Ještě donedávna se věřilo, že ostrov Malta byl poprvé osídlen před 7500 lety, tedy v mladší době kamenné s příchodem zemědělců. Nedávný archeologický průlom ale tuto představu zásadně mění. .

 

V jeskyni Għar il-Latnija na severu ostrova byly totiž objeveny důkazy, že Malta hostila lidské obyvatele už před více než 8500 lety – a to znamená jediné: dávní lovci a sběrači museli být schopni překonat více než 100 kilometrů otevřeného moře.

Jeskynní kronika starověkých námořníků

Għar il-Latnija byla dlouhá léta známa především mezi místními potápěči. Až systematický archeologický průzkum vedený mezinárodním týmem přinesl průlom. Výzkumníci zde nalezli desítky kamenných nástrojů, zvířecí kosti se stopami opracování, zbytky ohnišť i úlomky uhlíků.

Radiokarbonové datování umístilo tyto artefakty do doby přibližně 8500 let před naším letopočtem, tedy do mezolitu – období lovců a sběračů.

Zvláštní pozornost vzbudily zejména kamenné mikrolity – drobné nástroje z místního vápence, které archeologové identifikovali jako podobné těm nalezeným v jižní Itálii a na Sicílii. To naznačuje, že kultura těchto prvních obyvatel Malty nebyla izolovaná, ale souvisela s pevninským Středomořím.

100 kilometrů moře? Problém, nebo výzva?

Geologické modely ukazují, že ani v době nižší mořské hladiny po poslední době ledové nebyla Malta nikdy spojena s evropským kontinentem pevninským mostem. Znamená to, že první lidé se sem museli přepravit po vodě.

A tedy absolvovat cestu dlouhou minimálně 100 kilometrů z jižní Sicílie – bez viditelné pevniny na obzoru.

Ačkoliv přímo na Maltě nebyly objeveny pozůstatky lodí, existuje zajímavá paralela: v severní Itálii byly v lokalitě La Marmotta nalezeny neolitické kánoe staré kolem 7000 let. Tyto lodě vyrobené z dutého kmene vykazují pokročilou konstrukci – byly opatřeny otvory pro uchycení provazů, stabilizačními prvky a podle některých náznaků možná i jednoduchými plachtami.

Je pravděpodobné, že technologie mořeplavby existovala již dříve a byla běžně využívána skupinami lovců a sběračů k migraci, rybolovu či výměnnému obchodu.

Genetické stopy mezi Afrikou a Evropou

Podporu hypotéze o raném mořeplavectví přináší i genetika. Studie publikovaná v časopise Nature analyzovala DNA 8000 let starého jedince z oblasti dnešního Tuniska. Výsledky ukázaly přítomnost evropských genetických znaků, a to zejména z oblasti jižní Evropy.

Tento nález podporuje myšlenku, že rané skupiny obyvatel se přes Středozemní moře přesouvaly nejen z Evropy na ostrovy, ale i dále na africký kontinent.

Nový obraz pravěkých komunit

Nálezy z Malty a související objevy tak přepisují náš obraz dávných lidí. Namísto primitivních skupin vázaných na suchozemské trasy se před námi rýsuje podoba mobilních, adaptabilních a technicky schopných komunit, které dokázaly překonávat geografické bariéry.

Tito lidé nejen přežívali, ale aktivně osidlovali nové prostory – a moře pro ně nebylo překážkou, ale mostem.

Z hlediska vědy je důležité, že podobné objevy mohou inspirovat nové výzkumy i jinde ve Středomoří a přinést další střípky do mozaiky migrací v pravěku. Otázka, jakým způsobem tyto skupiny zvládaly navigaci, stavbu lodí a organizaci cest, zůstává fascinující výzvou.

Autor: Jiří Lukša