V bitvě u Thermopyl, která proběhla v roce 480 př. n.l., se utkaly jednotky řeckých městských států s početnějšími vojsky perského krále Xerxa I. Bitva dala vzniknout mýtu o odvaze 300 Sparťanů v boji s perskou přesilou.

Podle všeho využívají obdobnou taktiku původní australští mravenci v boji s početnějším invazivním druhem..

Původním druhem jsou v Austrálii duhoví mravenci (Iridomyremey purpures). Jsou to až 7 mm velcí a nádherně zbarvení mravenci, kteří žijí v buši, daleko od lidí. Nyní jim ale život ztrpčuje invazivní druh mravenců argentinských (Linepithema humile).

Ač dosahují jen asi poloviční velikosti než mravenci duhoví, jsou nesmírně agresivní a velmi přizpůsobiví. Díky tomu se dokázali rozšířit prakticky do všech dostatečně teplých oblastí světa, včetně jižní Evropy.

V boji jeden na jednoho nemají proti mravencům duhovým šanci, ovšem tuto nevýhodu kompenzují svými počty. Jejich kolonie jsou mnohem větší, takže původní mravence v boji s klidem přečíslí.

Co do počtu „vojáků“ jsou mravenčí války srovnatelné s těmi lidskými. A protože se v nich jednotlivci řídí stejnými jednoduchými příkazy jako lidské jednotky bojující v simulačních počítačových hrách, rozhodli se vědci mravenčí střetnutí simulovat právě v počítači, ve slavné hře Age of Empires.

V čele výzkumu stanul profesor Samuel Lymbery, působící na The University of Western Australia, který v něm zkombinoval své znalosti vědy o mravencích (myrmekologie) a matematických modelů.

Simulace mravenčích válek

Výsledky výzkumu shrnuje takto: „Zjistili jsme, že jak ve hrách, tak v realitě byla úmrtnost v menších armádách duhových mravenců nižší, když boj probíhal v komplexním složitém terénu, než když boje probíhaly v jednoduchých arénách.“ U mravenců, stejně jako u lidí a ve hrách, tak výsledek závisel na povaze bojiště.

Modely i pozorování reálných bojů mezi mravenci ukázaly, že pokud byla bojištěm rovná, ničím nezastavěná plocha, vítězili v důsledku své početní převahy argentinští mravenci.

Když ale ekologové bojiště změnili a udělali z něj složité prostředí plné terénních prvků, těžili z toho větší domorodí mravenci. Snáze v něm odolávali přečíslení, protože pro agresory bylo obtížnější je obklopit a využít své početní převahy.

Souboje tak byly vyrovnanější a docházelo častěji k bojům jeden na jednoho, ve kterých využívali duhoví mravenci své velikostní výhody. Připomíná to tak mýtus spojený s bitvou u Thermopyl, kde mělo 300 dobře vycvičených a ozbrojených Sparťanů, vedených králem Leonidem, díky využití terénu odolat přesile desítek tisíc Peršanů.

Složitý terén jako výhoda v boji

Podle profesora Lymbery to potvrzuje závěry, k nimž dochází vojenská věda, když říká: „Teorie taktiky nás učí, že menší, ale kvalitnější jednotky jsou efektivnější v bitvách, kde mohou díky terénu útočit jeden na jednoho, tedy například v tunelech, soutěskách nebo horách.

Velké armády jsou ale zase efektivnější, mohou-li obklíčit nepřítele a koncentrovat své útoky.“ A dodává, že to platí i u mravenců. Doktor Brice Webber, hlavní vědecký pracovník CSIRO, australské vládní agentury odpovědné za vědecký výzkum, který se na této studii podílel, vysvětluje, co vědce přimělo se zabývat strategiemi mravenčího boje:

„Invazivní mravenci jsou jedni z nejhorších škůdců na planetě, ekonomiky stojí desítky miliard dolarů ročně.“.

A pokračuje: „Jsou, podobně jako v případě argentinských mravenců, většinou menší a početnější než původní druhy. A většinou převažují v narušených ekosystémech.“ K jejich narušení přitom dochází činností člověka.

Poškozené životní prostředí je však povětšinou méně rozmanité, takže v něm původní druhy nemohou využít svoji přirozenou výhodu, v případě duhových mravenců jde o jejich velikost, naopak ve výhodě jsou invazivní druhy.

Profesor Webber nabízí řešení: „Náš výzkum naznačuje, že když se upraví oblasti, kde dochází ke střetům původních a nepůvodních druhů, mohlo by to obrátit rovnováhu ve prospěch těch domácích.“.