Žádná novinka to vlastně není, určité druhy hmyzu se k léčení používaly už ve starověku a tato zkušenost se leckde uchovala dodnes v lidové tradici. Jenže medicína si musela pár století počkat na vývoj metod schopných potvrdit nebo vyvrátit tradované účinky. Výsledky jsou zajímavé…

Stalo se za I. světové války: S americkými jednotkami se v roce 1917 do Francie dostal budoucí ortoped William S. Baer, aby tam sloužil jako vojenský lékař v polní nemocnici. Byla to stresující práce, ošetřoval hlavně otevřené hnisající rány, což v době před objevem antibiotik znamenalo s vysokou pravděpodobností otravu krve a smrt.

Přežívala jen o něco víc než čtvrtina vojáků s infikovanými ranami. Mezi nimi i dva, kteří doktora Baera zaujali. Trvalo týden, než se z fronty dostali do polní nemocnice. Jeden měl roztříštěnou nohu, druhý otevřenou ránu na břiše.

William Baer je prohlížel s tichým údivem. Pak si zapsal do deníku, že v ranách našel „nejkrásnější granulační (hojivou) tkáň, jakou kdy viděl“. Stačilo udělat maličkost – odstranit červy, kterými se hemžily a rány se pěkně dohojily.

Baltimorský experiment

Doktor Baer zdaleka nebyl první lékař, který zaznamenal pozoruhodnou schopnost muších larev vyčistit hnisající ránu. Nejstarší takový zápis zanechal nizozemský lékař v 16. století, poté následovaly další.

Prvenství Williama Baera spočívá v něčem jiném. Jako jediný měl odvahu tento poznatek cíleně využít. Došlo k tomu ale mnohem později, až v roce 1929. To už Baer působil jako profesor ortopedické chirurgie na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru a v tamní dětské nemocnici léčil pacienty se zánětem kostní dřeně čili osteomyelitidou.

Byla to práce podobně stresující jako v polní nemocnici. Zánět se do kostí obvykle dostával z hnisajícího zranění a byl těžko léčitelný, což o osteomyelitidě platí mimochodem i dnes, natož před 100 lety.

Právě případy, které byly spojené s otevřenou ránou, ho nutily přemýšlet o zkušenosti z polní nemocnice. Nakonec se rozhodl. Stav dětských pacientů byl velmi vážný a nebezpečí úmrtí na sepsi reálné, takže experiment s nasazením červů se zdál menším zlem.

Nová metoda

Nejdřív si Baer musel nachystat dostatek čerstvých muších larev, aby je mohl každé čtyři dny měnit a vkládat do otevřených ran nové. To pokračovalo několik týdnů. Po dvou měsících mohl všech 21 pacientů s těžko léčitelným zánětem z nemocnice propustit.

Byl by to fenomenální úspěch, který zrodil novou léčebnou metodu, nebýt několika dalších pacientů, kteří mu později zemřeli na tetanus. Baer si uvědomil, že larvy mohou infekci tkáně nejen odstraňovat, ale také způsobit.

Kromě tetanu hrozila i kontaminace bakteriemi Clostridium perfringens, nejčastějším původcem plynové gangrény. Baer tedy přípravu zdokonalil a vyvinul odchov vajíček a larev ve sterilních podmínkách, což zabralo a jeho metoda se začala šířit.

Příležitost v ní viděly i farmaceutické firmy a začaly samy nabízet sterilně odchované larvy. Do léčby hnisavých ran larvami se zapojovaly další a další nemocnice, jen v USA jich bylo víc než tři stovky, což také znamenalo obrovský nárůst studií, které vesměs úžasné přednosti této biologické metody potvrzovaly.

Zlom přišel až za další světové války. Americká armáda dostala zbrusu nový prostředek pro léčbu infekcí a zanícených ran – antibiotika.

Celý článek najdete v čísle 9/2025

Kateřina Pavelcová