Byl by to největší objev v dějinách lidstva. Zatím k němu však nedošlo. Kromě Země zatím nevíme o jiném životě, který by se ve vesmíru vyvíjel. Současný výzkum se zaměřuje především na hledání stop života na Marsu, dále pak na oběžnicích plynných obrů.

Ovšem sluneční soustava je jen nepatrný drobek v celém vesmíru. A jak řekl slavný astronom Carl Sagan, pokud bychom byli ve vesmíru sami, bylo by to neskutečné plýtvání místem..

Že život ve vesmíru možný je, to víme z vlastní zkušenosti. Americký astronom Francis Drake v 60. letech formuloval rovnici, která teoreticky umožňuje určit počet komunikaceschopných mimozemských civilizací existujících ve stejném okamžiku.

Sám Drake dospěl k výsledku deseti civilizací, jiní badatelé hovořili i o milionech. Je to samozřejmě pouhá teorie, navíc naše technické možnosti nám výzkum okolí vzdálených hvězd jsou i přes zprovoznění Webbova teleskopu omezené.

Ovšem hledání současného či minulého života probíhá i přímo v naší Sluneční soustavě.

V hledáčku vědců je především Mars. Vycházíme-li z předpokladu, že nejdůležitějším faktorem pro vznik života je existence vody, Mars nevypadá příliš nadějně. V polárních oblastech sice jsou zásoby ledu, byla detekována i podpovrchová jezera, indicie pro současnou existenci života schází.Nicméně výsledky výzkumu sond, jež na rudé planetě přistály, naznačují, že kdysi zde nebyla pustá krajina tak jako v současnosti.

Marsovské vozítko Opportunity přišlo v červnu 2013 s novým zásadním objevem. Na povrchu planety totiž objevilo skálu, která by podle vědců mohla obsahovat jílové minerály. Jejich výskyt přitom naznačuje, že hornina byla někdy v minulosti vystavena dlouhodobějšímu působení vody.

Ovšem, přímý důkaz existence života zatím k dispozici nemáme, nepřinesla jej ani pojízdná laboratoř Curiosity či její mladší sestřička Perseverance. Curiosity alespoň narazila na jiný zásadní objev: tekoucí vodu na Marsu.

Byť se v tomto případě jedná o velmi silný roztok. Mohly ovšem být doby, kdy rudá planeta byla pro život rájem. Ba dokonce, existuje teorie, že Země byla infikována životem právě z Marsu.

Kandidátů na potenciální existenci života v našem solárním systému je však mnohem více. S Venuší je to všelijaké, na povrchu rodné sestry Země panují pekelné podmínky. Potenciální život by snad mohl být ukryt v mracích.

Badatelé si všimli zvláštního složení kapek v místních oblacích. Ty měly obsahovat sulfan a oxid siřičitý, přičemž jejich přítomnost by mohly mít na svědomí mikroorganismy. Většina badatelů se k této možnosti ovšem staví skepticky.

Nedávný, byť zatím nepotvrzený objev naznačuje, že podobné látky mohou vznikat v důsledku stále ještě probíhající vulkanické činnosti.

Co se týče dalších částí vnitřku Sluneční soustavy, zde se šance na nalezení ať už bývalého, nebo současného života blíží limitně k nule. Ani na Merkuru, ani na pozemském Měsíci, ani na dvou oběžnicích Marsu nejsou pro život podmínky vůbec vhodné.

To vnější část sluneční soustavy vypadá mnohem nadějněji. Nejde snad tolik o plynné obry, i když třeba spisovatel a vynálezce Arthur C. Clarke  si pohrával s myšlenkou plynných bytostí žijících v atmosféře Jupitera.

Každý z plynných obrů má svůj vlastní systém, kolem těchto velkých planet obíhají desítky měsíců. A některé z nich jsou přinejmenším pozoruhodné.

Třeba takový Jupiterův měsíc Europa, ledové těleso s podobnou velikostí jako náš Měsíc. Pozorování s vysokou pravděpodobností naznačují, že pod ledovým příkrovem se nachází tekutý vodní oceán, ohřívaný slapovými jevy.

Silnou radiaci, kterou vyzařuje Jupiter, zde odstiňuje právě led. Mohl by žít v podzemním oceánu alespoň jednoduché organismy? Řada vědců je přesvědčena, že ano. „Nepochybuji o tom, že tam musí být život,“ směle prohlásil oceánograf John Dalaney, který v Laboratoři proudového pohonu NASA (JPL) v kalifornské Pasadeně analyzoval snímky, jež pořídily sondy Voyager.

O tom, že třeba NASA bere možnost existence života na Europě vážně, svědčí i fakt, že sonda Juno, která k Jupiteru dorazila v roce 2016, bude po skončení mise navedena do Jupiterovy atmosféry, kde zanikne.

Důvod je jednoduchý, vědci se chtějí vyhnout jakékoliv potenciální kontaminaci místních měsíců. Více o Europě nám snad řeknou evropská sonda JUICE a její americká kolegyně Europa Clipper, které k Jupiteru dorazí začátkem příštího desetiletí.

Dalším zajímavým tělesem je Saturnův měsíc Enceladus. Sonda Cassini, která Saturnu dělala společnost po dobu třinácti let,  potvrdila, že Enceladus by za jistých podmínek mohl být vhodný pro vznik primitivních forem života.

Z jeho jinak ledového povrchu totiž tryskají gejzíry. Je pravděpodobné, že i zde podobně jako na Europě se nachází podpovrchový oceán. Cassini vyslala k Zemi snímky, které existenci gejzírů v oblasti jižního pólu Enceladu potvrzují.

Pozornost vědců přitahuje i Saturnův měsíc Titan, který pod hustou atmosférou na svém povrchu skrývá jezera tekutých uhlovodíků. V mnoha oblastech Titan připomíná Zemi v jejích kojeneckých letech. Je zde sice trochu větší zima, povrchová teplota se pohybuje kolem -180 °C, ale údaje ze sondy Cassini opět naznačují možnost existence podzemního rezervoáru vody.

Ostatně, největší Saturnův měsíc patří se svým systémem řek, jezer a kanálů k Zemi nejpodobnějším tělesům Sluneční soustavy. Kdoví, zda se právě zde neuskuteční objev, který by svým významem překonal všechna dosavadní zjištění.

A světů, které pod povrchem ukrývají vodu, je ve Sluneční soustavě zřejmě ještě více. Patří sem mimo jiné Jupiterův měsíc Ganymed, největší oběžnice svého druhu v našem systému, dále pak Saturnův měsíc Mimas, Neptunův Triton, ba i trpasličí planeta Pluto. Vody je tedy na našem dvorku více než dost.

FOTO: PINTEREST