Rozvíjející se věda, zvaná epigenetika, naznačuje, že účinky traumatu, ať už se jedná o válku, genocidu, zneužívání či hladomor, mohou být zřejmě předávány z jedné generace na druhou, protože změní způsob zapínání a vypínání genů u potomků.
Je to pro lidstvo přínosem, nebo zátěží, se kterou je třeba se vyrovnat?.
Epigenetika se zabývá tím, jak se geny zapínají a vypínají. Molekulární proces, známý jako genová exprese, zvyšuje aktivitu některých genů a utišuje jiné přidáváním a odstraňováním chemických značek – nazývaných metylové skupiny – do genů. Mnoho studií naznačuje, že se může jednat o mechanismus, kterým by se trauma rodičů mohlo otisknout do genů potomků, epigenetické účinky by tak mohly být vícegenerační.
Jako hardware a software počítače
„Pokud má člověk pocit, že ho zasáhla velmi traumatická, obtížná, život měnící zkušenost, kterou zažili jeho rodiče, něco na tom může být,“ říká Rachel Yehudová, profesorka psychiatrie a neurovědy zaměřené na traumata na Mount Sinai v New Yorku.
Podle ní zkušenost, výrazným způsobem ovlivňující život daného člověka, nemusí zemřít spolu s ním, ale žije dál. Isabelle Mansuyová, profesorka neuroepigenetiky na univerzitě v Curychu, přirovnává rozdíl mezi genomem (veškerá genetická informace uložená v DNA) a epigenomem k rozdílu mezi hardwarem a softwarem počítače.
Lidé ke svému fungování potřebují „hardware“ genomu, ale je to epigenetický „software“, který instruuje geny, jak by se v genomu měly chovat. Epigenom se přitom dle jejích slov mění doslova každým okamžikem, když reaguje na všechny druhy faktorů životního prostředí, od vystavení chemickým látkám po nutriční nedostatek.
Je to právě epigenom, jenž určuje, které geny budou v danou chvíli aktivovány a které budou „mlčet“.
Změny u přeživších holokaustu
Profesorka Yehudová zkoumala epigenetickou stopu u přeživších holokaustu a jejich potomků. V roce 2015 se zaměřila u 32 přeživších a jejich dospělých dětí na gen FKBP5, který je spojován s úzkostí a dalšími poruchami duševního zdraví.
Díky extrakci DNA ze vzorků krve účastníků studie mohl vědecký tým identifikovat epigenetické změny ve stejné oblasti genu u přeživších a jejich dětí. V DNA malé židovské skupiny rodičů a dětí, kteří holokaust nezažili, přitom tyto změny přítomny nebyly.
Ve studii publikované v roce 2020 se profesorka Yehudová soustředila na větší skupinu přeživších a zkoumala vliv dalších proměnných, jako je věk a pohlaví rodiče během holokaustu. Zaměřila se na tak zvanou metylaci DNA, což je metoda, kterou epigenom využívá k aktivaci či útlumu genů.
K DNA přidává chemickou značku, naopak demetylace ji odstraní. Yehudová zjistila, že u dětí, jejichž matky přežily holokaust, dosahovaly úrovně metylace DNA v genu FKBP5 nižších hodnot než u kontrolní skupiny židů, kteří holokaust nezažili….
Více se dočtete v časopise 21. století číslo 11/2024, které vyšlo 16. října 2024.