, bludům či hluboké melancholii?

Duševní zdraví panovníků, císařů, prezidentů i diktátorů bývalo po staletí tabu a koneckonců, leckdy jím zůstává dodnes. Mocní nesmějí být slabí. Vždyť to jsou nositelé řádu a ztělesnění autority. A přece právě oni často žili a žijí v chaosu, který jim pulzuje přímo pod lebkou.

Nejde jen o výstřednosti nebo podivínství, ale o symptomy, které bychom dnes diagnostikovali jako psychózu, bipolární poruchu, paranoidní schizofrenii, těžkou depresi nebo narcistní poruchu osobnosti.

Teprve moderní psychiatrie umožňuje vnímat některé dějinné postavy jinak, nikoliv jako šílence nebo génie, ale jako pacienty.

O některých historických osobnostech toho víme dost, o jiných je vhled do jejich mysli skládáním puzzle, kde se spousta dílků poztrácela. U řady osobností se opíráme o popisy současníků, lékařské záznamy nebo dopisy.

Jindy máme k dispozici jen mýty, legendy nebo nevěrohodné zápisky. Ale i v těchto fragmentárních obrazech lze najít potvrzení toho, že moc a šílenství často bývají dvě strany téže mince.

Nebukadnesar II., který vládl Babylonu mezi lety 605 a 562 před naším letopočtem, patřil k nejmocnějším vládcům starověkého Blízkého východu. Pod jeho vedením se Novobabylonská říše rozšířila až k Jeruzalému, který za to zaplatil svým zničením, a zároveň zažila nebývalý stavební rozmach.

Jeho jméno se navždy spojilo s monumentální architekturou, zejména s visutými zahradami, které se staly jedním ze sedmi divů světa, ale i s obrazem vladaře, který se dokázal prosadit silou zbraní i politické vůle.

Jenže právě uprostřed této slávy přichází zvláštní zlom: období, kdy se král ztratil sám sobě a jeho příběh se stal symbolem rozkladu lidské mysli.

Pramenem, který nejživěji popisuje tuto epizodu, je čtvrtá kapitola starozákonní knihy Daniel. Tam je Nebukadnesar II. líčen jako muž, který byl náhle vyhnán a žil mezi zvířaty, „Byl odehnán pryč od lidí, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od rosy, až mu narostly vlasy jako orlí peří a nehty jako ptačí pařáty“.

Z teologického hlediska jde o lekci o lidské malosti před božím majestátem. Z pohledu moderní psychiatrie je to ovšem fascinující popis něčeho, co bychom dnes nazvali psychózou.

Ono „vyhnání od lidí“ působí, jako kdyby jej okolí skutečně vypudilo z paláce a izolovalo od společnosti. Není ale jasné, zda šlo o doslovné vyhnání, nebo jen obrazný způsob vyjádření. Někteří badatelé mají za to, že král mohl být z rozhodnutí dvora odstaven od vlády a fakticky internován, podobně jako se to stávalo i pozdějším panovníkům, když se jejich stav stal neudržitelným.

Jiní zase tvrdí, že sám odešel či byl držen v ústraní, dokud se jeho stav nezlepšil.

Psychiatr a historik Paul Ferguson k tomu poznamenal, že „text může reflektovat období, kdy byl Nabuchodonozor neschopen vládnout, a moc byla přechodně vykonávána prostřednictvím regenta“. Z hlediska moderní interpretace tedy nejde o otázku, zda ho vyhnali vojáci nebo rádci, ale spíš o to, že byl vyloučen z veřejného života, ať už dobrovolně, nebo nuceně.

Současní psychologové spekulují, že se mohlo jednat o stav zvaný boantropie, extrémně vzácnou formu zoantropie, kdy je pacient přesvědčen, že je býkem nebo krávou, a podle toho se také chová. I kdyby biblický text přikrášloval realitu, jádro příběhu může odpovídat skutečnému kolapsu duševního zdraví, koneckonců zmínky o zlomovém období v Nebukadnesarově II vládě se objevují i v jiných, méně známých pramenech.

Paul Ferguson například upozornil, že po jedenáctém roce vlády dochází k nápadnému útlumu panovníkovy činnosti, který může souviset s popisovaným obdobím šílenství.

Archeologické nálezy dokonce naznačují, že během této doby mohl část pravomocí převzít regent, pravděpodobně králův syn. V kontextu tehdejších monarchií jde o mimořádnou situaci: hlava říše, nejmocnější muž tehdejšího světa, byla na dlouhé roky fakticky vyřazena z vlády, aniž by se zhroutila celá státní struktura. To dokazuje, že Babylonská říše byla vskutku silná ve svých kramflecích.

Moderní badatelé upozorňují, že absence jasných dokladů o psychické epizodě Nebukadnesara ve starověkých archivech neznamená, že by k ní nedošlo. Jak poznamenal biblista Siegfried Horn: „Nemělo by nás překvapovat, když nenajdeme žádné potvrzení duševní choroby Nabuchodonozora v babylonských záznamech.

A vzhledem k ponižující povaze tohoto postižení se zdá krajně nepravděpodobné, že by královské archivy takovou událost uchovaly.“ Ticho pramenů je tedy spíše politickým filtrem než důkazem, že příběh byl smyšlený.

Z hlediska moderní psychiatrie lze Nebukadnesarovo chování vysvětlit jako psychózu, těžkou depresi či možné neurologické poškození. Pro tehdejší Babylóňany však nešlo o nemoc mozku, nýbrž o znamení nebes a trest bohů, kteří dali mocnému panovníkovi okusit zvířecího života.

Jeho návrat k rozumu, jak jej podává kniha Daniel, pak představoval nejen osobní uzdravení, ale i politický triumf a důkaz, že boží vůle opět stojí na straně říše. Příběh Nebukadnesara tak zůstává jedním z nejstarších zaznamenaných momentů, kdy se moc a šílenství protnuly v jedné osobě.

Gaius Caesar Augustus Germanicus, známý jako Caligula, nastoupil na trůn v roce 37 n. l. s nadějí a nadšením veřejnosti, která doufala v nový začátek po temném období Tiberiovy vlády. Namísto toho se z něj stal symbol tyranie, excentricity a bezohledné brutality, což je obraz, který se poté vtiskl do kolektivního vědomí, přestože jeho historická čitelnost zůstává předmětem debat a reinterpretací.

Rozhodující zlom přišel už během prvních měsíců vlády. Mezi říjnem a listopadem roku 37 onemocněl neznámou chorobou, která ho uvrhla do horeček, zmatení a snad i deliria. Římský historik Cassius Dio poznamenal, že po uzdravení „nebyl už nikdy tím, kým býval“.

Od té chvíle se u Caliguly začaly objevovat projevy krutosti, nenávisti a paranoidních výbuchů, které se střídaly s teatrálními gesty moci.

Historik Suetonius k této proměně dodává ještě pikantnější detail: „Někdo přísahal, že bude bojovat v aréně, jestliže se Gaius uzdraví; Gaius ho přinutil slib splnit.“ Návrat z nemoci tak využil jako groteskní manifestaci moci, která byla pro publikum zároveň fascinující i děsivá.

Právě od tohoto momentu se vyprávění o Caligulovi začínají měnit ve sbírku historek, kde se krutost mísí s výstředností a kde hranice mezi nemocí a performancí zůstává nejasná.

Suetonius a Cassius Dio uvádějí celou řadu příkladů, které ukazují, jak se Caligulova vláda zvrhla v groteskní, ale děsivý spektákl svévole. Podle Suetonia rád vyslovoval věty jako „Ať si mě nenávidí, jen když se mě bojí,“ a podle Cassia Dia neváhal nechat popravit i ty, kdo se provinili pouhou nepatrnou a klidně i domnělou urážkou.

Senátory veřejně ponižoval, přivlastňoval si jejich majetek a s oblibou si tropil kruté žerty: někdy prý na hostiny pozval hodnostáře a pak jim dal naznačit, že jejich osud bude záviset na tom, zda se mu právě zachce je ušetřit.

Lidi z nižších vrstev trestal pro zábavu, Suetonius zaznamenal, že během gladiátorských her nechal popravit několik diváků z davu jen proto, aby „mělo publikum na co koukat“. Podle Cassia Dia dokonce rozkázal, aby byli lidé bezdůvodně hozeni lvům.

Takové činy byly nejen projevem jeho krutosti, ale i metodou, jak pěstovat atmosféru permanentního strachu, v níž jediným pánem nad životem a smrtí zůstával císař.

Moderní neuropsychiatrická analýza se snaží Caligulovu proměnu vysvětlit medicínsky. V odborné studii publikované v Journal of Neurology, Neurosurgery & Psychiatry M. Retief a L. Cilliers upozornili, že příznaky odpovídají spíše neurologickému onemocnění než čistě psychické poruše.

Podle nich mohl Caligula prodělat těžký epileptický záchvat, který vyústil v psychotický stav a následné paranoidní změny osobnosti. V této perspektivě by jeho tyranie nebyla jen důsledkem povahy, ale také nemocí změněného mozku.

Jenže Caligula byl nejen nemocný muž, ale i císař, který si budoval kult vlastní božskosti. Filón Alexandrijský zaznamenal, že Gaius „chtěl být považován za boha a takto i oslovován“, a že dokonce nařídil vztyčit svou sochu v jeruzalémském chrámu.

To už nebyl jen záchvěv excentriky, ale krok, který málem způsobil válku. A právě tady se propojuje medicínské a politické čtení: nemocné projevy se stávají součástí strategie vlády, protože šokují, zastrašují a upevňují moc.

Novodobí historici, jako Aloys Winterling, však upozorňují, že obraz šíleného císaře je do značné míry výsledkem senátorských pomluv. „Nepřátelství mnoha antických zdrojů vůči němu bylo strukturální,“ píše Winterling, a proto podle něj musíme číst příběhy o koni Incitatovi, který byl Caligulou jmenován senátorem, či absurdních hříčkách s rezervou.

Jenže i při takové skepsi zůstává zřejmé, že zlom po roce 37 byl skutečný a že Caligulova vláda se změnila v nebezpečnou směs tyranie a podivínství.

Ivan IV. Vasiljevič, známý jako Ivan Hrozný, usedl na ruský trůn v roce 1547 jako první všeruský car. Po počáteční éře kulturního rozmachu a reformních snah však jeho vláda sklouzla do období, které se proměnilo v totální autokracii s krvavou tváří.

Západní i ruské prameny popisují osobnost, která například slovy historika Dmitrije Švidkovského byla vnímána jako „inteligentní a zbožná, ale zároveň náchylná k paranoii, vzteku a epizodickým výkyvům duševní stability“, jež se s věkem ještě více zhoršovaly.

Autor psychopatologického přístupu k Ivanovu životu Ricardo Espinoza, konstatuje, že jeho činům dominovala hluboká náboženskost, výbuchy hněvu, výkyvy nálad i pocit „osobního osudu“, tedy silného vnímání nevyhnutelnosti jeho vlastního poslání.

Ostatně, mesiášský komplex není mezi panovníky i současnými politiky ničím výjimečným. Podle historiků jako Richard Hellie trpěl zřejmě paranoidními zdáními pronásledování, megalomanií a erotomanií, až se kolem roku 1566 stal „totálně šíleným“.

Jeho nejkrutější momenty přišly v podobě vytvoření opričniny, zvláštní gardy složené z několika tisíc mužů, kteří měli neomezenou moc trestat, zabavovat majetek a popravovat nepohodlné bojary. Opričnici se pohybovali po městech a vesnicích v černých oděvech, s vycpanými koňskými nebo psími hlavami připevněnými k sedlům, což měl být symbol oddanosti carovi, a jejich řádění zaselo hrůzu napříč celou říší.

Jak poznamenal historik Robert Payne, „Rusko se v těch letech změnilo v obrovský dům hrůzy, kde nikdo nebyl v bezpečí, ani ti, kdo stáli nejblíže carovi“. Opričnina byla vyústěním Ivanovy paranoie, všude viděl spiknutí a zradu, a proto dal svým věrným volnou ruku k vraždám a konfiskacím.

Vrchol tohoto teroru představoval rok 1570, kdy se car vydal se svými gardisty do Novgorodu. Obvinil město z tajných styků s litevským králem a z přípravy zrady, aniž by předložil důkazy. Následovala krutá čistka, kterou ruský historik R. G. Skrynnikov popsal jako „jednu z největších katastrof v ruských dějinách 16. století“.

Po několik týdnů byly celé rodiny shromažďovány, mučeny a topeny v řece Volchov. Podle kronik byly oběti přivazovány k saním a taženy po ledě do řeky, zatímco opričnici jim vázali na krky pytle s kameny.

Dochované seznamy hovoří o více než 1 500 obětech z řad novgorodské elity, celkový počet zavražděných se však odhaduje na 2 000 až 3 000 lidí. Některé zprávy dokonce uvádějí, že car osobně přihlížel mučení a v extázi si užíval výkřiků obětí.

Jeho paranoidní záchvaty se neomezovaly jen na nepřátele. Podle zápisů anglického diplomata Jeroma Horseye Ivan jednou během hostiny nechal na místě popravit několik svých nejbližších dvořanů jen proto, že se na něj podívali „příliš vesele“.

Vrcholem jeho nepředvídatelného chování byl incident z listopadu 1581, kdy ve výbuchu hněvu udeřil svého syna a následníka Ivana Ivanoviče železnou holí do hlavy, přičemž úder byl natolik prudký, že svého syna zabil.

Ruský malíř Ilja Repin o tři století později tento okamžik zvěčnil na obraze „Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581“ a tvář zhrouceného cara s očima plnýma hrůzy se stala symbolem absolutní moci zničené vlastním šílenstvím.

Podle jedné z kronik měl car po této události pronést: „Zničil jsem svou dynastii vlastní rukou.“.

Osobní tragédie, jako smrt milované manželky Anastasie, ho uvrhly do ještě hlubší paranoie. Car byl přesvědčen, že byla otrávena, a z její smrti vinil bojary. V pozdějších letech údajně sám přiznal, že „kdyby Anastasia nezemřela, žádné z těch strašlivých činů by se nikdy nestaly“.

Jeho vláda tak oscilovala mezi hlubokou religiozitou, kdy celé noci trávil v modlitbách, a neomezenou brutalitou, kdy nechával popravovat i své nejbližší.

Německo je relativně mladý stát, vždyť k jeho sjednocení pod pruskou taktovkou došlo až v roce 1871. Jednou z jeho nejvýznamnějších částí je Bavorsko, země, plná hor, lesů a také téměř až pohádkových zámků.

Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, všechny tyto velkolepé stavby nechal zbudovat bavorský král Ludvík II., který na trůn nastoupil v roce 1864. Bylo mu tehdy teprve devatenáct, a když o dva roky později Bavorsko v prusko-rakouské válce na straně poraženého Rakouska, musel podepsat s Prusy smlouvu, která de facto znamenala ztrátu bavorské nezávislosti. O pět let později se tak stalo i de iure.

Politika Ludvíka zklamala natolik, že přestal o vladařské záležitosti zajímat a stáhnul se na své zámky, obklopen uměním a ponořen do skladeb svého oblíbence Richarda Wagnera: „Nemiluji žádnou ženu, žádné rodiče, žádného bratra, žádné příbuzné, nikoho tak vroucně a ze srdce, jen Vás!“ psal mu v jednom z mnoha dopisů.

Kabinet ministrů si opakovaně stěžoval, že král se vyhýbá audiencím, podepisování dokumentů i účasti na poradách, místo toho celé dny a noci věnoval hudbě, uměleckým projektům a stavbě svých zámků, které sice většinou financoval ze svých prostředků, ale občas přitom zaúpěla i státní pokladna.

V dobových zprávách se objevují popisy, že spal přes den a bděl v noci, že stoloval sám v potemnělých sálech a že se jeho řeč stávala stále roztěkanější a delší, někdy se zastavoval u fantaskních výjevů, které působily jako halucinace či bludy.

Časté byly i prudké výkyvy nálad, záchvaty úzkosti a excentrické rituály, například jízdy na saních v hluboké noci nebo rozmlouvání se sochami a obrazy. Už jeho současníci začali krále považovat spíše za zasněného podivína než za skutečného vladaře.

Vzorem Ludvíka II. byl jeho francouzský jmenovec Ludvík XIV. a to včetně jeho stylu absolutistické vlády. To se pochopitelně nelíbilo bavorským politikům. V roce 1886 byla z iniciativy ministrů vyhlášena Ludvíkova neschopnost vládnout, přičemž rozhodnutí předcházelo posouzení skupinou psychiatrů, v čele s profesorem Bernhardem von Guddenem.

Pojmenovali Ludvíkovu diagnózu jako paranoiu, avšak, lékaři nejen že Ludvíka nevyšetřili, někteří z nich jej ani nikdy neviděli. Každopádně, král byl internován. a krátce na to, 13. června, král a doktor Gudden byli nalezeni mrtví na břehu Starnberského jezera za ne zcela vyjasněných okolností.

Podle vyšetřování šlo o sebevraždu, existují ale i teorie o možném politickém spiknutí, či pokusu o králův útěk, při kterém doktora zabil a poté se utopil ve Starnebrgském jezeře.

Dnes někteří odborníci považují v případě Ludvíka za pravděpodobnější spíše schizotypní poruchu osobnosti než paranoidní psychózu, případně demenci typu Pickovy choroby, což vyvozují z nálezů z pitvy, zejména z výrazné atrofie čelního laloku mozku.

Své analýzy publikoval Heidelbergský psychiatr Heinz Häfner, který definoval Ludvíka jako „excentrika s náchylností k roztržitosti, stavům úzkosti a postupnému realitnímu úniku, nikoliv jako klinicky paranoidního.

Nebyl blázen, ale snílek, jehož únik do fantazie přerostl v politický problém.“.

„Růžička se rozvíjí, modré zvonky všude kolem, skřivan letí do výšin a slavík zpívá něžně…“ Ne, že by se jednalo o kdovíjak kvalitní verše, ale i tak by v jejich autorovi asi málokdo hledal člověka, který má na svědomí miliony životů.

Ve svých patnácti letech je sepsal nevysoký Gruzínec jménem Josif Džugašvili. Do historie se ovšem zapsal pod jménem Stalin.

Od konce 20. let až do své smrti v roce 1953 Stalin v Sovětském svazu budoval systém, který kombinoval kult osobnosti s terorem a nedůvěrou, a jehož podstatou byla permanentní likvidace skutečných i domnělých nepřátel.

Stalin nejen že odstranil své politické soupeře, ale přetvořil pronásledování ve standardní nástroj vládnutí. Genocida Ukrajinců, velký moskevský teror, násilná kolektivizace, stovky poprav každý den (v letech 1937 a 1938 dosáhlo v některých měsících toto číslo 1000 poprav denně), to vše se stalo součástí sovětských dějin.

Jeho psychologický profil je dodnes předmětem diskusí. Historik Robert C. Tucker upozornil, že „paranoidní potřeby jsou silné motory diktátorského jednání a neomezují se jen na osobní sféru“. Stalinova posedlost spiknutími, která sahala od vzpomínek na dětství v chudé gruzínské rodině s autoritativním otcem až po „lékařské spiknutí“ z roku 1952, kdy byli přední moskevští lékaři obviněni z údajného plánování atentátů, byla symptomem hluboké nedůvěry.

Jeho paranoia se neomezovala jen na nepřátele zvenčí, v noci přemisťoval své lůžko, ve vlastním domě instaloval odposlechy, závěsy u oken musely být zkráceny, aby se za nimi nemohl nikdo schovat. Jakmile vyrazil na cesty, musel být na každých sto metrů podél trasy, kudy jel, rozmístěn jeden voják.

Podle svědectví jeho tajemníků se ke stáru prakticky s nikým nestýkal a i nejbližší spolupracovníci nebo spíše podřízení, jako Molotov, Berija, Kaganovič, si nikdy nemohli být jistí, zda přežijí další den.

Ostatně, krátce před svou smrtí se právě Molotova Stalin hodlal zbavit. Chruščov ve svých pamětech napsal: „Stalin nevěřil nikomu. Každý, kdo s ním pracoval, musel žít s vědomím, že může být zatčen nebo zastřelen.“ Stalinova dcera Světlana na svého otce později vzpomínala:

„Viděl nepřátele všude. Dosáhl patologického bodu perzekuční mánie. To vše bylo důsledkem jeho osamocenosti a zhroucení.“ Ostatně, i Stalin si to připouštěl: „Už nevěřím nikomu. Ani sám sobě,“ zaslechl jeden ze sloužících na jeho dače v Kuncevu nedaleko Moskvy.

Paranoia prostupovala i jeho osobní život. V roce 1932 spáchala jeho druhá manželka Naděžda Allilujevová sebevraždu, podle dobových zpráv po prudké hádce se Stalinem. Její smrt ho zasáhla, ale zároveň posílila jeho izolaci a podezřívavost.

Ještě výmluvnější je příběh sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, jednoho z nejvěrnějších spolupracovníků: když byla v roce 1949 zatčena jeho manželka Polina Žemčužinová, Molotov nijak neprotestoval.

Naopak napsal dopis, v němž loajálně prohlašuje, že rozumí „nezbytnosti tvrdých opatření“. Stalin tak dokázal zasáhnout i do intimních vazeb svých nejbližších, protože všichni kolem něj věděli, že odpor může znamenat jejich vlastní konec.

Retrospektivní psychiatrické analýzy proto často hovoří o paranoidní poruše osobnosti kombinované s psychopatickými rysy. V South African Medical Journal shrnul lékař François Retief, že „Stalin vykazoval dlouhodobý vzorec podezřívavosti, nedůvěry a krutého zacházení s ostatními, což odpovídá kritériím paranoidní poruchy osobnosti podle moderních diagnostických manuálů“.

Jiní autoři upozorňují na chladnou kalkulaci, která bránila tomu, aby ho bylo možné označit za klinicky šíleného, jeho rozhodnutí byla systematická, promyšlená s ohledem na mocenský prospěch. Právě proto je Stalin zvláštní případ:

nebyl obětí psychózy, ale vládcem, který svou paranoiu dokázal proměnit v účinnou politickou zbraň. Šlo o chladně kalkulující mozek, přesvědčený o své výjimečnosti, kterého zajímalo jediné: moc. Nikoliv výhody s ní spojené, Stalinův osobní majetek byl zanedbatelný, jej zajímala jen moc sama o sobě.

V německých volbách v roce 1928 získala Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) jen necelá tři procenta. Už o dva roky později to bylo 18 procent a v červenci 1932 nacisté ve volbách s přehledem zvítězili se ziskem 37 procent.

Tak jako jinde, i zde tito extrémisté těžili ze špatné ekonomické situace a z nenávistné rétoriky svého vůdce.

Tím nebyl nikdo jiný než Adolf Hitler.

V roce 1933 se Hitler stává německým kancléřem a tak začíná jedno z nejtemnějších období v dějinách lidstva. Jeho diktatura stála na kultu osobnosti a na mechanice „předjímání přání shora“: jak to výstižně pojmenoval historik Ian Kershaw, kdy se nacistický aparát se naučil „pracovat směrem k Vůdci“ a domýšlet a plnit jeho vůli, často i bez výslovných rozkazů. Tím se Hitlerova psychika stala přímou součástí státního rozhodování.

Od konce 30. let a zejména během války se začínají množit svědectví o Hitlerově tělesném úpadku. Lékařská literatura dnes poměrně přesvědčivě popisuje parkinsonský syndrom: jednostranný třes (především levé ruky), rigiditu čili ztuhlost, zhoršující se mimiku i změny hlasu.

V přehledovém článku v Postgraduate Medical Journal historik medicíny David Doyle shrnul, že Hitler vykazoval „třes levé ruky, ztuhlost končetin, poruchy chůze i řeči“ a že tyto příznaky se v průběhu války zřetelně zhoršovaly.

Neurologové Fritz Gerstenbrand a Reinhard Karamat v European Journal of Neurology potvrdili, že šlo o klinický obraz idiopatické Parkinsonovy nemoci, který se k závěru války stal zcela nápadným: asymetrický třes, rigidita a změny hlasu.

Tyto projevy jsou dobře patrné i na filmových záběrech a potvrzeny ve svědectvích jeho okolí.

Hitlerovo tělo zároveň přežívalo na směsi injekcí a pilulek jeho osobního lékaře Theodora Morella. Dochované poznámky ukazují desítky preparátů, od vitamínových směsí přes hormonální preparáty až po eukodal, morfinový derivát.

Není vyloučeno ani podávání metamfetaminu. Tyto látky mohly ovlivňovat náladu i schopnost koncentrace, i když historici jako Hans-Joachim Neumann upozorňují, že Hitlerovy politické postoje a genocidní rozhodnutí nelze vysvětlovat farmakologií, ta byla spíše kulisou než příčinou.

Nejvíce vypovídající jsou přímá svědectví z jeho okolí pocházející z posledních měsíců Hitlerova života. Komorník Heinz Linge popisuje, že v bunkru „trpěl prudkými záchvaty hněvu, křičel, házel se na gauč, mával rukama a dupal“, zvlášť když přicházely zprávy o pádu měst nebo údajné zradě velitelů, kteří se svými vojsky ustoupili, než aby se dle Hitlerových představ nechali zabít v boji.

Podle Lingeho Hitler při takových scénách působil „jako člověk zcela mimo sebe“. Adjutant Otto Günsche uvedl, že při diskusích o vojenských plánech dokázal být náhle „bledý, s třesoucíma se rukama, křičel, až se mu zlomil hlas“ a poté upadal do vyčerpání.

Tyto záchvaty se střídaly s obdobími apatie, kdy seděl dlouho v křesle, zíral na mapy a sotva reagoval. Svědectví generála Heinze Guderiana potvrzuje, že mnohdy nebylo s Hitlerem možné racionálně diskutovat o vojenské situaci:

„Když se ocitl v úzkých, dostal hysterický záchvat, a pak nebylo možné pokračovat v rozhovoru.“.

Hitler nebyl „šílenec“ v klinickém slova smyslu, jeho rozhodnutí byla dlouho kalkulovaná a systematická. Ale v posledních měsících se na ně vršily tělesné projevy parkinsonismu, farmakologické závislosti a psychické zhroucení.

V dubnu 1945, v podzemí říšského kancléřství, už jeho fyzický i psychický úpadek zřetelně rámoval konec. V politickém testamentu napsal, že „volí smrt, aby unikli potupě kapitulace“. Každopádně, patologické rysy Hitlerovy osobnosti jsou nesporné.

Henry A. Murray, psycholog z Harvardu, který během války zpracoval pro OSS (americkou zpravodajskou službu) psychologický profil Hitlera, ho označil za emocionálně nestabilního, narcistního, s prvky paranoie a nedostatkem empatie.

Robert Waite, autor knihy The Psychopathic God: Adolf Hitler (1977), přímo tvrdí, že Hitler naplňoval kritéria psychopata, zejména pak chladnou bezcitnost, manipulativnost a neschopnost skutečné empatie.

Moderní psychiatři (např. Frederick L. Coolidge a Daniel L. Segal ve své práci Personality Disorders and Pathology: Hitler and Stalin, 2007) analyzovali Hitlerovo chování retrospektivně pomocí DSM kritérií a vyvodili, že jeho osobnostní profil odpovídal narcistické, paranoidní a antisociální poruše, tedy kombinaci rysů, které se překrývají s psychopatií.

I Mao Ce-tung byl vládcem, jehož psychika se stala součástí státního mechanismu. Už ve válečných letech formuloval větu, která shrnuje jeho vztah k politice a násilí: „Politická moc vyrůstá z hlavně pušky,“ což napsal v projevu „Problémy války a strategie“ z roku 1938, který byl později zařazen do Vybraných spisů a i nechvalně proslulé Rudé knížky.

O dvě desetiletí později lákal intelektuály do řízené otevřenosti: „Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol,“ stojí s typickou čínskou květnatostí v jeho eseji O správném zacházení s rozpory mezi lidem (1957), která rámovala tzv.

kampaň Sta květů, tedy krátké uvolnění poměrů, po němž následovala vlna perzekucí kritiků.

Nejdrastičtější důsledky mělo přenesení Maových vizí do hospodářství. Velký skok vpřed (1958–1962) proměnil ideologické nadšení v hladomor nevídaného rozsahu. Současná historiografie uvádí rozpětí 15–45 milionů obětí;

sinolog Frank Dikötter na základě archivních zdrojů odhaduje „nejméně 45 milionů“ mrtvých hladem, vyčerpáním a státním násilím.

Maoovo přesvědčení, že „politika velí puškám“, se v 60. letech proměnilo v občanskou mobilizaci proti údajným vnitřním nepřátelům a tato éra vešla do dějin jako Kulturní revoluce. Kulturní revoluce byla vědomě živena vůdcovským stylem, který historik Ian Kershaw u Hitlera označil jako „pracovat směrem k Vůdci“ a stejně tak v čínském kontextu se státní aparát učil předjímat přání předsedy a překračovat hranice bez výslovných rozkazů.

V létě 1966 psal Mao Rudým gardám, složeným převážně z fanatizovaných mladých lidí, kteří Maa bezvýhradně podporovali, povzbuzující listy a heslo „Revoluce není zločin, vzpoura je oprávněná“ se ocitlo na oficiálních plakátech i praporech. „Máte mou nejteplejší a plnou podporu,“ adresoval Mao mladým gardistům.

Důsledkem byl stát řízený kampaněmi, v nichž se střídala exaltovaná víra s paranoidním vymezováním nepřátel. Roderick MacFarquhar a Michael Schoenhals ve své práci Maova Poslední revoluce ukázali, jak předsedova „záměrná neurčitost“ a tolerovaná brutalita udržovaly chaos jako nástroj moci, od útoků na „pravičáky“ přes rozvrat institucí až po lokální masakry.

Otázka Maovy osobnosti, narcismu, podezíravosti, a cílevědomé práce s vlastní aurou zůstává tématem sporů. Memoáry jeho osobního lékaře Li Č’-cueje vykreslují čínského diktátora jako paranoidního a manipulativního, ale tato svědectví jsou v odborné debatě hodnocena s opatrností.

Jisté je, že Mao systematicky proměnil svá osobní dispozice v politickou metodu: mobilizoval davy hesly, používal neurčitá zadání, která spoluutvářela ta správná čtení jeho vůle, a v okamžiku, kdy se kritika vymkla, znovu se opřel o represi.

Mao tak zosobňuje nejnápadnější spojení psychiky a politiky ve 20. století: vůdce, který dokázal nálady, víru i strach přetavit v masovou akci a jehož ideologicky vedené experimenty se proměnily v katastrofu o desítkách milionů mrtvých.

V tom je jeho „choroba moci“ nejčitelnější: nikoli v diagnóze na papíře, ale v přeměně osobních obsesí a stylu vedení ve státní násilí a lidskou zkázu.

Čínský vůdce Si Ťin-pching působí někdy jako usměvavý strýček, jindy jako nekompromisní diktátor. Jaký je ve skutečnosti? Analytička Mercy A. Kuo v časopise Psychology Today popisuje Si Ťin-pchinga jako komplexní osobnost spojující ideologický optimismus, pragmatismus, pokoru i ambiciózní sebejistotu, a zároveň vnitřní nejistotu.

Psycholog Aubrey Immelman a Yunyiyi Chen ve své studii z roku 2021 použili Millonův diagnostický přístroj (MIDC) a identifikovali u čínského prezidenta dominantní (řídící) typ osobnosti, doplněný o sekundární rysy, kde převažuje svědomitost a ambicióznost.

Historik Gideon Rachman v letošním článku pro Financial Times charakterizuje Si Ťin-pchinga jako jasně autoritářského vůdce, který konsolidoval moc, přičemž odstranil časové limity prezidentského mandátu, prosadil ideologii „Si Ťin-pchingova myšlenka“ a potlačil opoziční hlasy uvnitř strany. Podle něj je právě tento autoritářský styl klíčem k pochopení dnešní Číny.

Si Ťin-pching tak vystupuje jako dominantní, disciplinovaná a ambiciózní osobnost, která kombinuje schopnost kompromisu s odvahou riskovat. Psychologové i historici ho vidí jako autoritářského vůdce, jenž své osobní rysy proměnil ve státní strategii.

Psychologické studie založené na Millonově diagnostickém inventáři (MIDC), které provedl například tým psychologa Aubreye Immelmana popisují Vladimira Putina jako dominantní osobnost s potřebou ovládat okolí.

Druhotně se objevuje rezervovanost, chladný odstup a schopnost riskovat. Tento profil vytváří obraz politika, který navenek působí klidně a pragmaticky, avšak v pozadí stojí silná potřeba kontroly a neústupnost.

Podle bývalého zástupce ředitele CIA Michaela Morella je Putin „pragmatický, tvrdý a naprosto bez lítosti, pokud jde o neetické činy“. Morell zároveň zdůrazňuje, že jeho hlavním cílem je obnovení ruského vlivu a narušení světového řádu ustaveného po konci studené války.

Historik Walter Laqueur už dříve upozornil, že Putin zosobňuje typ vůdce, jakého velká část ruské společnosti dlouho hledala, tedy autoritáře, který po chaotických devadesátých letech nabídl stabilitu a řád.

Současný stav však odhaluje i temnější stránku této psychologické výbavy. Podle historika Stephena Kotkina z Princetonovy univerzity se Putin v posledním desetiletí uzavřel do izolace, obklopen loajálními rádci, a přijímá převážně informace, které potvrzují jeho vlastní pohled na svět.

Jeho okolí jej úspěšně přesvědčuje, že je nástupcem ruských vládců, jako byl Petr Veliký nebo Kateřina Veliká. Politologové jako Ian Bremmer nebo Angela Stent dodávají, že právě tato filtrace reality vede k nárůstu rizikových rozhodnutí a klesající schopnosti strategické korekce.

V odborné literatuře se proto Putinův profil často označuje za kombinaci autoritářského pragmatismu a osobnostní rigidity, což je spojení, které může být ve chvíli krize destruktivní nejen pro Rusko, ale i pro širší mezinárodní prostředí.

Psychologové, kteří se účastnili projektu The Dangerous Case of Donald Trump, upozorňují, že Trump vykazuje rysy narcisistické osobnostní poruchy, především pocit výjimečnosti, exploatace druhých, nízkou empatii a přehnanou potřebu obdivu.

Podle nich se jedná o závažné riziko, které ohrožuje demokracii a je třeba ho pojmenovat.

Psychiatr Craig Malkin pak v Psychology Today upozorňuje, že Trumpův patologický narcisismus může přejít v paranoiu, labilní úsudek a manipulaci; a že Trump v mnoha projevech potvrzuje zhoubný narcisismus, tedy kombinaci narcismu, paranoii, sadismu a antisociálních rysů.

K tomu se přidává komentář psychiatra Roberta Jay Liftona: Trump neustále přizpůsobuje realitu svému obrazu světa. Lifton říká, že kvůli své mentalitě je on i jeho voliči jakoby odříznutou komunitou, pro kterou „nutnost diagnózy je sporná, ale ztráta kontaktu s realitou je evidentní“.

Psychologové podle výzkumů předpokládají, že tento typ narcismu čerpá ze stejného kořene jako dětské sebevědomí, nevyváženého raného ocenění rodiče, kdy je dítě očekává, že bude vzýváno za svou výjimečnost.

To pak vede k neustálé potřebě sebepotvrzování a k snadné reakci v podobě vzteku na jakékoli odmítnutí.

Politologové pak upozorňují, že Trumpův narcisismus slouží jako magnet pro jiné narcisty, ostatně výzkum ukazuje, že lidé s těmito rysy častěji podporují autoritářské postoje a hlasují pro vůdce, který potvrzuje jejich vlastní potřeby dominance.