Když paleontologové objevili v roce 1988 na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii v Kanadě kompletní, ale špatně zachovanou fosilii mořské příšery, domnívali se, že patřila nějakému zástupci plesiosaurů.

Nyní, díky dalším objevům, ji odborníci přiřkli zcela novému druhu elasmousaura, kterého pojmenovali Traskasaura sandrae..

Plesiosauři, stejně jako jejich podskupina elasmousauři, žili po celé období křídy (před 145 až 66miliony let) po boku dinosaurů a sdíleli oceány s dalšími mořskými plazy, včetně ichtyosaurů a mosasaurů.

Tito dlouhokrcí mořští plazi se vyznačovali malými hlavami, širokým tělem a čtyřmi velkými končetinami podobnými pádlům, živili se menšími obratlovci a hlavonožci. Mýtická Lochnesská příšera je obvykle zobrazována jako plesiosaurus.

Fosilie nedávaly jednoznačnou odpověď

Předpokládá se, že dýchali vzduch a pravděpodobně se museli pravidelně vynořovat nad hladinu, podobně jako dnešní mořští savci. Po prozkoumání fosilie objevené v roce 1988 si odborníci nebyli jistí, zda se jednalo o nový druh plesiosaura, nebo již nějaký dříve objevený.

Dostatečně se nelišil od ostatních elasmosaurů, nebyl však ani dostatečně podobný žádnému známému druhu. Další fosilií byla jediná, pravá pažní kost, která zařazení nezjednodušila.

Třetí fosilií pak byla dobře zachovaná kostra, pravděpodobně patřící mladému, nedospělému jedinci. Ta byla objevena až v roce 2020 při stavbě dálnice. Po analýze všech tří fosilních exemplářů nyní vědci dospěli k závěru, že všechny musí patřit zcela novému zástupci elasmosaurů.

„Zejména rameno se nepodobá žádnému jinému plesiosaurovi, kterého jsem kdy viděl,“ říká F. Robin O’Keefe, profesor anatomie na Marshallově univerzitě v Západní Virginii.

Nový elasnosaurus byl pojmenován Trankasaura sandrae

V nové studii publikované 22. května v časopise Journal of Systematic Palaeontology je O’Keefe a jeho kolegové formálně klasifikovali jako fosilie Traskasaura sandrae. Předpokládá se, že T. sandrae měl krk tvořený nejméně 50 obratli.

Tato adaptace mohla tomuto vodnímu predátorovi umožnit snadné plavání směrem dolů, což naznačuje, že lovil kořist potápěním se shora. Za oběť mu často padli měkkýši zvaní amoniti, kteří se tehdy v oceánech hojně vyskytovali.

Díky robustním zubům mohli zástupci Traskasaura sandrae snadno drtit jejich schránky z aragonitu, což je kosočtverečná forma uhličitanu vápenatého, zpravidla planispirálního tvaru. Dosahovali délky až 12 metrů, žili na otevřeném oceánu a mláďata zřejmě rodili do vody.

„Když jsem poprvé uviděl fosilie, myslel jsem si, že by tento druh mohl být příbuzný s jinými plesiosaury z Antarktidy,“ vysvětluje O’Keefe. „Můj chilský kolega Rodrigo Otero si myslel něco jiného a měl pravdu; Traskasaura je zvláštní, konvergentně vyvinuté, fascinující zvíře,“ dodává.

Zdroj: LiveScience