Ačkoliv se jako o plicích planety Země hovoří o jihoamerických deštných pralesích, mnohem důležitějším zdrojem kyslíku jsou světové oceány, neboť vyrábějí až 50 % kyslíku, který dýcháme. A navíc pohlcují až 31 % všech emisí oxidu uhličitého, čímž bojují proti změně klimatu. Lví podíl na tom mají obří kytovci neboli velryby..
Nadbytek oxidu uhličitého přispívá ke změně klimatu tím, že zachycuje teplo v atmosféře a zvyšuje globální teploty. Oceán v sobě dokáže vázat uhlík, který se tak nemůže vrátit v podobě oxidu uhličitého do atmosféry.
O uhlíku, zachyceném oceánskými ekosystémy, se hovoří jako o modrém uhlíku. Absorbují jej vodní rostliny, řasy a fytoplankton, ukládá se v tělech živých zvířat a je vázán v hlubokomořských sedimentech.
Velryby ukládají uhlík
Vědci se domnívají, že velryby přispívají ke všem třem těmto mechanismům ukládání uhlíku. V minulosti ho dokázaly ukládat ještě více, než byly jejich populace zdecimovány komerčním rybolovem v 19. století.
Stejně jako stromy v deštném pralese nebo mořské řasy v kelpovém lese, i velryby dokáží po celý svůj dlouhý život efektivně zachycovat a ukládat uhlík přímo ve svých velkých tělech. Jedna velryba za svůj život zachytí v průměru až 33 tun oxidu uhličitého.
Oproti tomu dub, jeden z nejúčinnějších druhů stromů při zachycování uhlíku, během svého 500 let dlouhého života zhruba v sobě zachytí jen asi 12 tun oxidu uhličitého. Velryby se živí krillem, kořistí bohatou na uhlík, a vydechují jen velmi málo oxidu uhličitého.
To jim umožňuje v jejich tělech ukládat více uhlíku než stromy. Když pak velryby uhynou, jejich velká těla klesnou k mořskému dnu, kde je uhlík zachycen a je mu zabráněno v uvolnění se do atmosféry v podobě oxidu uhličitého.
Velrybím trusem ke kyslíku
Mnoho hlubokomořských organismů se vyvinulo tak, že spoléhají na živiny z potápějících se těl velryb. Uhlík z jejich těl je tak vázán po stovky až tisíce let v sedimentech na dnech oceánů a navíc cirkuluje hlubokomořským ekosystémem.
Velryby se potápí pro kořist, ale zároveň se musí vracet k hladině, aby se jakožto savci nadechli. Během toho vylučují velké množství na živiny bohatých výkalů a moči. Tento cyklus se označuje jako velrybí pumpa.
Velryby během něj „pumpují“ živiny, jako je dusík, fosfor a železo, z hlubin oceánu na jeho hladinu.
Tyto živiny stimulují spolu se slunečním světlem kvetení fytoplanktonu, který zachycuje uhlík a uvolňuje kyslík. Celosvětově zachytí fytoplankton každý rok tolik oxidu uhličitého jako čtyři amazonské deštné pralesy a fotosyntézou produkuje polovinu kyslíku, který dýcháme.
Zároveň jsou tyto mikroskopické rostliny potravou dalším mořským druhům. Velryby navíc oceánem migrují na dlouhé vzdálenosti, přes 20 tisíc kilometrů, a podél těchto svých migračních tras vylučují výkaly a moč, čímž stimulují kvetení fytoplanktonu na různých místech. Je proto více než žádoucí populace velryb chránit a obnovovat.
