Když u břehů Mauriciu poprvé přistála evropská loď, námořníci se mohli potrhat smíchy: Jídlo jim tam chodilo samo naproti! Ptáci velcí jako krocani se dali bezelstně ubíjet, neutíkali a svá vejce nechávali ležet na zemi.
Tím blbounu nejapnému začaly odtikávat hodiny – o století později už jako druh neexistoval..
Nejbližším žijícím příbuzným doda zůstává holub nikobarský (Caloenas nicobarica), což zjistila už na počátku století Beth Shapiroová z Kalifornské univerzitě y v Santa Cruz. Povedlo se jí extrahovat nepatrný kousek DNA mitochondrií, tedy „buněčných elektráren“, a z něj vyčetla, že nejbližším příbuzným doda, který nevyhynul, je právě tento pták, do nějž byste to určitě neřekli.
I když je na holuba je poměrně velký, vedle doda by se svými průměrně 500 g tělesné váhy působil jako drobeček. Beth Shapiroová s genetickým výzkumem doda dál pokračovala a v roce 2022 oznámila, že se svým týmem v Santa Cruz zrekonstruovala celý jeho genom.
Nešlo přitom pouze o zoologické zařazení doda. O práci Beth Shapiroové měla zájem americká biotechnologická společnost Colossal Biosciences. Ta je známá svými projekty na oživení mamuta a tasmánského tygra.
Díky Beth Shapiroové a rozluštění genetického kódu doda pak mohli oznámit, že se pokusí obnovit i tento vyhynulý druh.
Jiné problémy než u savců
Pro Colossal Biosciences je to sice třetí projekt na oživení zaniklého druhu, přesto je v čemsi podstatném nový a jiný. Je to tím, že dodo je pták, a tak se u něj nedá postupovat obdobně jako u savců. Vědci na to musí jít oklikou a začít u kmenových zárodečných buněk obou budoucích „rodičů“, v tomto případě holubů nikobarských.
Je to úkol pro genetické nůžky, které z budoucího potomka místo holuba udělají víceméně doda. Upravené kmenové zárodečné buňky se následně vloží do embryí slepice a kohouta a ti, aniž by to tušili, budou v dospělosti předávat ve společném vejci holubí DNA s úpravou na dronteho mauricijského.
To není úplné sci-fi, touto metodou už se podařilo přivést na svět slepici, jejímž otcem byl kačer. Nicméně u dronteho tím postup nekončí. Vzhledem k velikosti vejce bude třeba ještě zapojit náhradní matku jiného ptačího druhu.
Mohla by to být například samice emu, která je dostatečně veliká na to, aby se v ní zárodek mohl vyvinout a vejce se jí podařilo snést. Postup, který zní celkem jednoduše, skrývá řadu zádrhelů, na nichž může ztroskotat.
Dokonce ani po úspěšném snesení vejce nebude vyhráno. Po vylíhnutí u mláďat začíná imprinting, kdy se mládě váže na matku a učí se chovat jako dodo. Jenže to mu Colossal Biosciences poskytnout nemůže. Ani na vrozené instinkty se dodo, pokud se skutečně vylíhne, nebude moci spolehnout.
V upraveném genomu jsou podle Shapiroové pochopitelné mezery a chyby. I kdyby byl projekt biologicky úspěšný, nedá se odhadnout, na kolik doda změní.
Kam pak s ním?
To je další problém. Původní prostředí na Mauriciu bez přítomnosti predátorů bylo tak unikátní, že se v této podobě nedá najít nikde na světě. Proto se Colossal Biosciences spojili s Mauricijskou nadací pro volně žijící zvířata, aby projekt oživení doda neztroskotal na tom, že tyto ptáky nebude kam umístit.
Na Mauriciu pro ně hledají klidné bezpečné místo. Jenže ostrov není velký, má pouhých 60 kilometrů na délku a 30 kilometrů na šířku, původní prostředí navíc změnila rozsáhlá zástavba a pěstováním cukrové třtiny.
Jedním z uvažovaných míst je národní park Black River Gorges s oblastmi obnoveného lesa, další možností je sousední přírodní rezervace Round Island a ostrůvek Aigrettes. Právě ostrovy se jeví jako nejvhodnější.
Jsou neobydlené, navíc tam nepronikli predátoři. Naproti tomu na mauricijské pevnině by bylo obtížné ptáky a jejich vejce chránit před útoky, které by jim hrozily od krys, divokých koček, prasat, makaků nebo mangust.
Zda se tedy ptáka vyhynulého před 400 lety podaří do přírody skutečně vrátit a zda to má vůbec smysl, zůstává otázkou. Projekt ale může mít jinou výhodu. Metody, které se v zájmu oživení doda vyvíjejí, by mohly pomoci zachránit druhy momentálně ohrožené vyhynutím.
Jedním z nich je holub růžový, který stejně jako dodo žil jen na Mauriciu a doplatil na invazi predátorů. Na ostrově zůstává posledních pár exemplářů, podle odhadů kolem 50 kusů, takže tento druh už před vyhynutím zachraňují jen zoologické zahrady.
Více se dočtete v čísle 12/2024.
Autorka: Kateřina Pavelcová
