Americká sonda Juno zkoumá Jupiter už od roku 2016. Největší planeta Sluneční soustavy je bezesporu zajímavým tělesem, ale to samé platí i o jejích oběžnicích. Proto sonda čas od času zaměří svou pozornost na některou z nich..

Kdyby na Jupiterově měsíci Io žili nějací kartografové, byly by ze své práce zoufalí. Extrémní vulkanismus tohoto tělesa, které je jen o málo větší než náš Měsíc, totiž každým okamžikem mění podobu jeho povrchu.

Však je zde také více než 400 aktivních sopek, přičemž sopečná aktivita na Io je tak silná, že by dokázala pokrýt celý povrch Země vrstvou lávy o tloušťce jednoho metru za pouhých 10 000 let.

Začátkem února se k ďábelskému měsíci již podruhé v rámci své prodloužené mise přiblížila sonda Juno. Tento průlet, který doplnil první těsné přiblížení mise ze 30. prosince loňského roku, přinesl ještě více pohledů na pekelnou krajinu měsíce.

Prudké výrony síry a dalších sloučenin z místních vulkánů dodávají měsíci všemožné odstíny, od žluté a oranžové barvy až třeba po modrou. Podle fyzika z Jihozápadního výzkumného institutu Scotta Boltona, který je vedoucím mise Juno, jsou tyto procesy podobné těm, ke kterým dochází v okolí havajských sopek nebo gejzírů v Yellowstonském národním parku.

„Io vypadá podobně jako okolí těchto gejzírů, jen ve větším měřítku. Jakoby těleso bylo na steroidech,“ řekl.

Nejnovější záběry pořízené sondou Juno umožnily vědcům opět více poodkrýt tajemství měsíce. Bolton mimo jiné popsal na jeho povrchu něco, co vypadá jako dvojitá sopečná kaldera chrlící materiál do vesmíru.

Další vědci si všímají nových lávových proudů a změn známých rysů, které byly spatřeny při minulých vesmírných misích, například sondou Galileo, která v 90. letech uskutečnila řadu blízkých průletů kolem Io.

Jak bylo řečeno, kartografové by z Io byli nešťastní, ovšem jiní vědci jsou z něj nadšení. „V tom je krása Io,“ říká planetoložka z Brigham Young University Jani Radebaughová. Na rozdíl od našeho Měsíce, který zůstává zamrzlý v čase, se Io podle Radebaughové „mění každý den, každou minutu, každou sekundu“.

Snímky z dvojího průletu, během nichž se sonda k Io přiblížila na vzdálenost přibližně 1 500 kilometrů, budou zkombinovány s předchozími snímky, které NASA na joviánském měsíci pořídila. Cílem je podle Boltona pochopit, „co je skutečně za motorem, který pohání všechny sopky, protože na Io jsou prostě všude“.

Mohl by to být globální magmatický oceán těsně pod kůrou Io a nebo jen kapsy roztavené horniny pod povrchem, jako jsou ty, které pohánějí pozemské sopky. Ještě do konce roku by měly být hotové analýzy, které by mohly přinést odpovědi.

Únorové přiblížení bylo posledním blízkým průletem sondy Juno kolem Io. Mise však bude pokračovat ve vzdálenějších pozorováních, díky čemuž získají odborníci ucelený obraz o neustále se měnícím měsíci jako celku.

„Všechny snímky jsou úžasné,“ uzavírá Bolton. „Nikdy nevíme, co můžeme očekávat.“.