Jupiter je největší planetou naší sluneční soustavy, v pořadí je pátý od Slunce. Nejen kvůli své velikostí je považován za zásadní planetu, která nezanedbatelně ovlivnila formování sluneční soustavy, včetně planety Země.

Je předmětem soustavného zájmu astronomů již po staletí. Nyní ho obíhá sonda Juno. Jaké poznatky o planetě nám přinesla?.

K Jupiteru se vydala celá řada vesmírných sond, které přinesly nové poznatky o této planetě, stejně jako fotografie vnější vrstvy její atmosféry. Většina sond okolo Jupiteru pouze prolétla. Mezi roky 1995 a 2003 byla na orbitě Jupiteru umístěna sonda Galileo, od roku 2016 však přímo okolo něj obíhá sonda Juno.

Ta odstartovala ze Země již v roce 2011, ale cesta k Jupiteru ji zabrala téměř pět let, protože zahrnovala několik složitých orbitálních manévrů, při kterých se od Země vzdálila více, než je orbita planety Mars, aby se následně k Zemi znovu vrátila a při blízkém průletu využila její gravitace k dalšímu urychlení na cestě přímo k Jupiteru.

Největší solární panely

Takto se povedlo snížit hmotnost sondy, kterou by jinak muselo zabírat palivo na cestu k Jupiteru. Dalším inovativním prvkem bylo použití solárních panelů pro napájení sondy namísto do té doby obvyklých radioizotopových generátorů, kterými byla vybavena i předchozí sonda Galileo.

Jupiter se nachází v takové vzdálenosti od Slunce, že solární panely mají výkon jen přibližně 3 % v porovnání se situací, kdy jsou umístěny na orbitě Země. Juno je tedy vybavena dosud největšími solárními panely ze všech meziplanetárních sond.

Juno obíhá Jupiter po takzvané polární dráze, která prochází nad severním a jižním pólem. Oběh potom trvá přibližně 53 pozemských dní. Dráha je také silně eliptická. Sonda se tedy na jedné straně přibližuje až těsně k planetě, aby se naopak na vzdálenějším konci dráhy vzdálila více do kosmického prostoru a prolétala i okolo měsíců Jupitera.

Eliptická dráha také umožňuje sondě strávit více času mimo silné radiační pole planety a prodloužit tak dobu, po kterou může bez poruch obíhat Jupiter.

Asymetrické gravitační pole

Mise sondy Juno by měla skončit v září 2025 jejím řízeným pádem do atmosféry Jupiteru, kde zanikne. Jedná se o preventivní opatření, která má zabránit tvorbě vesmírného odpadu a případné nežádoucí kontaminaci některého z měsíců.

Podobným způsobem zanikla i předchozí sonda Galileo. Tento postup navíc přináší nové poznatky o struktuře atmosféry Jupitera, ve které byly naměřeny bouře s rychlostí větru přes 600 kilometrů v hodině.

Měření sondy Juno již odhalila, že gravitační pole Jupiteru je asymetrické. To potvrzuje předpoklad, že jádro planety není kamenné, ale jedná se spíše o hustou směs plynů a kapalin, které rotují různou rychlostí, a mohou tak způsobovat tyto asymetrie.

Juno je také vybaveno kamerou JunoCam, jejíž snímky NASA pravidelně publikuje a nechává je zkoumat amatéry i týmy vědců po celém světě. Množství sebraných dat je totiž tak ohromné, že samotný tým mise je není schopen všechny zpracovat.

Juno versus Galileo

Porovnáním snímků vulkanického měsíce Io ze sondy Galileo a Juno bylo například zjištěno, že na povrchu Io vznikl během pouhých 25 let zcela nový vulkanický systém, ze kterého se rozlila láva na plochu přes 30 000 kilometrů čtverečních, tedy o velikosti Moravy.

Vulkanická aktivita na měsíci Io je způsobena gravitačními slapovými jevy díky jeho blízkosti s Jupiterem a dalším větším měsícem Europa.

Vzájemným působením jejich gravitace je měsíc Io stlačován a roztahován, což zahřívá magma pod jeho povrchem a způsobuje četnou vulkanickou činnost a zemětřesení pozorovatelné na jeho povrchu. Do konce plánované životnosti sondě Juno zbývá necelý rok a určitě přinese řadu dalších poznatků, ze kterých bude naše vědecké poznání o největší planetě Sluneční soustavy těžit ještě celou řadu let, jak budou postupně analyzována sebraná data.

Již dnes je ale možné se kochat úžasnými záběry Jupiteru pořízenými touto sondou.