Moc je velkým lákadlem. I ten, kdo je o sobě přesvědčen, že odolá jejím svodům, se nakonec může chovat jako namyšlený diktátor. I demokraticky zvoleným politikům častokrát stoupá moc do hlavy, což teprve psychopatickým diktátorům, kterých historie zná nespočet.
Takový tyran touží nejen po neomezené moci, ale i po bohatství a nakonec třeba i po nesmrtelnosti….
Nesmrtelnost nebo elixír mládí, to byly touhy mnohých despotů, ale i volených vládců a politiků. V současnosti je celkem běžné, že politici podstupují plastické operace, čímž získávají punc mladosti a pro mnohé voliče jsou přitažlivější.
Nejen dávní alchymisté, ale i současní vědci pracují v některých státech na tom, aby je jejich vůdce pozemský svět jen tak neopustil…
V roce 1939 byl Josif Stalin na jednom z vrcholů své politické kariéry. Jeho moc uvnitř SSSR byla upevněna terorem a strachem, zároveň pomocí propagandy a kultu osobnosti si získal místo v mnoha srdcích obyčejných Rusů.
Zejména mladá generace byla Stalinem okouzlena, zvláště když nic netušila o tom, co se děje v sovětských pracovních lágrech nebo nevěděla o Stalinově paktování s Hitlerem. Sám Stalin byl však plný obav a strachu. Strachu ze spiknutí, z nemoci i ze smrti.
Doktor Steven N. Austad ve své knize Proč stárneme analyzuje případy řady lidí, kteří se údajně dožili extrémně vysokého věku a všechny je odhaluje jako podvody. Zmiňuje případy právě ze Stalinovy éry, kdy se lidé na Kavkazu měli dožívat 200 let.
Rusifikovaný Gruzínec Stalin podobné zkazky podporoval, chtěl věřit, že právě Kavkazané se dožívají vysokého věku.
Ve zmíněném roce 1939 upoutala Stalinovu pozornost mladá radioložka Lydia Timašuková. Navrhla totiž soutěž, jejímž cílem mělo být nalezení prostředků, které by „velkému vožďovi“ prodloužily život. „Soudruh Stalin je tak drahý SSSR i celému lidstvu,“ psala Timašuková ve svém návrhu.
Později ji zverbovala tajná policie a v padesátých letech udávala lékaře, kteří měli podle Stalinova spikleneckého scénáře usilovat o jeho život.
Soutěž byla neúspěšná, což ovšem neznamenalo, že by si Stalin nechtěl prodloužit život. Ve stáří se však v jeho případě jednalo spíše o náznaky paranoidních představ, že ho okolí chce zabít. Při jeho cestách museli podél silnice stát strážní v rozestupech 100 metrů a závěsy u oken se nesměly dotýkat podlahy, aby se za nimi případný atentátník nemohl schovat.
Stalin nakonec zemřel v roce 1953 a nedočkal se ani nesmrtelnosti v podobě nabalzamovaného těla jako jeho předchůdce Lenin. Zatímco ten trůní v moskevském mauzoleu dodnes, Stalin z něj byl ve vší tichosti v roce 1961 odstraněn a pohřben u kremelské zdi.
Umělé prodlužování života vládců sovětského impéria však Stalinovou smrtí nekončilo. Pro sovětské vedení nastala krizová situace zvláště na začátku 80. let, kdy během krátké doby zemřeli tři generální tajemníci komunistické strany SSSR Brežněv, Andropov a Černěnko.
Ruský kardiolog Čazov později vzpomínal, kterak tajná policie KGB na lékaře tlačila, aby potentátům zajistili nesmrtelnost.
Všichni tři čelní představitelé byli na sklonku svého života velmi nemocní. Například Konstantin Černěnko měl chronicky nemocné plíce a často mu selhávalo srdce. I kdyby se sovětští lékaři rozkrájeli, úmrtím zabránit nemohli.
KGB a konzervativní část komunistů chystala obvinění vůči nim, hon na čarodějnice zastavil až Michail Gorbačov.
Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991, ale po krátkých pokusech o demokracii mnohé postsovětské státy ovládly diktátorské režimy, ať to bylo Rusko nebo třeba Bělorusko. Další takový bychom nalezli v Kazachstánu.
Zde téměř 30 let vládl tvrdou rukou Nursultan Nazarbajev. I zde vědci pracovali na tom, aby diktátorovi prodloužili život.
A prý úspěšně. Badatelé z hlavního kazachstánského města Astany přišli s tvrzením, že vyvinuli jogurtový nápoj, který má účinky jako elixír mládí. Jmenuje se nar a má prodlužovat lidský život, jak tvrdí vědci z Nazarbajevovy univerzity v Astaně.
Především by měl prospívat zažívání. Ruku na srdce, něco podobného tvrdí nemálo výrobců jogurtů v reklamách, laboratorní testy však zázračné účinky různých živých kultur vyvracejí. Na druhou stranu, dvaaosmdesátiletý Nazarbajev, byť už prezidentem není, stále občas veřejně vystoupí.
Vedle Hitlera a Stalina patří do společnosti nejmasovějších vrahů historie rovněž čínský komunista Mao C´-Tung. Odhady jeho obětí se pohybují od třiceti do sedmdesáti milionů. Velký kormidelník, jak si nechával říkat, řádil v Číně mezi lety 1949 až 1976. Zvláště jeho kulturní revoluce, tzv. velký skok, zanechala temnou stopu v životech mnoha Číňanů.
Jak to tak u tyranů bývá, i Mao se ke stáru stále více obával smrti. Zkoušel různé přípravky tradiční čínské medicíny, a byť se zásadně stavěl proti intelektuálům, oslovila jej filozofická škola taoismu.
Zejména ta část, podle které sex s pannami měl prodlužovat život. Absolutistickému vládci se tak v posteli střídaly mladé Číňanky ze všech koutů země. Nicméně, ani on smrt nepřevezl. V roce 1974 mu byla diagnostikována skleróza míšních nervů a o dva roky později jej zasáhly tři infarkty. Ten zářijový byl poslední…
Po nesmrtelnosti či alespoň dlouhém životě toužil i další komunistický diktátor. Kim Ir-Sen vládl severní polovině Korejského ostrova tvrdou rukou od roku 1946 až do roku 1994. V roce 1984 bylo Kimovi 65 let a uvědomoval si, že jeho čas se jednou naplní, přestože Severokorejci byli krmeni propagandou zdůrazňující jeho božský původ. V ten věřil i sám Kim.
Podle lékařky Kim So-Jon, které se v roce 1992 podařilo emigrovat do Jižní Koreje, diktátor rozkázal vědcům, aby našli recept, který by mu umožnil žít nejméně do 120 let. Experti poté zkoumali téměř 2000 bylin využívaných v tradiční medicíně a ty nejzajímavější z nich poté procházely nejrůznějšími testy.
Kromě toho bylo Kimovi doporučeno, aby se více smál: „Pozvali jsme komediální herce a také pěti a šestileté děti, aby předváděli různé roztomilé kousky. Každý z vystupujících, komu se podařilo Kima rozesmát pětkrát denně, dostal ocenění za zásluhy,“ popsala Kim So-jon.
Na druhou stranu Kim Ir-Senovi asi nepřidalo, že svá poslední léta dožíval v protiatomovém krytu, neboť po pádu komunismu ve světě dožíval v obavách z útoku. Kromě toho preparáty, které mu lékaři předepisovali, měly leckdy vedlejší účinky, které jeho stav zhoršovaly.
Nakonec nepomáhaly ani transfúze od mladých Severokorejců, které tyran využíval od roku 1990. V roce 1994 jej dostihl infarkt. Dodnes je ovšem v KLDR oficiálně věčným prezidentem, takže svým způsobem se nesmrtelnosti nakonec dočkal…
Zatímco Kim „vycucával“ krev mladých chlapců a dívek, diktátor U Ne Win, který vládl mezi lety 1962 až 1988 v Barmě, se kvůli věčnému mládí vyžíval v koupeli z delfíní krve. Aby zabránil případnému atentátu na svou osobu, konal různé rituály. Mezi jiným to byl i tanec v syrovém mase před zrcadlem.
U Ne Win, posedlý pověrčivostí, měl občas vskutku šílené nápady. Přestože jeho režim koketoval s Moskvou, měl diktátor pocit, že jeho země se přiklání v politickém spektru příliš doleva. Jeho řešení bylo vskutku neortodoxní. Aby údajnou tendenci vyvážil, přikázal, aby automobily v zemi jezdily vpravo.
Podobně si počínal i ve své snaze stát se dlouhověkým. Ve své pověrčivosti věřil, že jeho šťastnou číslicí je devítka. Následovala okamžitá měnová reforma, při níž se nominální hodnoty platidel změnily na 15, 30, 45 a 90. To vše jen proto, aby se Ne Win mohl dožít 90 let.
Země sice byla ekonomicky zruinována, ale on mohl být spokojen. Sen se mu nakonec splnil, zemřel v roce 2002 ve věku 91 let. V té době už dávno nevládl. O moc přišel po převratu provedeném vojenskou juntou v roce 1988…
FOTO: PINTEREST
