Vzácné autoimunitní onemocnění postihující především konečník a tlusté střevo poprvé popsal anglický lékař Samuel Wilks (1824–1911) v roce 1875.
To, co se ve viktoriánské Anglii nejprve jevilo jako bakteriální úplavice je dnes známo pod pojmem ulcerózní kolitida. Diagnóza, pro kterou je charakteristické střídání klidných bezpříznakových období s aktivními fázemi.
Kolitida bývá nejčastěji spojována s bolestmi břicha, křečemi a intenzivním nucením na stolici – mnohdy však s pocitem nedostatečného vyprázdnění. K dalším projevům patří únava, ztráta chuti k jídlu a s tím související úbytek na váze.
Mnohdy o sobě onemocnění dává vědět také prostřednictvím bolesti kloubů, zánětem žlučových cest, afty nebo dokonce kožními vyrážkami.
Dietní život
I po skoro 150 letech visí nad přesnou příčinou onemocnění otazník. Ve světě medicínských hypotéz a domněnek však převládají názory, že se na jeho vzniku podílí více faktorů. Za všechny můžeme jmenovat například dědičnost, stres, poruchu imunitního slizničního systému.
A nevhodnou stavu. Z dostupných výzkumů totiž vyplynulo, že onemocnění postihuje především jedince nadměrně konzumujících maso, vejce nebo čokoládu. K minimalizaci vzniku zánětů proto bývá nasazována speciální dieta obsahující nedráždivé potraviny a bezezbytkovou stravu.
Zároveň by měla být bohatá na železo a vápník, doporučovány bývají mléčné výrobky se sníženým obsahem laktózy. Alfou a omegou je pravidelný příjem tekutin nejlépe ve formě neslazených nápojů.
Úspěch na obzoru?
Kromě přísných režimových opatření sází moderní medicína také na medikamenty. Konkrétní léčiva jsou však předepisována podle toho, v jaké fázi se onemocnění zrovna nachází. Akutní forma bývá léčena kortikosteroidy někdy i čípky a klyzmaty, které slouží ke zvládnutí zánětu.
V období „klidu“ je terapie směřována na prevenci. Vážné případy si posléze žádají zásah chirurga, který v rámci zákroku odstraní zasažené oblasti, mnohdy je však nutné odstranit celé tlusté střevo. Z části tenkého střeva je následně vymodelován umělý vývod, jehož vyvedení může být dočasným, ale také trvalým řešením.
V případě, že pacient adekvátně nereaguje na běžnou formu terapie, nebo jsou-li příznaky příliš silné, je možné přistoupit k léčbě biologické, tlumící specifická místa zánětu. V České republice je většinou využívána monoklonální protilátka infliximab, která se nejčastěji podává prostřednictvím nitrožilní infuze.