S osadami táhnoucími se od Irska až po Turecko, si jedna z nejznámějších kultur v době železné zcela podmanila svět. Kromě mistrného zpracování kovů totiž rozmlouvala s bohy.
Zvláštní rituální „mocí“ oplývala zejména zvláštní společenská vrstva známá jako druidové, tedy tajemní kněží, kteří se těšili nesmírné úctě celého starověkého světa. Kromě náboženských záležitostí ale zastávali také role královských rádců, nejvyšších soudců, léčitelů a stavitelů.
Studnice vědění
Jejich skutečné know-how však představovalo předvídání budoucnosti, umění, ke kterému obvykle dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování. Základní stupeň znalostí si žák osvojil teprve po 20 letech studia, tím ale jeho hlad po vědění zdaleka nekončil.
Jakmile dostihl svého mistra, vydal se o „dům“ dál, kde celý proces nabývání vědomostí započal nanovo. Naštěstí pro něj, nemusel nikam obzvlášť spěchat.
Na učení měli totiž druidové dostatek času, jelikož se dožívali nápadně vysokého věku, údajně až dvojnásobného oproti „obyčejným“ lidem. Údajně to bylo způsobeno dobrou znalostí fungování lidského těla, ale i nejrůznějších léčebných metod.
Fyzično vs. nadpřirozeno
Keltové zastávali názor, že určitá místa v přírodě mají svůj speciální duchovní význam. Za obzvláště cenné považovaly soutoky řek, u kterých mělo docházet k protínání fyzického světa s nadpřirozeným. Není proto divu, že většinu svatyní budovali například u pramenů Marny a Seiny.
Tuto teorii potvrzuje také vysoký počet vzácných artefaktů získaných z Temže, jež se měla v minulosti stát hlavním cílem votivních darů obětovaných britskými Kelty.
Posvátnost pod „korunami“
Zvláštní síla byla přisuzována také stromům. Nemeton, neboli posvátný prostor celého keltského náboženství, se proto nejčastěji nacházel v jejich stínu.
Na některých místech je dodnes možné spatřit speciální plakety datované do galsko-římského období. Jejich nápisy naznačují, že byly zasvěceny bohům konkrétních stromů jako byly Fagus (buk) či Robur (dub).
Jak si naklonit boha?
K samotným rituálům se obvykle přistupovalo ve snaze odvrátit válku, hladomor či dlouhodobé sucho. Jejich konání ale do jisté míry podléhalo i harmonogramu, který vycházel z měsíčních fází. Veškeré modlitby a zaříkávání byly adresovány bohům, ve snaze získat si jejich přízeň.
Obětiny nejčastěji tvořily potraviny, šperky, zdobené zbraně nebo zvířata – voli, býci, psi a koně.
Společenství mučitelů
Keltové ale měli i svou temnou rituální stránku. Podle Julia Ceasara (100–44 př. n. l.) šlo o národ plný krvelačných sadistů, kteří neváhali přinášet také lidské oběti, nejčastěji z řad válečných zajatců.
Nejprve byly tyto názory vnímány jen jako římská propaganda, jejímž cílem nemělo být nic menšího, než pošpinění keltské reputace. O mnoho století později ale Ceasarova slova podpořili archeologové, když bažiny v severní části Británie a v Irsku vydaly ostatky několika obětí, jež byly usmrceny poměrně rozličnými a kreativními způsoby.
Nejčastěji šlo o rány do srdce, oběšení a proříznuté hrdlo, některým zabitým mužům dokonce chyběly bradavky. „Zcela jistě se nejednalo o formu umučení, ale o rituální zabití,“ popsal Ned Kelly z irského Národního muzea.
Muž z proutí
Za vůbec nejpříšernější způsob obětování označil Ceasar metodu tzv. proutěného muže. Na základě jeho popisu mělo jít o obří konstrukci z proutí, jejíž končetiny byly „vycpány“ živými legionáři. Jakmile byla postava plná, druidové ji jednoduše zapálili.
Ačkoli mnozí historikové o existenci tohoto mučícího nástroje pochybují, Ceasarův současník, Strabón (63 př. n. l.–19/23 n. l.) ve svých zápiscích popsal podobné „monstrum“. Avšak s tím rozdílem, že podle něj bylo ke stavbě využíváno dřevo se slámou a spolu s lidmi v něm našla smrt také divoká a hospodářská zvířata.
