„Vidím, že tento rozsáhlý svět čekají velké změny, velký posun, strašlivé boje, války, jaké si člověk nedokáže představit … a já vám říkám, Londýn bude v nebezpečí – bude napaden a já budu hlavní v jeho obraně … a zachráním Londýn i impérium před katastrofou,“ pronesl teprve šestnáctiletý Winston Churchill (1874–1965).
Ačkoli bylo jeho prohlášení na puberťáka poměrně odvážné, byl to skutečně on, kdo milované město zachránil. S impériem už ale takové štěstí neměl.
Příliš cukru a kofeinu?
Cesta k samotnému konci přitom byla dlouhá, pomalá a poměrně bolestivá. Konkrétního tvaru totiž začalo impérium nabývat až v průběhu 17. století. Soustavně osidlováno bylo především východní pobřeží Severní Ameriky – konkrétně se jednalo o prvních třináct států budoucích Spojených států amerických, a atlantické kanadské provincie.
Dále byly pod britská křídla vzaty ostrovy Jamajka, Bahamy, či Barbados, které byly lukrativní pro pěstování cukrové třtiny. Anglické zboží naproti tomu často mířilo do Afriky, kde byl zaplacen náklad otroků pokračující nadále přes Atlantik na třtinové plantáže.
Sladká komodita dále mířila do Severní Ameriky a Británie, společně s čajem, kávou a tabákem. Podle historika Nialla Fergusona (*1964) bylo impérium vybudováno „frenetickou energií, vyvolanou obrovským množstvím konzumace cukru, kofeinu a nikotinu“.
„Prostě tu vládneme!“
Anglický spisovatel Terry Deary (*1946) ale vnímal rozšiřování trochu jinak. „Britové prostě přišli do cizí země a řekli: ,Teď tu vládneme my!“ uvedl. A možná měl pravdu. Ve skutečnosti bylo jen několik území obsazeno z vojenských a strategických důvodů.
Dobyvatelům totiž šlo v první řadě o zisk a bohatství z obchodu, dále o oporu pro stuartovskou monarchii, odklad nežádoucích věcí do trestaneckých kolonií a nakonec o status vojenské mocnosti díky bojeschopným silám z různých koutů světa.
Politické špičky totiž poměrně rychle postřehly, že impérium bylo ideálním prostředkem, který dokázal sjednotit Brity ve jménu společné věci, a zároveň probouzelo smysl pro mezinárodní poslání země. Bohužel jim nebyla cizí ani myšlenka nadřazenost anglické rasy.
Vrchnost totiž zastávala názor, že čím větší část světa se podaří osídlit, tím pro lidstvo lépe. V tu chvíli se z uhlazených gentlemanů stali suchaři, kteří nedokázali být s domorodci v symbióze.
Potápějící se loď
I přesto se konec 19. století nesl v duchu bujarých oslav diamantového jubilea panování královny Viktorie (1819–1901). V té době ještě drtivá většina obyvatel Londýna věřila, že impérium čekala zářná budoucnost.
Pouze ti nejodvážnější byli ochotni sundat si růžové brýle, a přiznat si realitu, že světovým hospodářstvím nehýbe Británie, nýbrž Spojené státy americké a Německo. „Ano, je nutno podniknou jisté kroky,“ prohlásil politik Joseph Chamberlain (1836–1914).
Bez zásadních reforem totiž hrozilo, že Británie přijde o velmocenské prvenství. Už tak byla její armáda v poměrně žalostném stavu. Tehdy ještě nikdo netušil, že brzy stavem věcí zahýbe 1. světová válka.
Šikovná kamufláž
Během vřavy bylo impérium donuceno zavázat se k nepřátelství proti Německu. Už jen kvůli obraně svých námořních a obchodních pozic. Zatímco rozebrání osmanské říše mělo do světa vyslat jasný signál, že Británie nadále vzkvétala, ve skutečnosti šlo jen o šikovnou kouřovou clonu.
Náklady spojené s údržbou nových území totiž byly mnohonásobně vyšší než potenciální zisky. Impérium přicházelo o jeden z podpůrných pilířů. A do toho se pomalu rýsovaly potíže v Palestině. „Vláda Jeho Veličenstva smýšlí blahosklonně o zřízení národní domoviny pro židovský národ v Palestině … přičemž budiž jasno, že se nemá učinit nic, co by bylo na škodu občanských a náboženských práv stávajících nežidovských obcí v Palestině anebo co by ohrožovalo práva a politické postavení Židů v kterékoli zemi.“ Těžko si představit silnější políček pro arabský lid.
Krutý útok
A podobně křehká ale byla situace i v nedaleké Indii. Místu, kde se o slovo pomalu hlásil Mahátma Gándhí (1869–1948). Jeden z posledních hřebíčků do imperiální rakve byl zatlučen 13. dubna 1919. V den, kdy se více než 10 000 mužů, žen a dětí sešlo k poklidnému protestu v uzavřeném parku Džallijáanválá Bagh ve městě Amritsar.
Na místě obehnaném ze tří stran vysokou zdí se ale nacházel také generál Reginald Dyer (1864–1927) s padesátičlenným oddílem. Jeho mužům trvalo 15 minut, než do davu vystříleli 1650 nábojů.
Poté s klidným svědomím odpochodovali pryč. Úkol splněn. Bilance ale byla naprosto děsivá. O život přišlo 379 nevinných, dalších 1200 bylo zraněno.
Zbytečná oběť?
„Zákrok byl nutný pro vyvolání morálního a všeobecného účinku,“ obhajoval se posléze Dyer. Úspěšně. Jediným jeho trestem totiž bylo odebrání velitelské funkce. Situace napříč impériem ale byla už skoro neudržitelná.
Z loajálních stoupenců koruny se stali přesvědčení nacionalisté, jejichž síly se postupně rozšiřovaly, a nahlodávaly celý kolos. Mezitím se na scéně objevila 2. světová válka, během které se Británie stala z věřitele dlužníkem.
Smutným velikánem, který přišel o své loďstvo a jediné, na co se zmohl, byla náprava škod po bombardování. „Britové obětovali své impérium, aby znemožnili Němcům, Japoncům a Italům zachovat si své říše,“ uvedli historici.
Suezem ke svobodě
O poslední tečku se v létě roku 1956 postaral egyptský vládce Gamál Násir (1918–1970), a to když znárodnil Suezský průplav. Británie měla smůlu, jelikož pod nátlakem americké armády musela společně s Francií stáhnout své vojáky z boje.
Signál vyslaný do světa nemohl být jasnější – konečně nastal čas svobody. Od té chvíle už šlo osamostatňování poměrně rychlým tempem. Jako první na vhozenou rukavici reagovala Indie následovaná Karibikem.
I nejzarytější konzervativci začali prosazovat investice do rekonstrukce poválečné ekonomiky, posílání financí kamsi do „neznáma“ zkrátka ztratilo smysl. Tak se zrodil Commonwealth – dobrovolné sdružení 56 samostatných zemí, které namísto útisku a dobyvatelských ambicí nyní spojuje jen společný jazyk.