Než byla v roce 1955 vytvořena první vakcína, byla dětská obrna obávanou nemocí. V jejím důsledku mohlo u dětí dojít k ochrnutí dýchacích a polykacích svalů. V takovém případě se jejich jedinou nadějí na přežití staly železné plíce..
Jako železné plíce se označuje ventilátor s negativním tlakem. Jedná se o válec, v němž pacient leží tak, že má hlavu prostrčenou dírou na jedné straně, zatímco zbytek těla se nachází uvnitř. Hlava je tak vystavena atmosférickému tlaku a ke stimulaci dýchání dochází opakovanou změnou tlaku uvnitř válce.
Využívá se právě k podpoře dýchání u pacientů, kteří ztratili kontrolu nad svými dýchacími svaly v důsledku dětské obrny či botulismu, případně otravy barbituráty.
Paralýza dýchacích svalů
Dětská obrna je virové infekční onemocnění, které se přenáší pouze mezi lidmi. U 90 až 95 % nakažených nevyvolá žádné symptomy, u 5 až 10 % se rozvinou méně závažné příznaky nemoci, jako je horečka, bolest hlavy, průjem, strnulost krku a bolesti horních a dolních končetin, ze které se vyléčí bez následků.
U 0,5 % případů se objeví svalová slabost, která zpravidla vyústí v ochrnutí, nejčastěji nohou, ale i svalů krku, hlavy a bránice. Až 5 % dětí a 30 % takto postižených dospělých nemoci podlehne.
Jedinou nadějí pro nemocné s paralýzou dýchacích a polykacích svalů se před plošným očkováním proti dětské obrně staly železné plíce. Například Američan Paul Alexander se obrnou nakazil v roce 1952, když mu bylo pouhých šest let.
Trápila ho bolest krku, hlavy a horečka. Během několika dní se jeho stav zhoršil natolik, že nemohl už ani mluvit a polykat. Rodiče ho proto odvezli do nemocnice, kde mu diagnostikovali obrnu.
Poslední epidemie obrny v USA
Alexander se nakazil v průběhu poslední epidemie obrny ve Spojených státech amerických, během které onemocnělo na 58 000 lidí, převážně dětí. Více než 3000 postižených nemoci podlehlo, 21 000 jich zůstalo postižených.
Alexandera zachránilo, když mu lékař otevřel průdušnici, aby mohl dýchat a vyčistil mu ucpané plíce. Následně byl umístěn do železných plic. Probudil se v kovovém vězení, nemohl se hýbat a nedokázal mluvit.
Děti kolem něj na tom byly podobně, seznamování nebyl dobrý nápad. „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel,“ vzpomínal po letech Alexander. Na železné plíce kromě něj ve Státech spoléhalo dalších 1200 dětí.
Po roce a půl ho pustili domů, musel se však naučit tak zvané glosofaryngeální dýchání. Fyzioterapeutka mu slíbila, že pokud zvládne na dobu tří minut polykat a zadržovat v krku vzduch, pořídí mu štěně.
Dostal ho o rok později a pojmenoval ho Zrzek. Díky této technice dýchání následně vydržel bez železných plic i několik hodin v kuse.
Život prožitý v kovovém vězení
Takže mohl doma vystudovat střední školu, v dospělosti mu to pak umožňovalo létat i na dovolenou. V noci se ale bez přístroje neobešel. „Chtěl jsem dokázat věci, které mi všichni říkali, že nezvládnu. Chtěl jsem si plnit sny,“ prohlásil Alexander.
A proto vystudoval práva na Texaské univerzitě v Austinu a začal pracovat jako právník. Díky speciálnímu vozíku se mohl účastnit soudních líčení, poznámky si zapisoval pomocí pera, které držel ústy. Stejným způsobem ovládal i počítač a mobil.
To mu umožnilo sepsat paměti, které nazval Tři minuty pod psa: Můj život v železných plicích.
Paul Alexander zemřel letos v březnu, podlehl covidu, po 72 letech strávených v železných plicích. Paradoxem je, že v době pandemie koronaviru se o tomto kovovém vězení uvažovalo jako o levnější a rychleji vyrobitelné alternativě k plicním ventilátorům.
V moderní medicíně jsou totiž již považovány za zastaralé. Důvodem je vymýcení dětské obrny ve většině zemí světa, s výjimkou Afghanistánu a Pákistánu, stejně jako vyvinutí modernějších metod na podporu dýchání.
Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni, v roce 2007 však u nás stále žilo asi 10 000 lidí, kteří se potýkali s následky této nemoci.