Na jednu stranu podivín, který se v mládí rozhodl, že nebude jíst maso, pít alkohol a neožení se, na druhou stranu lékař s pronikavým úsudkem, který se nebál jít vlastní cestou. Za jeho podíl na zastavení cholery v Londýně mu město postavilo unikátní pomník v podobě historické vodní pumpy.

K medicíně se John Snow dostal jen shodou šťastných okolností. Jeho otec byl původně chudý horník, ale dědictvím získal nějaký majetek, a tak nakoupil pole. Dařilo se mu tak dobře, že mohl Johna, nejstaršího ze svých mnoha potomků, poslat jako čtrnáctiletého do Newcastlu do učení k Williamu Hardcastlovi.

Hardcastle byl lékař a lékárník v jedné osobě, což bylo tehdy obvyklé. Mladičký John pak vystřídal učení u dalších lékařů a také četl. V 17 letech se mu dostala do ruky kniha britského propagátora vegetariánství Johna F. Newtona a hluboce na něj zapůsobila.

Nebylo divu, když Newton popsal vodu, kterou pijí lidé v Londýně, jako „plnou septického materiálu“. Snow si pak celý život připravoval vodu destilací, jak Newton doporučoval. Z dnešního pohledu to bylo vysoce nevhodné, pití destilované vody narušuje rovnováhu iontů v těle, ale pro Snowa to jednu zásadní výhodu mělo – destilace ho chránila před cholerou.

A ta právě v té době začala být obrovským problémem. S lodní dopravou dorazila v jeho době z Indie do Británie a vyvolala několik vln smrtících epidemií.

Vážně je to ze vzduchu?

Osmnáctiletého Snowa jako učně posílali tam, kam žádný lékař jít nechtěl. Do chudinské čtvrti Newcastlu k horníkům nakaženým cholerou. Tehdejší medicína byla proti ní bezmocná. Snow u nemocných mohl – jak ho učili – pálit byliny proti špatnému vzduchu.

Stále ještě platilo učení, že nemoci šíří miasma tedy „otrávený vzduch“. Ještě méně pacientům pomáhal pouštěním žilou, další běžnou praktikou. Tím ale jen zhoršoval stav, který způsobovala cholera. Nemocní ztráceli intenzivními průjmy takové množství tekutiny, že zahuštěná krev přestávala správně proudit.

Smrt nastávala velmi rychle, často ze dne na den. Snow neměl šanci nemocné zachránit, a tak ho spíš zaměstnávala otázka, jak se vlastně nákaza šíří. Zdrojem mělo být miasma, které podle tehdejších představ vznikalo nad bažinami, stojatými vodami nebo hřbitovy.

Jenže nic takového v okolí nebylo. Jeho nedůvěra v teorii miasmatu ještě víc narostla při následující epidemii cholery o necelých 20 let později. To už měl Snow za sebou studium na univerzitě, kde získal doktorát, a působil jako praktický lékař pro chudé v Londýně.

Po několika pitvách zjistil, že cholera nenapadá plíce, ale spíše střeva pacientů – což je zvláštní u nemoci, kterou údajně způsobuje vdechování nezdravého vzduchu. Není příčinou spíš něco, co polknou, přemýšlel.

Třeba s vodou. A jeho úvahy šly ještě dál: Co když průjem není jen projev nemoci, ale také způsob jejího šíření? Tím už se dostával za rámec tehdejších medicínských názorů. Choroboplodné zárodky byly tehdy jen okrajovou a nepřijímanou teorií.

Aby tedy mohl Snow se svým podezřením vystoupit, potřeboval pádný důkaz. A ten našel.

Průkopnická práce

To, co hledal, objevil ve čtvrti Horsleydown. Ve dvou blocích domů, které stály těsně u sebe, se nápadně lišily počty obětí nákazy. A také kvalita vody, jak Snow na místě zjistil. V bloku s vysokým množstvím úmrtí odtékaly splašky směrem ke studni.

Když kanalizace přetekla, dostala se vody, kterou lidé pili. V druhém bloku směřovaly splašky naopak od studny a voda byla čistá. Snow o svém pozorování sepsal odborný článek, ale narazil na odmítavé reakce.

Nenechal se tím odradit. Byl odhodlaný dál pátrat po způsobech, jakým se cholera i další nakažlivé nemoci šíří. Proto se také v 1850 připojil k založení Londýnské epidemiologické společnosti. Její důležitost ukázala další vlna epidemie cholery, která propukla o tři roky později.

Snow, který věřil své hypotéze o kontaminované vodě, se pustil do průkopnické práce, jíž se v historii medicíny ještě nikdo nikdy nezabýval. Začal hledat ohniska nákaz. K tomu potřeboval údaje, které by spojily bydliště obětí infekce se zdrojem vody.

Úřední evidence byla ale děravá, a navíc se k ní obtížně dostával, a tak začal obcházet dům po domu a vyptávat se. Práci mu pak usnadnila náhoda. Narazil na mapu se zakresleným územím, které pokrývaly svými dodávkami dvě největší vodárenské společnosti.

Tím Snow zjistil, že při stejném počtu domů bylo mezi odběrateli vody od jedné společnosti dvacetinásobně více obětí cholery než od druhé. Domy spolu přitom někdy těsně sousedily a zdroj vody byl stejný – voda z Temže.

Snow se vydal k řece podívat, odkud ji přesně berou, a našel čerpací místo společnosti s velkým množstvím obětí cholery vedle výpusti kanálu s fekáliemi. Než ale stihl zalarmovat úřady, otevřelo se další a velmi prudké ohnisko cholery v chudinské čtvrti Soho.

Tam nebyly vodovody, jen vodní pumpy. A místo kanalizace žumpy, což sehrálo neblahou roli.

Zdrojem byla pumpa

Šlo jen o několik ulic, a tak si Snow do mapy zakreslil u každého domu počty úmrtí a vyznačil si okrsky, ke které pumpě chodí pro vodu. Až na několik obětí to měly všechny další nejblíže k pumpě na Broad Street, takže bylo pravděpodobné, že ji používají.

Puntičkářský Snow ale detailně řešil i výjimky a zjistil, že šlo o děti nebo dělníky, kteří denně kolem pumpy chodili a mohli se tak napít. Zašel i do chudobince a pivovaru, kterým se cholera jako by zázrakem vyhnula.

Dozvěděl se, že mají vlastní zdroje vody, a v pivovaru dodali, že oni stejně vodu nepijí. Při svém neobyčejně pečlivém terénním výzkumu dokonce našel pacienta číslo 0. Byl jím nakažený kojenec v domě těsně u pumpy.

Jeho matka házela plenky s průjmem do žumpy ve sklepě a vylévala tam i špinavou vodu z praní. Snow nechal jámu prozkoumat a zjistil, že prosakuje do studny. Fekálie s patogeny, tehdy ještě neznámými, se dostávaly do vody ve studni, odkud ji lidé čerpali.

S pomocí důkazů, které nashromáždil, přesvědčil Snow úřady aspoň natolik, že nechaly dočasně odmontovat rukojeť pumpy. Výsledek se ukázal rychle. Počet obětí klesl a po 24 hodinách už nikdo nezemřel. Přesvědčit odbornou veřejnost ale bylo mnohem obtížnější.

Trvalo mnoho let, než tehdejší medicína zjištění Johna Snowa přijala a než se začala rozvíjet epidemiologie jako nový obor. Dnes je jeho mapa považována za jednu z prvních „prostorových analýz“. Určitý dopad měl jeho výzkum už tehdy.

Po smrtících epidemiích cholery se v Londýně konečně začala budovat vodovodní a kanalizační síť odpovídající rychle rostoucímu počtu obyvatel.

Královský anesteziolog

Snowova důkladnost a vynalézavost se ale neomezovala jen na epidemiologii. Už jako mladý začínající lékař si lámal hlavu s tím, jak účinněji řešit resuscitaci novorozenců, kteří nedýchali. Vyvinul zařízení, které pomáhalo dítěti vhánět vzduch do plic nosem a odsávalo ho ústy.

Umožňovalo také vzduch ohřívat teplou vodou. Jeho zájem upoutaly také první pokusy o anestezii, především s chloroformem a éterem. I když byly účinné, představovaly nemalá rizika. Vyšší dávky chloroformu zastavovaly dýchání a vedly ke smrti.

Snow pochopil, že cestou k úspěchu je řízené dávkování a správná aplikace. Původně se chloroform a éter jen kapaly na hadřík a přikládaly na nos. Pokusně došel k vlastní, bezpečnější metodě, která mu vynesla věhlas, a dokonce i zájem z nejvyšších kruhů.

A tak se Snow, který si zakládal na tom, že je lékařem chudých, stal anesteziologem královny Viktoria a ulehčil jí porod jejích dvou nejmladších potomků. Ta Snowovi z vděčnosti udělila šlechtický titul a v Británii se nějakou dobu použití jeho anestezie říkalo „…na způsob královny…“ Titul si Snow dlouho neužil, zemřel v pouhých 45 letech náhle na mozkovou mrtvici.

Uznávaný je dodnes, přinejmenším v Británii, kde ho tamní lékaři v anketě v roce 2003 vybrali jako nejvýznamnější osobnost tamní medicíny. A jeho památku připomíná replika historické pumpy bez rukojeti, instalovaná na místě, kde kdysi objevil ohnisko cholery.

Kateřina Pavelcová